Poslední nadějí na záchranu se stala čísi ruka. Stihla mne zachytit setinu předtím, než se mé tělo stačilo roztříštit na milion kousků. Místo ledově chladné vody jsem ucítila žár, příjemně teplý žár, jež pronikal celým mým bezvládným tělem. Jako by mne nakopla vlna energie, probrala jsem se k životu. S prudkým nádechem jsem otevřela vytřeštěné oči a zhluboka lapala po dechu. Ocitla jsem se na písčité pláži u toho oceánu. Nikde se nenacházelo nic, než jen hustá černá hladina, která se vlnila do rytmu foukajícího větru a chladný, písčitý povrch.
Jakmile jsem opět nabyla schopnosti dýchat a vnímat věci kolem sebe, rozhlédla jsem se po svém zachránci. Když mi pomohl se dostat z té smrtící temnoty, nespatřila jsem ho, ale byla si jistá, že se nejedná o mou fantazijní mysl, nýbrž o skutečnou osobu.
Měla jsem pravdu, nejednalo se o přelud, ten chlapec byl skutečný. Tyčil se před mým zrakem jako anděl spásy a já matně rozeznávala jeho tvář. Výraznými rysy v obličeji byly ostře řezané tváře s vystouplými lícními kostmi, oči, jež připomínaly oblohu bez jediného mraku a které mne při každé příležitosti pobaveně sledovali. Plné rty, které si mé zvrácené podvědomí přálo líbat, dokud by svět neskončil. A především vlhké pramínky tmavě zrzavých vlasů.
Otevřela jsem ústa a s přerývaným nádechem vyslovila jeho jméno.
,,Sebastiane..." Zašeptala jsem tak tiše, že ho mohl zaslechnout leda vzduch kolem nás.
,,Jsem tady, Harper." Odpověděl stejně tiše a já si uvědomila, že mne drží v náručích. Tak proto jsem se cítila tak bezvládná, držel mne jako lehké pírko a nezdálo se, že bych pro něj byla jakoukoliv zátěží. Svíral mne však pevně, jako by se bál, že mne pustí a já se rozpadnu v hvězdný prach. Nebolelo to, jeho doteky mnou projely jako elektrický náboj, do bledých tváří se mi nahrnula krev a mé podvědomí nade mnou převzalo veškerou moc.
Vše jsem v tu chvíli hodila za hlavu, nad ničím jsem se nepozastavovala, nic mne v ten moment netrápilo. Byla jsem tu pouze já a on. Konečně jsem přerušila těch pár centimetrů, jež nás od sebe dělily a přitiskla své rty k jeho.
V ten okamžik si mne přitáhl ještě blíž a můj nesmělý polibek prohloubil.
Pokud jsem doteď cítila nějaké pochybnosti, či nejistoty, zmizely jako mávnutím kouzelného proutku. Přišla jsem si jako skládačka, které chyběla jedna puzzle a tou puzzlí byl právě on.
Sebastian, Jeremy, zrzek, osina v zadku, ať už mu řeknu jakkoliv, nic to na něm nezmění. Bude stále stejný...můj anděl strážný.
136Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡD2vMG6ZPz7
136Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡ2wmZp8FJcD
••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••
136Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡFgnw2LaEJ7
Mokrými ulicemi Tokia se dnes večer procházelo jako obvykle tisíce lidí. Ti, co měli větší štěstí, se před náhlým silným lijákem chránili deštníkem, či jiným prostředkem, co měli zrovna u sebe. Ti, co takové štěstí neměli, stáli promočení na autobusových zastávkách, či v nedalekých podnicích, kam se mohli ukrýt. Jen jeden jediný člověk na rušné ulici nedržel v rukou deštník, či cokoliv jiného. Ani se nepokoušel rychle utéct někam pod střechu, či zalézt do taxíku, kdepak. On si tu svou procházku snad i užíval. Na jeho tváři se jasně značil spokojený úsměv. Nehleděl na své mokré oblečení, které bezpochyby muselo stát celé jmění, či na nově koupené polobotky, jejichž barva se ztotožňovala s mladíkovou košilí, která se mu lepila na vypracovanou hruď. Vše se mu zdálo zcela nepodstatné. Pouze si užíval tento prostý, přírodní jev a v duchu přemítal nad jemu blízce známou osobou.
Ostrost s jakou se kapky vody řítily na zem mu připomněla povahu dívky, která mu tak dlouho tkvěla v srdci. Šedé, zamračené nebe mu vracelo vzpomínky na její rozbouřený pohled, když zrovna provedl něco, s čím nebyla dvakrát spokojená.
136Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡxUs98UCBpg
Ve městě se vyskytoval už několik měsíců a ať se snažil, jak chtěl, nemohl na onu dívku zapomenout. Moc dobře věděl, že mu to přinese jen útrapy a soužení, ale nemohl si pomoci. Kdykoliv zavřel oči, viděl před sebou její tvář. Zpaměti znal každý záhyb, každý rys v jejím obličeji tak dobře, že kdyby býval umělcem, dokázal by ji s jistotou namalovat na plátno.
Pokaždé, co se cítil špatně nebo se dělo něco vážného, myšlenky na tu dívku mu přinesly útěchu. Jako by se z ní stala droga, které se nemohl nabažit. Vědom si rizika, žádal stále více a více. Už mu nesešlo na jeho novém životě, který vedl. Peníze, které dostával- a že jich nebylo zrovna málo, byly v porovnání s jeho představami o oné dívce směšné. Vzdal by se čehokoliv, jen aby ji mohl znovu spatřit. Toužil po tom ji vidět, slyšet, cítit ji kolem sebe, snad dokonce se jí i dotknout, ale nemohl nic z toho. Jediné, co dokázal bylo představit si její tvář v myšlenkách.
Strach, že na sebe přivolá nechtěnou pozornost, kdyby se vrátil, se najednou stal přehlédnutelným. Jediný strach, který cítil, představy, které se tak moc bál, že ji ztratí. Ačkoliv odjel tisíce mil daleko, stále měl uvnitř sebe naději, že se jednoho dne může vrátit a přivést věci zpět, jak byly. Jenže to, čeho se nejvíce bál nebyla ztráta té naděje, nýbrž myšlenka, že dívku ztratí nadobro.
ns 15.158.61.8da2
