Seděla jsem na té hloupé plastové židli, ze které mi dřevěněla záda a modlila se, aby se Grace probudila. Mohly uplynout dlouhé minuty, ne-li hodiny, ale ona ležela stále stejně, nehybně. Už mi začínala klesat víčka únavou, když najednou zašustila peřina. Rázem jsem se probrala z mikro spánku a zvedla se tak prudce, že židle na níž jsem doposud seděla, silně zaskřípala a s ránou dopadla na zem. Grace líně zamžourala očima a hned co mě zpozorovala, přehnal se jí v obličeji starostlivý výraz. Pokusila se zvednout do sedu, ale zarazila jsem ji.
,,Lež a ani se nehni." Výhružným hlasem jsem ji pobídla, načež mě překvapivě poslechla. ,,Neměla jsi sem chodit." Promluvila skrz masku na obličeji. ,,Samozřejmě, že jsem sem musela! Přesunuli tě na jinej pokoj a nechtěli mi říct, co s tebou je!" Neudržela jsem svůj potlačovaný vztek. Najednou mi prolétlo hlavou, že jsem mohla přijít pozdě nebo vůbec a na do smrti bych si to vyčítala. Bylo mi to líto, nechtěla jsem na tetičku zvyšovat hlas, ale už jsem nedokázala držet svoje emoce na uzdě.
Grace se jen smutně povzdechla, ale neopovažovala se mi oponovat. ,,Je to se mnou špatný holčičko." Ani se nesnažila skrýt pesimismus ve svém hlase. Jako by se s tím vším už smířila. Ona možná ano, ale já rozhodně ne. Budu bojovat. Budu bojovat do poslední chvíle, protože jen tak by celá má existence dávala smysl. Musím něco dělat, abych se úplně nezbláznila. Nesmí to vzdát, ještě není konec a ani nebude.
,,Ne, ne, bude to dobrý. Tady ti pomůžou, víš? Určitě se za chvíli najde nějaký dárce." Křečovitě jsem nasadila úsměv na rty, ale se zaťatou čelistí to opravdu nevypadalo věrohodně.
,,Harper." Oslovila mne tiše a jemně mne uchopila za ruku. ,,Myslím, že tohle už nepřežiju, zlatíčko." I přes hořkost svých vlastních slov se usmála a pohladila mne po vlasech. Grace jsem skutečně vážnou zažila jen jednou a to, když táta zemřel. Nikdy jindy však bez sarkasmu, jízlivosti, ironie, či cynismu nehovořila. To vše z ní vyzařovalo v jakési auře. Nyní však hovořila zcela vážně. Málokdy se stávalo, že by mne oslovila zdrobnělinou, či že by se mne fyzicky dotýkala. Nikdy si na fyzickém kontaktu nepotrpěla a to jsme měly společné. Narozdíl od táty, který si na něm skutečně lpěl.
,,Ale ty musíš! Musíš to přežít, protože když ne, už mi nezbyde nikdo..." Nešlo to zadržet, slzy mi tekly po tváři a já se je nesnažila zastavit. Hysterie ze mě přímo sálala, což opravdu nemám ve zvyku. ,,Harper teď mě poslouchej, dobře? Před několika měsíci jsem myslela, že se mi zbortí svět, když mi diagnostikovali rakovinu plic, protože jsem se bála, že o tebe přijdu. Nemohla jsem tě ztratit, ne po tom, co se stalo Lukovi. Ale to je prostě život. Není spravedlivý, udeří tě kdykoliv se mu zachce, srazí tě na dno a ani se nenaděješ. Ty ani já s tím nic neuděláme. Nikdo, s tím nic neudělá. Lidi umí životy jen brát, ne zachraňovat beznadějný případy jako jsem já." Chtěla jsem něco namítnout. Něco ve smyslu, že povídá hlouposti a že určitě zase nalezne naději, ale už jsem si tím nebyla tak jistá. Její pesimismus mne zasáhl tak silně, že jsem vyjímečně opravdu netušila, co odpovědět i kdyby mi tu šanci dala.
,,Já už tu dlouho nebudu, ale ty jo. Když chceš dokážeš všechno. Dostuduj medicínu, staň se doktorkou a žij šťastnej život, když jsi jako malá nemohla. Zasloužíš si ho. Bude to těžké, ale ty to zvládneš." Připadalo mi to jako sen. Snad už ani ne noční můra, ale jen sen. Sen z jak zasranýho americkýho seriálu. Grace se na chvíli odmlčela, načež pokračovala.
133Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡ00QrakbjaX
,,Slib mi, Harper, že nikdy nepřestaneš doufat, že i když se ocitneš na místě, odkud se nebudeš moci dostat pryč- nikdy nepřestaneš bojovat, nikdy neztratíš naději. Slib mi to Harper, prosím."
Její slova mne bodala do srdce jako ostré nože. Bolest, kterou jsem cítila se zdála být tak velká, že jsem ji dál nemohla snášet. Cítila jsem, jak se ve mně něco rozpadá na kousky. Moc jsem si přála, abych mohla vrátit čas a všemu se vyhnout. Jenže i kdybych se momentálně nenacházela v tak beznadějné a frustrující situaci, nenamlouvala bych si něco tak naivního.
Namísto toho jsem splnila její přání a sklesle vyřkla, oč žádala.
,,Slibuji." Zamumlám tiše. Rty mi u toho brní o sebe a prsty se mi klepou tak moc, že musím ruce zatnout v pěst. Tetička posmutněle přikývne. Uchopí mne svou bledou rukou a zadívá se mi zpříma do očí, až mám pocit, že v nich umí číst. I jí se linou skleněné slzy po lících a to mě zraňuje ještě víc.
Několikrát se zprudka nadechne, ale kyslíku se jí zřejmě nedostává. Když sebou začne křečovitě házet, neváhám ani vteřinu a stisknu tlačítko pro zavolání sestry. To mi však nestačí. Nemohu ji sledovat takhle trpět a nečině přihlížet. Kde je sakra ta sestra?!
Nepřichází, nikdo se sem nežene. Žádné pomoci se nám nedostavuje.
Vyběhnu z pokoje a rozkřiknu se nahlas po celé chodbě. ,,Pomoc sakra! Tak pomozte mi! Tetička, něco s ní je... já- nevím, nevím co mám dělat. Tak sakra pomozte!" Srdce mi hlasitě buší v hrudi, div že se stále držím na nohou. V hlavě cítím pulzující rytmus a hukot v uších. Odněkud se sbíhají doktoři a běží mým směrem. Dva neváhají a prorazí si cestu k tetině lůžku. Začnou jí do kanyl vpouštět nějaké látky a jakmile křeče ustanou, započnou srdeční masáž.
Při tom pohledu se mi podlamují kolena.
Ne, teď ne. Vydrž, nesmíš polevit. Ona tě potřebuje!
Křičí hlas mého podvědomí, ale já nejsem schopna ho vnímat. Někdo mne na poslední chvíli zachytí, načež se o dotyčného opřu celou svou vahou. Pomalu mne táhne pryč. Nevím kam, ale nebráním se. Snad si i přeju, aby mne odtamtud odvedli.
ns 15.158.61.20da2
