Po chvíli pátrání ve složkách s rozepsanými lékařskými zprávami najdu, co jsem hledala.
Grace Annabel Evansová.
Začtu se do prvního odstavce, přičemž už tuším, že to, co zde najdu, se mi rozhodně líbit nebude. Taky, že ne. Já sice ,,lékařskému" jazyku příliš nerozumím, ale z toho, co jsem vyčetla bylo více než jasné, že na tom Grace není vůbec dobře. Nestačila jsem ještě dočíst stránku, když mne přerušil hlas nějakého doktora.
,,Na tyhle důvěrné informace nemáte právo." Otočila jsem se za tím hlasem, ale necítila ani špetku studu. ,,Právo, právo... na co, že ho vůbec mám? Vy mi nic neřeknete a já potřebuju vědět, co je s mou pratetou. Takže pokud kvůli tomu mám porušit jedno z těch vašich stupidních nemocenských pravidel, klidně to udělám." Opáčím s neskrývaným odporem a pohrdáním. Tihle lidé nemají ani potuchy.
,,Dobrá, chápu vás, ale tohle nesmíte, mohli by vás vyhodit. Pojďte, já vás za pratetou vezmu." Rukou mi pokynul, abych ho následovala. Upřímně mě překvapil. Čekala jsem, že začne přednášku o dnešní mládeži nebo že se na mě rozkřikne, co si to dovoluju, ale ono ne. Mlčky jsem kráčela kousek za ním a v duchu přemítala, jestli mě k ní opravdu zavede nebo mě jen hodlá vypoklonkovat na ulici. Naštěstí se za pár minut zastavil před nějakými dveřmi, načež mi naznačil, abych vstoupila dovnitř. Jen co jsem nahlédla do místnosti, zavalila mne vlna znepokojení. Takhle totiž nevypadal standardní nemocniční pokoj pro pacienty, kteří zde pobývali jen na pozorování. Ne, tenhle pokoj vypadal spíš pro někoho, kdo potřebuje urgentní pomoc. Snažila jsem se sama sebe uklidnit, ale příliš mi to nešlo. Zvlášť když jsem uviděla Grace.
Ležela v bezvědomí na posteli, obklopena všemi možnými hadičkami, kanylami a ostatními přístroji, které ji zřejmě nahrazovaly plíce. Ač nechtě, nahrnuly se mi slzy do očí. Zůstala jsem stát v půli cesty, jako do země přikovaná. Tohle se nemělo stát... Vždyť na tom byla čím dál tím lépe. Myslela jsem, že ji za nedlouho propustí nebo že pro ni našli vhodného dárce. Popotáhla jsem a na rtech mi vyselo její jméno. Strašně moc jsem se za ní chtěla rozběhnout, obejmout ji a namlouvat si, že všechno bude v pořádku. Vzpomněla jsem si na to, když jsem k ní jako malá jezdívala s tátou na návštěvu.
141Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡNOfxfnWdil
,,Tetičko Grace, tetičko! Podívej jakou žížalu jsem našla támhle na zahradě. Je pěkná, že jo? Taky ti nějakou najdu, jestli chceš!"
Žena s přátelským obličejem se usmála a pohladila malou holčičku po jejích dlouhých vláskách, které zdědila po tatínkovi.
,,No, to koukám. Hlavně ji prosím tě nikam nedávej, hezky ji vrať na zahradu, kde bydlí, ano?" Pobaveně se uchechtla a vzhlédla očima ke svému synovci. Lucas se v mnohém podobal své matce, zatím co jeho bratr Frank otci.. Oba dva sice zdědili světlé oči, ale ty Lucasovi připomínali divoký horský potok s příměsí několika odlesků šeda, zatím co Frank je měl o něco světlejší s příměsí zelené. Gracin mladší synovec se vždy opálil tak moc, že si z něj otec dělal legraci, že snad ani není jeho syn, protože on sám vždy působil skoro až mrtvým dojmem, což po něm jeho starší syn Frank více méně převzal.
,,Ale teto! Dalo mi práci najít takovouhle vypasenou. Přeci ji nebudu jen tak vracet! Mohli bychom si ji nechat jako domácího mazlíčka. Slyšela jsem, že si někdy lidé kupují cvrčky!" Malá Harper se očividně nehodlala žížaly vzdát. Ani přesvědčování obou dospělých ji nepřesvědčilo, takže si nakonec žížalu převážela domů v krabičce od zápalek a doma pro ni vystavěla domeček. Žížala pochopitelně po pár dnech zahynula a Lucas měl co dělat, aby svou smutnou holčičku rozveselil.
141Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡO1zF1VCFkO
Nezabránila jsem slze, která mi stekla po tváři a já ucítila její slanou pachuť na rtu. Všechno je pryč. Já, táta i teď i tetička Grace. Proč? Proč jen se to všechno muselo stát, proč se to vše musí dít? Nerozumím tomu. Co jsem pro Krista udělala, že se mi život takto mstí. To si snad nezaslouží nikdo, ne? Aniž bych se starala o toho doktora, co mě sem zavedl, přistoupím k ležící Grace. Působí tak křehkým dojmem, až to snad není ani možné. Jako by se měla rozpadnout na prach. Její obličej nabral nazelenalé barvy a rty z nichž jí vede hadička, jsou šedé a popraskané. Chci se jí dotknout, ale na poslední chvíli si to rozmyslím. Místo toho si přitáhnu židli, která stojí nedaleko mé paže a posadím se. Kdybych stála ještě o chvilku déle, pravděpodobně by se mi podlomila kolena. Tak moc bych si přála, aby tohle byl jen zlý sen, noční můra, ze které se za nedlouho probudím, ale bohužel moc dobře vím, že tohle je pouze krutá realita a nic víc.
141Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡ1vk3yATL4L
,,Možná se už nevzbudí.'' Promluví již známý hlas za mými zády. S uslzenýma očima se za ním obrátím. ,,Ne, přeci se musí vzbudit. Neopustila by mě takhle!''Rozkřiknu se bezbraně. Muž ve středních letech na mne však civí s cynickou lhostejností. Upřímně mě až překvapuje, jak je mu to celé naprosto ukradené. Trochu začínám pochybovat, že ten člověk je vůbec doktor. Spíš si myslím, že si jen oblékl doktorský plášť a přiřítil se sem. ,,Někdo říká, že by mohla slyšet, co jí povídáte, ale spoléhat se na to nedá.'' Ležérně pokrčil rameny a nechal mne v místnosti o samotě s tetičkou v bezvědomí.
ns 15.158.61.20da2
