Konečně jsem zalepila poslední zbývající krabici a poslala ji jednomu ze stěhováků. Byt zůstal téměř prázdný, až na pár kusů základního nábytku. Působil stejně pustě, jako když jsem se do něj před necelými dvěma lety nastěhovala.
Sebrala jsem kabelku, příruční kufr a vydala se taxíkem na letiště. Všechny věci, včetně auta, by mi měly dorazit pár dnů po příjezdu, takže s sebou táhnu jen nezbytnosti. Letadlo odlétá přesně v sedm ráno, takže na silnicích nejezdila téměř žádná auta, a taxík tak snadno projel celou cestu.
Na letišti jsem si ještě stihla koupit snídani a pak už přišel čas na odbavení. Naštěstí vše proběhlo hladce, takže jsem zanedlouho poté už seděla v business třídě u okénka a kochala se výhledem na vycházející slunce. Neuběhla ani hodina, když mi na mobilu cinkla zpráva od Finna, kde mi přeje, ať se mi v práci daří, a že na mě po příjezdu čeká malé překvapení. Usměju se nad tou zprávou a rovnou mu odepíšu. Pokud jde o Finna, jsem si jistá, že to překvapení je víno staré minimálně třicet let.
Nakonec mobil úplně odložím a pokusím se usnout, což se mi taky po pár minutách povede. Dřív jsem mívala se spánkem dost problémy a s výškou se můj spánkový problém ještě zdvojnásobil. Kafe a energiťáky, které vlastně piju do teď. Jenže potom, co jsem nastoupila do služby v nemocnici, vážím si každé minuty strávené kvalitním spánkem.
32Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡ2YVnBWhEmb
„Madam." Probudí mě letuška a já se rozespale rozkoukávám kolem. „Budeme přistávat." Obdaří mě přívětivým úsměvem a já jí ho opětuji. Pořádně nechápu, jak jsem tak snadno prospala těch zbývajících deset hodin, ale pravděpodobně tomu napomohl můj menší spánkový deficit a pohodlné sedadlo. Za pár minut se letadlo ocitne zpátky na zemi a na mě už čeká taxík, který mě zaveze do mého nového bytu. Nemocnice mi byt v podstatě sehnala a zařídila, jediné, co zůstalo na mě, bylo schválení a platba. Byt se nachází téměř v centru města a je dvoupatrový, takže tomu cena pochopitelně odpovídá. Jenže najít v Soulu jiný, levnější byt není zrovna jednoduché. Navíc, co bych pro svůj komfort neudělala.
32Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡLHU1zHrlx1
Taxikář do mě celou cestu bez přestávky něco hučí, ale já mu z celého monologu rozumím maximálně tři věty. Korejštinu jsem se začala učit asi týden dozadu a zatím jsem tomu moc času nevěnovala. Nemocnice mi platí povinný kurz, abych vůbec mohla pracovat. Naštěstí mi učení cizích jazyků vždy šlo přirozeně. Když taxík konečně zastaví, zaplatím i s tučným dýškem a zamumlám lámané „děkuji, nashledanou". Zabouchnu dveře od auta, než se stačí nadechnout, aby mi jistě dovyprávěl svůj nudný příběh z mládí. Spěšně odkráčím ke vstupním dveřím a se svou menší cestovní taškou vejdu dovnitř. Uvnitř se nachází hned tři výtahy, takže do jednoho z nich nastoupím a zmáčknu tlačítko s číslem 13. Nejsem pověrčivá, ale bydlet v patře číslo 13 mě mírně znepokojuje. Jen co najdu správné dveře od bytu, všimnu si obrovského pugetu rudých růží, flašky červeného vína a kartičky se vzkazem.
32Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡfTVEhPyAUB
„Ať se v nové práci daří, Evansová."
32Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡE7LIWOOuP2
Uchechtnu se nad smajlíkem ďáblíka, který tam Finn dodal, a zvednu to všechno ze země. Pomocí vstupního kódu se dostanu dovnitř. Projdu vstupní halou do obrovského obýváku s jídelnou a kuchyní. Vedle linky stojí polička na vína, kam uložím Finnův dárek. Růže prozatím odložím na linku a vydám se na průzkum. V dolním patře se kromě zmíněné haly, kuchyně, jídelny a obýváku nachází ještě koupelna. V horním patře zbývá místo na čtyři ložnice, dvě koupelny, menší knihovnu, pracovnu a posilovnu. Opravdu potřebuju čtyři ložnice? Ne, dvě sotva využiju, ale co už. Vzhledem k tomu, že je něco málo po osmé ráno a já prospala skoro celý let, jsem se rozhodla, že se vydám na menší obchůzku města. Do práce nastupuji hned zítra, což mi naprosto vyhovuje. Kdybych musela strávit víc času nicneděláním, asi bych se z toho zbláznila.
32Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡbKvcYVu5So
V ulicích se to hemží lidmi a já se snažím najít nějakou kavárnu, kde bych si dala snídani, protože už mi celkem vyhládlo. Nakonec vejdu do nějaké v klidnější ulici a objednám si kafe a něco k jídlu. Naštěstí obsluha umí anglicky, takže se nemusím ztrapňovat se svou mizernou korejštinou.
Když se začnu nudit, porozhlédnu se po ostatních. Jedna věc mi na Koreji opravdu vyhovuje, nikdo vás jen tak nepřijde otravovat, lidé si většinou vnímají jen sami sebe, což pro mne jakožto introverta představuje značnou výhodu. V rohu místnosti se nachází malá knihovnička, kam se zájmem zamířím. Pochopitelně ani jedna z knih není psána v angličtině, ale to mi nevadí, aspoň se něco naučím. Shodou náhod se mi podaří narazit na nějakou lékařskou studii, kterou si odnesu s sebou ke své kávě, melon panu a borůvkovému muffinu. Většinou toho po ránu příliš nesním, ale nechtěla jsem sedět dvě hodiny na jednom místě jen tak. Sotva svou knížku stihnu otevřít, vyruší mě kdosi cizí.
„Promiňte?" Zvědavě se otočím a spatřím mladou dívku ve věku tak asi 22-23 let.
„Omlouvám se, všimla jsem si, že čtete tu knížku, a říkala jsem si, no. Ten pán, co to napsal, je můj oblíbený profesor." Přizná s rozpaky. Tváře jí stydlivostí zrůžověly, ale přes nadšené jiskřičky v očích jde poznat, že do toho musí být dost zabraná.
„Vážně? Jsem v Koreji nová, takže jsem se sotva stihla naučit pár slovíček, ale to jeho téma mi přišlo celkem poutavé." Vysvětlím a uvolním jí u stolu místo.
ns 15.158.61.51da2
