Asi si říkáte: ,,Tak co? Jak to mezi nimi dopadlo? To jsou teď jako spolu nebo co?'' Přátelé musím vás zklamat. Je pravda, že jsem s tou rezavou kreaturou strávila jakousi ,,slabší chvilku'' , ale to neznamená, že jsme najednou nějací velcí přátelé, či dokonce něco víc. Kdepak, ta potvora mne vytáčí čím dál tím víc. Na onen večer jako kdyby zapomněl, snad jako kdyby se vůbec nestalo to, co se ve skutečnosti stalo. Netvrdím, že mi to nějak zvlášť vadí. Upřímně, právě naopak. Vadilo mi, že to mezi námi bylo donedávna tak zvláštní, příliš vážné řekla bych. Jsem ráda, že se vše vrátilo do starých kolejí. Tedy až na to, že se stále neodstěhoval z mého pokoje a já ho tu musím každý den trpět. Teta Sophie svou náhlou dovolenou značně protáhla a já nemohu říci, že by mi to překáželo. Své osmnáctiny jsem nijak neoslavila. Jednak nebylo s kým a pak taky nemám oslavy zrovna v lásce. Ani mne nepřekvapilo, že si nikdo nevzpomněl. Proč taky, když ani neví, kdy přesně narozeniny mám. Nikdy jsem to nikomu nevyprávěla a nikdy se na to nikdo neptal. Vlastně mé narození nebyla zrovna oslavovaná událost. Prostě se tomu tak stalo, ať už ostatní chtěli, či nikoliv.
198Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡCxFSJoGssk
,,Harper?" Ozval se odněkud zrzavcův neúprosný hlas. ,,Hm?" Na slovní odpověď jsem se jaksi nezmohla. Venku bylo snad milion stupňů a já se pekla i přesto, že jsem měla zapnutou klimatizaci na max a to nejvolnější triko s kraťasy, co vlastním. ,,Nevíš náhodou, kde mám ty kraťasy?" Ozval se opět odněkud shora. ,,Z popisu ,,ty kraťasy" ti toho moc nepovím hele." Broukla jsem nazpět a rozvalila se po celé délce gauče. ,,Ty černý, od nike." Protočila jsem panenky a neochotně se vydala mu pomoct s hledáním. ,,Já nevím, kam si je zahodil." Pokračovala jsem po schodech. ,,Já nikam! Ale ty mi furt bereš moje věci!"
Co prosím?! Ehm ehm, Evansová? Smálo se mé podvědomí a já neochotně musela přiznat, že to není tak úplně lež. Dobrá, nebudeme si nic nalhávat, sem tam mu ukradnu kus oblečení. Někdy triko, občas mikinu, ale za to ho tu zadarmo nechávám bydlet a de facto ho živím. Jeremy mi sice platí ,,nájem", jenže ten je tak mizivý, že nepokryje náklady ani za jeho večeře se snídaní.
Elegantně jsem se vyhoupla na půdu za ním a pustila se do prohledávání toho bordelu. ,,Tady nejsou." Pokrčil jednoduše rameny a kecnul sebou na gauč. ,,Jo tak prej nejsou..." Zabrblala jsem sarkasticky a vzápětí odněkud vytáhla onen kus oblečení. ,,Jé tys je našla!" Vypískl jako malé dítě a s tichým poděkováním si je ode mne vzal.
,,Takhle to nejde." Prohlásila jsem při pohledu na všechen ten nepořádek. Nejsem žádný perfekcionista, ale co je moc, to je moc. Můj pokoj připomínal spíše skládku, než-li obyvatelnou místnost. Všude ležely poházené kusy prádla, školních sešitů a obalů od jídla. Neochotně jsem se dala do uklízení a Jeremymu pohrozila, že pokud nechce skončit na ulici, ať mi kouká pomoct.
198Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡM2REdkyVTY
,,Proč je toho tolik?!" Zavřeštěl snad už po třetí za hodinu a já toho pomalu začínala mít dost. ,,Protože jsme tu neuklidili minimálně tři tejdny, pako!" Oplatila jsem mu stejným tónem a hodila po něm prázdnou plechovku od coca coly. ,,Harper?" Bože, on snad nikdy nesklapne! Pomyslela jsem si v duchu a protočila oči v sloup. ,,Mhm?" Aniž bych mu věnovala sebemenší pozornost, vrhla jsem se do utírání prachu na skříni. ,,Víš, napadlo mě... Že bych mohl... Nó prostě, že-" Blekotal jako tří leté děcko, takže jsem ho musela přerušit. ,,Jeremy, laskavě tě prosím, vyjadřuj se jasně a srozumitelně." Na to si uraženě odfrknul, ale pusu nezavřel. ,,Chtěl jsem skončit s prací v Coquitlamu a přestěhovat se."
,,Jeremy ty žádnou práci nemáš, až na ty svý mafiánský kše-" Zajíkla jsem se v půli monologu a zůstala na něj v šoku zírat.
,,Co jsi to řekl? Ty se chceš odstěhovat? Ale proč? Kam?" Blekotala jsem téměř nesrozumitelně a v ruce žmoulala prachovku. ,,Vždycky jsem odsud chtěl odjet. Teď mám příležitost. Se školou končím, u šéfa jsem si odpracoval, co jsem musel a už pro mě pěstounská péče neplatí." Jeho slova mne zraňovala a šokovala víc, než jsem si chtěla přiznat. ,,A kam by ses odstěhoval?" Otázala jsem se ho ještě, načež mi odpověděl mírným pokrčením ramen. ,,Někam do Asie, Japonsko, Jižní Korea, něco takového." Zmohla jsem se na pouhé přikývnutí. Netvrdím, že tu rezavou kreaturu mám tak strašně ráda, ale upřímně? Už mi za tu dobu přirostl k srdci. A taky ke gauči. Ušklíbla jsem se v duchu.
Když se nad tím tak zamyslím, je to můj jediný kamarád. Nejsem totiž zrovna extrovertní člověk, co by se rád socializoval. Takže když se mi tahle rezavá kreatura připletla do života, nějak se mi už z toho života nechce vyhánět. ,,J-já" Ani mne nenapadlo, co bych mu ještě chtěla říci, čehož on samozřejmě musel hned využít. ,,Neříkej! Tobě se snad bude i stýskat?!" Vzápětí se rozesmál na celé kolo, zatím co já přimrazeně stála na místě. ,,To určitě." Sykla jsem jedovatě a otočila se k němu zády pod záminkou, že jdu čistit mini ledničku. Nehodlám darovat téhle rezavé kreatuře ani jeden jediný důvod k tomu, aby si mě zase dobíral, což má bohužel ve zvyku.
,,Ale no tak, Evansová! Netvař se, jak kdybych ti právě mordoval křečka. Budeš mít zas celej volnej pokoj a nikdo ti nebude vyjídat tvé drahocenné zásoby jídla."
ns 15.158.61.5da2
