Celé příští tři týdny strávím mezi nudnými lékařskými složkami a na sále, kde většinou jen přihlížím nudným operacím, popřípadě dohlížím na svoje doktory. Když jsem si představovala pozici primářky, tohle jsem rozhodně neplánovala. Chybí mi ruch na sále, riziko, to vzrušení, když dělám něco, co se jen tak někdo neodváží. Raději bych vyměnila hodiny řezání do pacientů, kteří mají sotva minimální šance na úspěšnou operaci, za tohle. Jediná pozitivní věc na tomhle je, že mi nikdo nestojí za zadkem, aby sledoval každý můj krok. Jenže s tím, co dělám – respektive spíš už nedělám – mi to může být víc než jedno.
Dalším takovým bezvýznamným plusem je fakt, že odteď si kromě dobrých referencí a studia můžu do životopisu připsat i post primářky, což se dozajista bude někdy hodit. Obzvlášť protože tu nehodlám tvrdnout příliš dlouho.
V pátek večer ležím na gauči ve svém prostorném obýváku a koukám na nějakou korejskou show, protože nemám nic lepšího na práci. Společnost mi dělá sklenka červeného vína, kterou jsem před chvílí naplnila už nejméně potřetí. Televizi už skoro nevnímám – pokud jsem ji ovšem za celou tu dobu někdy vnímala. Vstanu z pohodlného gauče a vydám se k oknu na terasu. Vzhledem k tomu, že se můj byt nachází v horních patrech, poskytuje mi nádherný výhled na město, na které je obzvlášť za tmy hezký pohled. V mém bytě v Kanadě terasa svou velikostí představovala tak zhruba jeden pokoj, což s tímhle „kumbálem" nelze porovnávat. Pravda je, že jsem v Kanadě na té terase moc času netrávila. Sotva v sobotu nebo v neděli se mi naskytl čas a příležitost tam posnídat, protože jinak jsem běžný všední den buď nesnídala, nebo si koupila kus levného sendviče v nemocniční kantýně.
Teď se mi nabízí víc času, než sama chci, a stejně dobře vím, že na tuhle terasu víckrát nezabloudím, ať už je z ní výhled sebenádhernější.
Po hodinách konzumování drahého vína a bizarních korejských seriálů mi vyhládne natolik, že se rozhodnu opustit svůj útulný byt a vydat se do obchodu pro něco k snědku, jelikož jestli v něčem opravdu stojím za dvě věci, pak je to udržování domácnosti, a to včetně plné ledničky.
Ulice jsou oproti dni vylidněné, kdo by taky ve dvě ráno chodil po sámoškách. Většina lidí buď sedí doma, nebo slaví v klubu přicházející víkend. V obchodě si koupím instantní ramen a něco sladkého. Jak tak pochoduju zpátky domů, zahnu do postranní uličky, kde sotva dopadá světlo z pouliční lampy. Najednou mě přepadne takový ten zvláštní pocit – paranoia. Začnu se rozhlížet kolem sebe, jestli mě někdo nesleduje, protože běžně paranoiu opravdu nemívám. Už to chci vzdát, když najednou zahlédnu stín nějaké postavy. Pochopitelně té postavě nevidím do obličeje, takže jen těžko mohu určit, jestli se jedná o muže, nebo ženu. Naschvál zrychlím krok a zahnu na opačnou stranu, abych zjistila, jestli mě ta osoba skutečně sleduje, nebo si jen něco namlouvám.
Jenže když vidím, že se ode mne nevzdaluje – spíš naopak – přejede mi po zádech mráz. Ne, že bych se o sebe nedokázala postarat, ale přeci jen to není zrovna příjemný pocit. Jen co se po mně dotyčný v kapuci natáhne, zkroutím mu ruku za záda a přimáčknu ho ke zdi. „Jestli okamžitě nezmizíš, tu ruku ti zlomím ještě předtím, než zavolám policajty," procedím lámanou korejštinou a zkroutím mu ruku ještě víc. Dotyčný zasípe bolestí a horlivě přikývne. Očividně se mu představa zlomené ruky a strážníků příliš nezamlouvá, protože jakmile ho pustím, rozeběhne se sprintem pryč.
Já si posbírám svoje věci, které jsem při tom spěchu odhodila na zem, a vydám se co nejrychlejší cestou domů. Možná, že ta večerní procházka nakonec nebude úplně nejideálnější. Příště si radši objednám donášku.
33Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡtY0GDfPGpv
Probudí mě až slunce vysoko na obloze, které proniká do mé ložnice skrz roztažené žaluzie. S odporem se odvrátím na druhý bok, abych ještě chvíli spala, ačkoliv jedenáctá hodina bezpochyby dávno uplynula. Bohužel se mi však spánku nedostane, i přes mé velké úsilí, a tak se nakonec rozhodnu vstát. Dopotácím se do prostorné koupelny, sladěné do šeda, kde si opláchnu opuchlý obličej a vyčistím si zuby. Do zrcadla se raději příliš dlouho nekoukám a místo toho zalezu do sprchy, ve které strávím příštích dvacet minut. Jeden z důvodů, proč jsem se při rozhodování o koupi bytu rozhodla právě pro tento, byla kromě prostorného obýváku sprcha. Jestli něco opravdu nesnesu, pak jsou to lidi... a to obzvlášť ti, co neovládají základní hygienické návyky. Svoje přesvědčení si pochopitelně nesu již od školních let, protože sedět ve třídě s páchnoucími puberťáky mě poznamenalo na celý život.
Pro snídani se vydám do města, protože, jak už jsem řekla, jídlo běžně doma nepřechovávám, takže jsem odkázaná na kavárnu, která se nachází jen pár bloků odtud. Výhoda mého pozdního vstávání je, že přes poledne už tolik lidí do kaváren nechodí, a tudíž si můžu v klidu vychutnat svoje kafe.
Objednám si americano a kus cheesecaku, protože jejich snídaňové menu už se jaksi nepodává. Usadím se v rohu, co nejdál od ostatních lidí, abych nemusela poslouchat jejich řeči, kterým rozumím sotva zpola. Když se po chvíli začnu nudit, zkontroluji svůj e-mail a zprávy. Kromě Britt, Doyla, co si opět stěžuje na Wocka, objevím ještě hromadný e-mail z práce, který bych běžně ignorovala, ale jakmile spatřím úvodní slova, rozhodnu se e-mail přeci jen přečíst.
Vzhledem k období chřipky a podobným virům jim odpadávají doktoři, a proto žádají ostatní, jestli by nemohli pracovat přesčas a brát jejich směny. Pochybuji, že se jim přihlásilo mnoho dobrovolníků, ale protože se poslední týdny stejně utápím nudou, řeknu si „proč ne"? Na rozdíl od ostatních se přihlásím na urgentní oddělení, kde doufám, že dostanu alespoň o něco zajímavější a náročnější případy, než při zaučování těch třech expertů.
Jelikož jim schází lékaři, dost pravděpodobně se budou soustředit na jiná oddělení, což mi celkem hraje do karet, a můžu se ulít z otravného papírování.
ns 15.158.61.8da2
