Proplétala jsem se řadou rozrostlých stromů a keřů, několik větviček mě nemilosrdně uhodilo do tváře, načež za sebou zanechaly krvavý škrábanec. S nadáváním jsem se ocitla na starém, dobrém vrakovišti, kde jsem poprvé pocítila, jaké to je, vložit svůj život do rukou někoho tak pošahaného, jako je Jeremy. Ještě teď, když si vzpomenu na rychlé otáčky na jednom zatraceném plácku, pach spálených pneumatik a zrzkovo nadšené povykování, se mi chce zvracet. Řeknu vám, ta jedna jízda pro mě představovala větší utrpení, než-li kocovina po školních večírcích, které jsem naštěstí příliš často nenavštěvovala.
S jakýmsi nostalgickým úšklebkem jsem se rozhlédla po okolí, abych našla ten pekelný stroj, co si zrzek tak oblíbil. Nedalo mi to příliš práce, vrak se nacházel jen pár metrů od místa, kde jsem zrovna stála. Strčila jsem ruku do rozbitého okna a otevřela dveře zevnitř. Klíčky se od minule nehnuly, takže jsem nastartovala a sešlápla pedál. Ačkoliv jsem udělala řidičák už dávno, respektive před několika měsíci. Řízení mně dvakrát nešlo. Ne, že bych to ale nahlas přiznala. Jeremy se mi neustále posmíval, že jezdím hůř, než jeho v hrobě se otáčející prabába a že by mě nikdo neměl k řízení pouštět.
126Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡU0vAgADIuP
,,Tohle bych možná úplně nedělal."
,,Ježiš marja co zas?!"
,,No nic, nic, jen že támhle... byla stopka"
,,A tos mi to jako nemohl říct dřív?!."
,,Bylas do toho tak zažraná, že jsem se bál, abych tě nemusel seškrabávat z airbagu!"
,,Ale prosim tě, já narozdíl od někoho mám řidičák."
,,To je jenom proto, že já si ho udělat nemůžu!"
,,Hm smůla, vypadá to, že jsi na mě a mé řidičské dovednosti odkázaný."
,,Svatá Marie, matko bož-"
,,Hele sklapni! Ani jsem nenajela na patník..."
,,Ne?! Že ne?!"
,,..."
,,Málem jsi srazila důchodkyni s vozejkem, pak projela klidnou zónou jak kdyby to byla dálnice a zakončila to téměř urvaným nárazníkem při parkování! A to je to parkoviště poloprázdný!"
,,Nó..."
Při té vzpomínce se mi na rty vydral úsměv. V tu dobu jsem sice byla uražená jak puk, ale v duchu mě užírala myšlenka, že říká pravdu. Nikdy mi to moc nešlo, popravdě se divím, že mi ty papíry vůbec dali. Dokonce si myslím, že se někdo smiloval a z úcty k mému tátovi mi ho teda slavnostně předal. No nebudu lhát, vůbec mi to nevadí. Než abych se s tím štvala třeba po páté, takhle jsem ho s odřenýma ušima a varováním dostala hned na podruhé. Sice asi počítali s tím, že se to brzy naučím, což značně pochybuji, ale tak co už.
Vyjela jsem na malý štěrkový plácek. V hlavě jsem si vybavila zrzkovi obratné manévry a naivně doufala, že bych to třeba dokázala taky. Pořádně jsem se rozjela, první na co jsem si vzpomněla byla ruční brzda. Nemotorně jsem dupla na pedály, zvedla ručku a trhla volantem doleva. Auto nesouhlasně zaskřípalo a od pneumatik čoudil černý kouř, který mne ihned udeřil do nosu přes rozbitá okýnka. Jenže to nebylo to nejhorší. Zadek vraku se vytočil do strany a mnou to cuklo. Nějak mi v tom zmatku nedošlo, že bych asi měla přestat furt šlapat na plyn, takže jsem spíš místo kontrolovaného driftu dostala smyk. Ječela jsem jako malá holka a nadávala jako dlaždič. Vrak se nepřestal otáčet a můj žaludek předváděl divoké kotrmelce. V krku jsem pocítila žluč a až když jsem skoro odpadla, došla mi konečně ta věc se sešlápnutým plynem. Okamžitě jsem nohu spustila pryč a auto se o pár sekund na to zastavilo. Nemotorně jsem se vyškrábala ven a hned jako první hodila šavli jen pár metrů vedle. Točil se se mnou celý svět a měla jsem co dělat, abych nehodila šavli ještě jednou.
Všude kolem to smrdělo od spálených gum, které na štěrku zanechaly černé šmouhy. Já se konečně odvážila narovnat. Můj žaludek sice stále protestoval, ale naštěstí se nerozhodl pro další zvracecí šarádu.
Vrak jsem radši nechala tak, jak zůstal. Nechtělo se mi jít zas zpátky, ale zároveň mě přešla chuť na další pokusy o driftování. Nikdo se v okolí nenacházel, takže jsem se mohla v klidu usadit na malou zídku naproti nějaké luxusní vile a jen tak koukat na šedé mraky, jež volně proplouvali oblohou. Napadlo mě, že asi bude brzy pršet, ale nějak mě to neodradilo od povalování se tam a falešného pískání si. Říkala jsem si, že těch pár kapek, co spadlo, se jistě brzy vypaří a že zase vysvitne brzy slunce. Ale jakmile se rozpršelo víc a ozval se hrom jak něco, uznala jsem, že bude přeci jen moudřejší vydat se domů.
Běžela jsem po mokré silnici a doufala, že do mě neudeří blesk. Promoklá až na kost, musela jsem vypadat jak strašák do zelí, ale to jsem v tu chvíli neřešila. Nandat si kapuci postrádalo nyní smysl, jelikož byla vodou nacucaná jako houba. Už jsem šla naší ulicí, když se vedle mě vyřítila klučičí postava a za ní další. Utíkali a při tom se smáli. Najednou do mě jeden z nich vrazil ramenem, až jsem se otočila. Poznala jsem je. Byl to můj soused a ti jeho kamarádi. Díkybohu si mě asi nevšimli, takže jsem urychleně nasadila kapuci až k očím, sklonila hlavu k zemi a pospíchala domů.
Zrovna jsem se chystala otevřít vrátka, když mě někdo se smíchem chytl za loket.
ns 64.252.185.155da2
