,, Slibujeme si navzájem lásku a vzájemnou podporu, ve chvílích radosti i smutku. Budeme společně budovat život plný porozumění, důvěry a respektu. Slibujeme si být navždy oporou, procházet společně životem s láskou a trpělivostí. Tímto prstýnkem slibuji ti lásku, věrnost a celý svůj život" Tak zněla ta pokrytecká slova, která duněla celou místností a nad kterými dojatě plakaly dámy v prvních řadách. Mě naopak přepadl pocit hořkosti a ironie. Jak jsem si však všimla, nebyla jsem jediná, kdo si o tom myslel své. Finn se vedle mě znuděně opíral o stěnu a jsem si jistá, že za poslední čtvrt hodinu, kontroloval své hodinky nejméně sedmkrát. Za celou dobu jsme si dokonce vyměnili několik souhlasných pohledů.
,,Konečně ses dočkal konce, jak tak koukám." Zašeptám co nejtišeji, abych neriskovala případné nabodnutí vidlemi od jedné z přítomných tetiček.
,,Konce těhlech keců možná, ale hostina a večírek teprve začnou." Zabrblá nazpátek a odkudsi vytáhne sklenku whiskey, o které jsem do teď neměla tušení, že má.
,,V tom případě hodně štěstí, protože má přítomnost se zde chýlí ke konci" Na malý moment se odmlčím, načež pokračuju. ,, Svatební dar přihodím někam támhle k té hromadě a adiós." Zamávám mu před obličejem onou dárkovou krabičkou a už jsem jedním krokem na útěku, když mě jemně uchopí za loket a opět se ke mně přitáhne jako magnet.
,,To jako, že tady budu muset trpět sám?" Řekne o několik tónu výše a pobaveně zavrtí hlavou.
,,Už to tak vypadá." Rádoby smutně se na něj usměju a opatrně se mu vyvleču.
,,To se mi moc nezamlouvá... počkej, dostal jsem nápad. Co kdybychom zašli my dva na večeři, co ty na to?" Jeho slova mě upřímně překvapí natolik, že prvních pár sekund se zmohu jen na tupé zírání, do těch jeho modrých očí.
,,No tak, když už jsme se sem táhli, tak si aspoň můžeme udělat hezký večer, ne?" Laškovně na mě mrkne, což mě donutí vydat ze sebe až příliš dlouhé:,,Ehhhh"
Finn se zvonivě rozesměje, což mi o něco dodá sebevědomí. ,,Nemáš náhodou zítra nějakou služební cestu nebo-"
,,Ne." Zavrtí s úšklebkem hlavou a prohlíží si mě, jako by mě ještě v životě neviděl.
,,Dobře. Tak já tam jdu dát ten dárek, když už ho tu mám a pak se nějak společně vyhneme Brittany, protože ta by mě zabila."
,,Zabila? A za co?" Uchechtne se a dělá ze sebe pitomce.
,,No... slíbila jsem jí, že se stavím na obřad a-"
,,Což jsi splnila nebo snad ne?" Přeruší mě.
,,Ano, ale-"
To nadzvednuté obočí až kamsi do půli čela mě nutí větu opět přerušit.
,,Ale nevím, jak moc šťastná by byla, kdyby zjistila, že odcházím ještě před krájením dortu a navíc s tebou, vzhledem k tomu, že jí muselo dát taky velkou práci tě sem dotáhnout." Vychrlím ze sebe finálně a už rozhodnutě vykročím první krok k té dárkové hromadě.
,,Upřímně je mi fuk, co si o tom Britt bude myslet. Jsem tu, protože to za ta léta Cadeovi dlužím, i přestože jsme se nerozešli zrovna v dobrém a od té doby jsme se neviděli. Hodně to pro něj znamená a pokud kvůli tomu musím strávit pár hodin trapných konverzací s..." Rukou projede celý okruh hostů a raději nedořekne zbytek věty. ,,Udělám to." Dodá nakonec.
,,Navíc jsem tady hlavně kvůli tobě. Teprv až když mi Britt slíbila, že tu budeš taky, rozhodl jsem se přijít." Tak jestli mě do této chvíle Finn něčím skutečně šokoval, tohle to rozhodně trumflo.
Než jsem se stačila vzpamatovat, zaslechla jsem nedaleko až moc dobře známý hlas. Cade,
sakra! Ještě ten tu scházel...
,,Harper, ahoj!" Razí si ke mně cestu skrz gratulující dav. Silou vůle se přinutím aspoň k lehkému úsměvu.
No tak Evansová, na to máš z nemocnice praxi! Ozve se mé podvědomí a já v duchu zaskřípu zuby.
,,Jé a-ahoj Cade, tebe bych tu nečekala." Vydám ze sebe zdráhavě a vzápětí podle dusivého smíchu za svými zády, mi dojde, co jsem to právě vyplodila za blbost. Nečekala? Na jeho vlastní svatbě? No to si fakt zabila, Evansová...
Finn si kupodivu nevychutnává mé ponížení, protože místo toho, aby se dál tiše pochechtával nebo nedejbůh přišel s nějakou sarkastickou poznámkou, pouze odvede pozornost na sebe.
,,No ne, ženich se konečně přišel ukázat." Pronesl ironicky, načež ho objal, se slovy ,,Chyběls mi, brácho." Jsem sice ráda, že mě z té trapné situace dostal, ale na druhou stranu jsem se ocitla v nové, možná ještě trapnější.
,,Copak můžu za to, že furt někde lítáš?" Zasměje se Cade a mě při tom zvuku zamrazí. Ti dva se od sebe konečně odtrhnou, takže Finn zůstane stát hned vedle mě a Cade na mě kouká, jako štěně, které ztratilo svou matku.
,,Sluší ti to." Zamumlá po chvíli. Finn se na mě v tu ránu podívá a já, ačkoliv se snažím rozeznat emoci, kterou má vepsanou v očích, selžu.
,,Dík." Hlesnu stejně tiše nazpátek. Dřív než se stačím ztrapnit ještě víc, vytáhnu z kabelky onu krabičku a podám mu ji.
,,Svatební dar." Dodám, jako by to nebylo zcela jasné. Cade krabičku zkoumavě prohlíží a nakonec ji zvědavě otevře. Jako solný sloup zaraženě čekám na jeho reakci a v duchu doufám, že jsem se s jeho vkusem netrefila úplně vedle. Konec konců jsme spolu chodili celou věčnost a za tu dobu bych si mohla zapamatovat aspoň něco. ,,Ehm totiž, nejsem si moc jistá, jestli..." Zablekotám.
,,Jsou perfektní. Opravdu, mistrovské dílo. Děkuju, Harper." Usměje se tak široce, že spatřím i jeho perličky.
ns 15.158.61.23da2
