S úsměvem jsem zaklepala na bílé nemocniční dveře, které toho očividně měly již hodně za sebou. Nedostalo se mi však žádné odpovědi, nic. Žádné vyzvání, ať jdu dál nebo sarkastická poznámka, či sebemenší zvuk. Přišlo mi to zvláštní. Teta obvykle touhle dobou nespí, právě naopak, bývá nejvíc čilá a otravuje nemocniční personál svými žertíky.
151Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡ8gntSIsKpM
Nejistě jsem vstoupila dovnitř a zabouchla za sebou. Na druhém lůžku stále nikdo neležel, takže jsem aspoň měla soukromí na to, si s tetičkou v klidu pohovořit. Tedy až na to, že po těch měsících strávených tady, se pomalu začala měnit v hyperaktivního tvora. Moc se jí nedivím. Mně na základce říkali, že mám asi roupy a nebo že jsem jako z divokých vajec. Naštěstí se to s mým věkem také znatelně změnilo, ale třeba se to opět vrací ve stáří, kdo ví?
,,Grace?" Oslovím ji a odhrnu bílý závěs, který tu obvykle nebývá. Téměř se mi zastaví srdce, polknu knedlík v krku a urychleně zablekotám omluvu.
,,P-pardon, myslela jsem, teda, už mizím!" Vyhrknu na postarší pár a jako by mi za patami hořelo, vyběhnu zpátky na chodbu.
Po menším otřesení, že jsem se právě vetřela seniorskému manželskému páru do jejich intimní chvilky- pochybuji, že se obejdu bez traumat.
Vydala jsem se na opačnou stranu k recepci, kde mě za tu dobu už moc dobře znali. Většinou jsem kolem ní sice prolétla rychleji, než si mě stačili všimnout, ale když se mi to zrovna nepodařilo, paní Yunová si mě vždy zavolala k sobě, aby mi povídala o svém synovi. Zastávám takové myšlenky, že se mi ho snaží dohodit, ale raději po tom moc nepátrám a vždy jen otupěle kývám hlavou jako pacient psychiatrické léčebny.
Ač nerada, oslovila jsem onu recepční nebo vrchní sestru, či jak se tomu vlastně říká.
Jen co mě spatří, povyskočí na svém podsaditém těle o několik centimetrů a natáhne ruce před sebe, jako kdyby chtěla naznačit objetí.
,,Ahoj drahoušku! Copak tu děláš?" Na rtech se jí rozlil široký úsměv a já si v duchu říkala, jestli ona není nějaká zpomalená. Co bych tu asi tak dělala? Čistila záchody a utírala pacientům zadky nebo co? Místo toho, co mi ve skutečnosti probíhalo v daný okamžik hlavou, pouze jsem se pokusila o falešný úsměv a rovněž ji pozdravila.
,,Sháním tetičku Grace. Nevíte, kde by mohla být? Na pokoji jsem našla někoho cizího, ale nikdo mi o žádném přesunu neřekl." Nervózně jsem si začala vyťukávat jednu Mozartovu sonátu do recepčního pultu a čekala, co z té bystré ženské vypadne.
,,Jémine! Tobě to nikdo neřekl?" Přikryla si překvapeně ústa dlaní a já z ní znervózněla ještě víc. ,,Neřekl co?!" Prskla jsem jedovatěji, než jsem původně plánovala, ale to mi v tu chvíli bylo naprosto ukradené. Chudák paní Yunová najednou zbledla jako stěna a ztuhla uprostřed pohybu. Kdyby v tu chvíli nepřešla jedna ze sestřiček, pravděpodobně bych se nedozvěděla nic.
,,Harper, viď?" Oslovila mne nejistě, načež jsem váhavě, beze slova přikývla. ,,Ano, to jsem já, ale- mohly byste mi prosím už konečně říct, co se stalo?"
Obě dvě se na sebe starostlivě zadívaly a já potlačila chuť na ně vyjet, ať už to konečně vybalí!
,,Pojď, radši se posaď, ano?" Uchopila mne za předloktí a vedla k nedaleké lavičce. V půli cesty jsem se jí vytrhla. Krev ve mně vřela a nervozita stoupala rychlostí světla.
,,Já se sakra nechci posadit! Chci vědět, co s ní je!" Už jsem se nedokázala ovládat a rozkřikla se nahlas. Pár lidí na chodbách se po mně ohlédlo, ale zbytek si pravděpodobně za svůj pobyt v nemocnici již zvykl.
151Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡ3fG1gqh8yf
,,Dobře, hlavně se uklidni Harper." Ozvala se paní Yunová za pultem a já po ní ohlédla, což byla chyba. Než jsem se nadála, ucítila jsem zezadu na krku ostrou bolest. Tenká jehla mi pronikla do kůže a do těla se mi vlila neznámá látka. Tedy, samozřejmě mi ve vteřině došlo, že se jedná o sedativa, avšak jak se u mě projeví, to jsem netušila.
Projela mnou náhlá vlna únavy, útlumu, z ničeho nic mne vztek přešel. Cítila jsem se slabá jako proutek v rozbouřené řece. Zmítala jsem se v temném oceánu a marně se snažila vyplavat na hladinu. Kolem mne neexistovalo nic, nic než jen černo černá tma, skrze kterou nepronikal jediný paprsek světla. Vzpomněla jsem si na to místo, či snad stav? Je toto vůbec skutečné místo, není to jen výplod mé fantazie? Ne, tohle přeci nemůže být skutečnost. Temnota již pohltila celý pomyslný prostor kolem mne. Poslední volná cesta za světlem se stala neprůchodnou. Nezmohla jsem nic. Pocit strachu a bezmoci mne přišel přivítat, jako starý známý a já se nemohla nijak bránit.
Nedokázala jsem s tím bojovat, nedokázala jsem plavat dostatečně rychle a vytrvale na to, abych se mohla svobodně nadechnout. Plíce se mi zcvrkli do malých balónků, které se odmítaly vrátit do původního stavu. Pomalu mi docházely zásoby kyslíku. Začala jsem se dusit, přestala jsem zoufale kopat nohama kolem sebe, došla mi síla. I tak snadná činnost, jako mrkání, se najednou zdála nesmírně obtížná. Udržet oči otevřené, se stávalo čím dál tím těžší. Pomalu se mi začínala přivírat víčka až nakonec podlehla tíže a já přišla o zrakový vjem. Ticho, které v hloubce temného oceánu vládlo, bylo najednou přerušeno vysokým šumem, čím dál tím hlasitějším. Mé tělo se bezvládně propadalo do neznáma. Ztratila jsem veškerou kontrolu. Kontrolu nad sebou, nad událostmi, co se kolem mě děly, nad tátovou smrtí a nad Mariinou sebevraždou. To vše jsem však v danou chvíli nevnímala, neschopna vnímat cokoliv, řítila jsem se do hluboké propasti.
ns 18.68.41.139da2
