124Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡrg0fNte4lk
124Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡ5MJyafpYGC
124Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡFpkfeAUeBI
Skoro celý den strávím v nemocničním pokoji tím, že s Grace řeším všechno možné, co se za poslední týdny událo. Dokonce se i letmo zmíním o své matce, která se náhodně rozhodla zjevit u mě doma- dá-li se to nazvat domovem. Nad tím se tetička poněkud hořce zašklebila, ale nechala mne dokončit mé vyprávění. O zrzkovi jsem se plánovala zmínit pouze letmo, ale to by to nebyla Grace, kdyby do mě nezačala rýpat, abych ji odvyprávěla každičký detail. Normálně nebývám tak sdílná, ale dnes jsem cítila jakousi potřebu jí vše upřímně říct. Popravdě od tátovy smrti mi vždy chyběl nějaký člověk, kterému bych se mohla svěřit, povědět mu o svých každodenních problémech, frustracích, či radostech. Samozřejmě, že po přestěhování do Coquitlamu se Grace tímto člověkem stala, ale ikdyž jsem si to nechtěla přiznat, nechtěla jsem ji svými zbytčnostmi otravovat. Nikdy mi nedala důvod si myslet, že ji zatěžuji, ale i přesto jsem si to myslela.
124Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡgM3b0sAqrK
,,Počkej, takže tenhle ten J-Jeeere?'' Jeho jméno protáhla a mně bylo jasné, že si není jistá, jak pokračovat. ,,Jeremy.'' Dořekla jsem za ni s úsměvem. ,,Ano, Jeremy.... On prostě odjel? Jen tak?'' S menší bolestí nahrudi přikývnu a snažím se z toho nedělat velké drama. ,,A nechal tě tu?!'' Téměř se zhrozila. Nad tím jsem se prozměnu pozastavila já. Tak počkat. Co tím chce jako říct? ,,Noo, asi se to tak dá říct, ale nechápu-'' ,,To je ale zmetek! Nechat tě tu s tou pijavičnatou nánou a sám si odjede...'' Lamentovala dál, přičemž jsem si všimla, jak mi začínají cukat koutky a musím se kousat do rtu, abych se nerozesmála jejímu výrazu. ,,Ale no tak, přeci jsem nečekala, že by mě vzal s sebou.'' Zasmála jsem se. Opravdu nejsem tak naivní, abych věřila, že mě odtud Jeremy vysvobodí, jako princ na bílém koni.
124Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡi5CLpvRPhn
,,A navíc bych tě tu nenechala.'' Dodala jsem o něco vyrovnanějším tónem a lišácky na ni mrkla. ,,Prosim tě, nejsem děcko, abys mě tu nemohla nechat.'' Zamračila se, což ve mě vyvolalo další vlnu potlačovaného smíchu. ,,To sice ne, ale občas se tak chováš.'' Vyplázla jsem na ni dětinsky jazyk, což mi vrátila nevěřícným zavrtěním hlavy. ,,Ach ta dnešní mládež.'' Pronesla sarkasticky s úsměvem na bledě vybarvených rtech. Nakonec se mi povede převést náš rozhovor na něco přijatelnějšího než je ta zrzavá kreatura, a tak zbývajících pár hodin mluvíme o tetě Sophii a její hlouposti, či o mých plánech do budoucna, které mi samozřejmě hned zkritizuje, jakmile uslyší, že vlastně pořádné nemám. Než stačí rozhlásit desítky mých přihlášek na místní vysoké, uklidním ji nějakou výmluvou, že už se ke všemu chystám. Pravda je však taková, že opravdu netuším, co chci v životě dělat. Jako malá jsem kupodivu toužila po studii na medicíně a v pozdějších letech o cestování, ale teď nevím, jakou cestou se vydat. Ano, měla bych se rychle rozmyslet a aspoň někam tu přihlášku šoupnout, ale zkrátka se obávám, že toho budu později litovat.
Z nemocnice odcházím až když mi jedna ze sestřiček připomene, že je konec návštěvních hodin. Proto se neochotně vydávám na parkoviště, abych vyrazila zpět domů. Doprava naštěstí není příliš hustá, takže se ocitnu před domem ještě dřív, než jsem čekala.
124Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡhXmxvjZNmt
Zabouchnu dveře od auta a zamířím ke vchodovým dveřím. V tom mne ale někdo zastaví. Respektive do mě někdo málem nabourá. Kluk jedoucí na skatu se nehezky rozbije na asfaltce a já zůstanu v šoku stát. Teprve když zaslechnu čísi hlas, vzpamatuju se a nabízím mu pomocnou ruku. On ji s bolestnou grimasou ve tváři příjme a to už se za námi ženou jeho kamarádi. ,,Kámo jseš v poho?!" Zastaví jeden z nich těsně vedle mě, až raději dva kroky ustoupím. ,,Jo, nic mi neni." Odpoví mu dotyčný a narovná se. Jednou rukou si podpírá namožená záda a v druhé drží skoro přelomený skate. Ou. Řeknu si v duchu, ale dělám jakoby nic. Konec konců, to on vrazil do mě, ještě ke všemu uprostřed cesty, kde jsem šla a neskočila mu pod nohy. Nechtěla jsem hned nasadit svůj obvyklý otrávený výraz typu: ,,všichni jste banda pitomců, jen já jsem sluníčko.", ostatně tak to dělám vždy. Jenže mezi lidmi podobného, či stejného věku, zvlášť mužského pohlaví, ještě ve skupině, by to pro mě nebylo dvakrát taktické. Proto se rozhodnu s tichým ,,sorry" vytratit, což se mi bohužel nepovede. Nejsem ani v půli cesty, když mě někdo zastaví.
,,Hej ty!" Křikne, načež se s protočením očí obrátím směrem k němu. ,,Co?" Prsknu, protože má trpělivost je v čudu. ,,Tak snad se mu aspoň omluvíš, ne?" Zírala jsem na kluka s kšiltovkou dozadu, volnými kalhoty a tílkem, asi aby všem dal najevo, že je vysportovanej. Bože, takový typy fakt miluju.
,,Já jemu?! A to jako proč?" Založila jsem si ruce na hrudi. ,,Jestli sis nevšim, tak on vrazil do mě." Dodala jsem jedovatým tónem a zaujala přísný postoj. ,,Tak ses tu neměla promenádovat uprostřed silnice, ty-" Větu nestačil doříct, protože jsem to nevydržela a s falešně sladkým úsměvem na rtech ho přerušila. ,,Já jsem pouze přecházela cestu, jako kultivovaný, inteligentní člověk, abych se dostala domů. Jenže někteří, méně inteligentní jedinci nečumí na cestu a pak do ostatních vráží. To, že se pak vysekají a mne to nikterak nezasáhne, není můj problém." Vysvětlovala jsem mu provokativně, jako malému harantovi. Ten otrava se už nadechoval k nějaké arogantní odpovědi, načež ho ten se zlomeným skatem mávnutím ruky zastavil.
,,Má pravdu, je to moje chyba." Vítězoslavně jsem se usmála a hodila po tom drzounovi pohrdavý pohled. ,,Vidíš? A teď když mě omluvíte, mám na práci lepší věci, než se zahazovat s vámi." Ušklíbla jsem se jízlivě a otočila se na podpatku. Egoisticky jsem dokráčela až ke vrátkám, ale v tom mě cosi donutilo se zastavit. Jeden z těch namachrovanejch frajírků mě totiž oslovil a to ne zrovna hezkým způsobem.
,,Prosim tě nech ji bejt, je to jen arogantní, snobská kráva." Broukl na můj vkus až příliš hlasitě druhému z jejich skupiny. Kousla jsem se do rtu, přičemž se mi do pusy vylila trocha krve. Já mu dam, prej snobská kráva!
ns 18.68.41.167da2
