Každý student se celý školní rok těší na prázdniny. Ať už jste na prvním stupni základní školy, či semestru vysoké, nemůžete se dočkat, až odbije poslední hodina a vy si uvědomíte, že nastává několik týdnů klidu. Někteří jezdí na letní tábory s kamarády nebo aby si právě nové kamarády našli. Mezi ně jsem já vskutku nikdy nepatřila. V životě jsem se zúčastnila dvou táborů a to z donucení. Oba dva naprosto vystihují slovo trauma-působící. Ale to je mimo téma.
Někteří zase jezdí s rodinami na dovolené, ať už do kampu, či zahraničí. Někdo tráví veškerý čas doma u počítače, hrajíce videohry. Nebo chodí ven s kamarády s tahají se všude možně.
Ani do jedné z těch skupin jsem nikdy nepatřila. Ačkoliv se přes školní rok nemohu dočkat léta, s nímž přichází i letní prázdniny, je samotné si příliš neužívám. Tedy, hluboce si vážím toho, že nemusím vstávat v nekřesťanskou hodinu, ale jinak se ubíjím nudou. Rodinu, která by se mnou jezdila na dovolené u moře, či kamkoliv jinam, opravdu nemám a jak už jsem řekla, letní tábory bytostně nenávidím. Asi ani nemusím zmiňovat fakt, že v životě jsem považovala za kamarády a oni mne asi tak tři lidi. Tudíž mi zbývá jediné. Sedět doma, celý den nevycházet z domu, večer a v noci se koukat na ohrané filmy a seriály a poslouchat kázání tety Sophie, která díkybohu odjela.
No dobrá, nebudu vás zde zatěžovat svými deprimujícími proslovy o marnostech lidského života. Alespoň to berte jako pobídku a motivaci, abyste náhodou neskončili jako já. Ačkoliv značně pochybuji, že se tak kdy stane.
Možná, kdyby tu zrzek zůstal, nezůstaly by mé volné dny tak prázdné a nezáživné. Ale to je samé ,,co by, kdy by" a to jak jistě víte, nemá cenu vůbec rozebírat. Dnes opět nemám nic na programu a za Grace jsem v minulých dnech zašla nespočetněkrát. Začínám nabírat pocitu, že ji otravuju víc, než celý nemocniční pobyt. Přeci jen si ode mne musí odpočinout a pořádně se léčit a ne jen se dohadovat s nemocničním personálem o nepoživatelnosti své večeře, ačkoliv má pravdu.
Rozhodla jsem se vyrazit ven. Asi se už vážně musím nudit k smrti, jelikož mě byste ven nevyhnali snad ani kdyby hořelo. Jen co jsem však vylezla před dům, hluboce jsem toho zalitovala. Oděna ve své velice svůdné soupravě teplákových Jordan kraťasů, oversize bledě modré mikiny nike a teniskách, které svá nejlepší léta měla již dávno za sebou, zastavila jsem se uprostřed zavírání vrátek. V protější ulici se totiž nenacházel nikdo jiný, než můj idiotský soused se svými stejně inteligentními kamarádíčkami.
S tichým ,huuh" a nadávkou v duchu, potlačila jsem nutkání otočit se na patě a zalézt ještě než si mne všimnou. A co je mu po tom kam jdeš, však je to tvůj barák a žiješ ve svobodné zemi, blbko! Ozvalo se mé hlasitě protestující podvědomí a já mu nechtěně musela dát za pravdu.
Jo, Evansová nevyšiluj, nic to není.
Tak jo! Je to v pohodě, prostě si jdu jen vyjít na procházku, nepáchám ru žádnej zločin, ne? Rázným krokem jsem vyrazila směrem na chodník, snažíce se ignorovat jejich tupé pohledy. Už si tě všimli. Chechtalo se mé podvědomí dál a já se silou přemlouvala, abych k nim ani koutkem oka nezabloudila. Musela jsem asi vypadat jako člověk se střevními potížemi, jak jsem se kolem nich plížila, ale to bylo to nejmenší, co jsem v danou chvíli řešila. Dřív než stačili třeba něco křiknout mým směrem, zabočila jsem do postranní uličky a značně zrychlila krok. Několikrát jsem se paranoidně rozhlédla kolem sebe, ale vskutku mne nikdo nepronásledoval. Co by z tebe prosim tě měli?! Rozladěně jsem stáhla rty do úzké linie a marně si snažila vybavit cestu, jíž mne onehdy Jeremy táhl. Teda- Sebastian táhl, ale to je taková drobnost. Ušklíbla jsem se nad tím pozastavením, ale dále se soustředila na cestu.
Po půl hodině bloudění slepými ulicemi a neznámými bloky jsem se konečně ocitla u té zídky. Poněkud neohrabaně, ne jako zrzek, který se na ni vždy dostal s takovou elegancí, jsem se vyškrábala nahoru a pochvalně se poplácala po hrudi. ,,A pak, že mam na hovno orientační smysl." Pronesla jsem nahlas s úšklebkem a nohy přehodila přes okraj.
ns 15.158.61.48da2
