Víkend utekl rychleji, než se mi zamlouvalo, takže opět musím vstávat v nekřesťaskou hodinu, abych přišla na přednášku včas. První mi sice začíná až v půl desáté, ale na silnicích jistě bude ranní špička a můžu v autě skejsnout klidně půl hodiny navíc. V mžiku popadnu své věci a běžím dolů, abych si udělala alespoň jedno kafe. Maddie kupodivu odešla už před půl hodinou, pravděpodobně se nechtěla potkat s tetou Sophií, která momentálně s někým telefonovala a u toho protřepávala své zeleninové přímo odpudivé smoothie. Strýc mi tiše popřál dobré ráno, načež se s kufříkem odebral z domu. Zůstala jsem v jídelně sama s tou pijavicí. Z ničeho nic práskla mobilem o linku a nahlas zaklela. ,,Sakra!" Roztěkaně pohlédla na drobné hodinky, co nosila na zápěstí a potom zas na mě. Několik vteřin jsme na sebe pouze zaraženě civěly, načež si odkašlala až moc podezřele nuceně.
,,Harper?" Oslovila mě lehce, což u ní bylo nanejvýš nezvyklé. Zaraženě jsem přikývla a s otazníky v očích na ni zírala. ,,Já, ehm potřebovala bych odvoz k jednomu klientovi, ale tvůj strýc si vzal auto a já už teď nestíhám, takže... nemohla bys mě prosím odvézt?" Slovo ,,prosím" vyslovila dost neochotně, ale přesto se pokusila a přívětivý úsměv. Opravdu se mi nechtělo dělat té pijavici šoféra, ale na hádky jsem zrovna neměla náladu a navíc by mě to zdrželo, takže bych nemusela stihnout přednášku, na kterou jsem opravdu chtěla jít.
,,Samozřejmě, dej mi adresu, svezu tě." Zamumlala jsem a urychleně si nalila kafe z konvice do přenosného kelímku. Teta Sophie zuřivě ťukala do svého iphonku danou adresu, zatím co já si obouvala své milované conversky. Netrvalo dlouho a přiřítila se i s navigací, kterou mi téměř vrazila do ruky. Nehodlala jsem se nijak zdržovat, či prohlašovat jízlivé poznámky, takže jsem pouze popadla klíčky od auta a vyrazila ze dveří. Odemkla jsem svého Nissana a hodila si věci na zadní sedadla. Ještě než se ukázala teta Sophie, vyjela jsem na ulici, abych se pak nemusela zdržovat.
Jely jsme v naproste tichosti a já doufala, že ve škole budu včas, jelikož není nic trapnějšího než se plížit za profesorem před desítkami studentů v posluchárně. V rukou jsem pevně sevřela volant při pohledu na hodiny. Naštěstí se to nenacházelo příliš daleko a já tudíž mohla rychle vysadit tu pijavici a prokličkovat ulicemi ke škole. Tetu Sophii očividně ani v nejmenším nenapadlo mě zdržovat, protože z auta vyskočila téměř za jízdy a už si to šinula ke dveřím nějaké společnosti.
Když jsem vběhla do posluchárny, profesor se ještě neukázal, takže jsem měla i dost času na to, abych si vybalila laptop a připravila zápisník. Za pár chvil již začala přednáška a já byla vděčná za ten hrnek kávy, co jsem si stihla ráno vzít s sebou, protože ačkoliv týden teprve začal, už jsem se cítila na pokraji svých sil.
Přednášky jsem nakonec měla pouze dvě, takže mi zbylo spoustu času na to, se učit, co jsem ještě neuměla. Vyrazila jsem do kavárny, co se nachází jen pár minut chůze od kampusu. Jelikož je dost populární a chodí tam mnoho studentů, musela jsem přidat do kroku, abych zastihla volný stůl a klid na práci. Usadila jsem se ke stolku v rohu a okamžitě vyhrabala z tašky laptop i s učebnicí, co váží nejméně tři kila. Než jsem vůbec stačila otevřít word a projít si své zápisky, stavila se u mě servírka s jídelním lístkem. Jen jsem ho rychle přelétla a objednala si lungo s palačinkami plněnými marmeládou a šlehačkou. To samé si tu dávám vždycky, takže to obsluhu nijak zvlášť nepřekvapilo. Než stačila obsluha donést mou objednávku, už jsem měla polovinu poznámek za sebou. Kupodivu mi nedělalo problém se i přes hluk v místnosti plně soustředit a dokonce jsem vše pochopila a velkou část z toho si i zapamatovala. Kéž by to tak bylo pokaždé, měla bych vystaráno na celou výšku.
V kavárně jsem ztvrdla asi na celé dvě hodiny. Mezitím jsem stihla vypít čtyři šálky kávy a spořádat tři palačinky. Odešla jsem až tehdy, když se mi písmenka na obrazovce zpíjela v jedno a věty přestávaly dávat smysl.
Abych se uklidnila a nevrazila s autem třeba to stromu, rozhodla jsem se, že si vyjdu na takovou menší rekreační procházku. V ulicích vládlo ticho, jelikož většina lidí musela do práce, či do školy. Zamířila jsem ke hřišti, na které občas zajdu, když se něco děje nebo když chci zkrátka zůstat o samotě. Vzpomínala jsem na tátu, jako pokaždé, co kolem jdu. Co ten asi dělá? Mohl se skutečně dostat do nebe? Ano, je to sice rouhání, ale po těch letech nějak přestávám věřit v božstvo a ve spasení lidstva. Konec konců, kdyby nějaký bůh doopravdy existoval, nenechal by mě na světě takhle. Asi se budu muset smířit s tím, že táta zkrátka a jednoduše zemřel a že teď odpočívá na věčném klidu někde daleko, daleko od všeho.
Jelikož se nemocnice nachází jen pár bloků od hřiště, chtěla jsem se ještě zastavit za Grace. Cestou jsem v obchoďáku koupila její oblíbené sušenky, abych alespoň stačila splatit dluh, který jí dlužím. Ještě že s sebou nemusím tahat šachy a neprohraju tak daleko víc. Grace se mi sice směje, že jsem srab, ale věřte mi, že dostat na pytel od své soutěživé pratety není nic, čím byste se později chtěli chlubit.
ns 15.158.61.48da2
