Mezitím v táboře velegenerála Dorniuse východně od Ašnatonského lesa...
„Tak mluv, ty slizký elfe! Kde je ten zbytek!?" křikl velegenerál Dornius, a poté udeřil svázaného elfa vší silou do břicha pěstí v ocelové rukavici.
„Nikdy ti nic neřeknu..." odvětil zakrvácený elf.
„Zatraceně!" zvolal velegenerál, když ze zoufalosti udeřil do stolu s mapou.
„Pane... Elfové nám nic neřeknou nemůž..." jeden z členů velegenerálovy družiny prohlásil, když najednou ztuhl. Chvíli jen stál s otevřenými ústy.
„Co je? Co se děje?" zděsil se velegenerál.
„Já... vidím. Vidím jeho mysl..." odvětil voják.
„To je přeci hloupost. Elfové jsou vůči čtení myšlenek imunní," zasmál se další z důstojníků ve stanu.
„Jsou na severu... Jdou do hor..." prohlásil ztuhlý voják.
Obličeji všech přítomných probleskl nechápavý výraz, až na elfa. V jeho očích bylo znatelné zděšení. Chvíli poté elf začal mlátit hlavou o kůl, ke kterému byl přivázán. Vojáci ho po chvíli zastavili a znehybnili. Elf poté začal vzlykat, následně přestal vydávat jakékoliv zvuky.
„Co to zase dělá? Hah... on pláče!" zasmál se velegenerál Dornius.
„On nedýchá!" zvolal jeden z vojáků, kteří elfa drželi.
„Tak něco udělejte!" rozkázal velegenerál Dornius.
Vojáci začali elfa surově bít. Údery do hrudníku se snažili elfa vyprovokovat k prudkému nadechnutí, ale bezvýsledně.
„Co se děje? Je mrtvý?" tázal se velegenerál.
„Ne, pane. Omdlel," odvětil jeden z vojáků.
„Fascinující... Můžeš stále číst jeho myšlenky?" tázal se velegenerál směrem k telepatovi.
„Ne, pane. Takhle je to moc složité. Potřebuji, aby byl při vědomí," sdělil mu voják.
„Na tohle nemáme čas. Zabijte ho!" rozkázal velegenerál Dornius.
„Ale, pane..." zděsil se voják.
„Musíme pokračovat na jihovýchod ke Zdi Smutku. Nějaká ubohá skupina elfů nás nesmí zdržovat. Víme, kde jsou, vyřídíme je později!" prohlásil velegenerál. „Rozkaz, pane!" křikli vojáci.
„Eriku..." ozvalo se.
Erik otevřel oči. Nad ním stál velitel Vran. Erik se na něj okamžitě vrhl a začal ho škrtit. „Ty parchante! Zabiju tě holýma rukama!" křičel.
„Uklid... ni... se..." velitel Vran odrazil Erika.
„Jak? Co se to stalo?!" zvolal Erik.
„Právě jsi prošel Přijetím. Nyní jsi plnohodnotný Zkrvavený!" prohlásil velitel Vran.
„Ale vždyť už jsem Přijetím prošel předtím!" zmateně křikl Erik.
„Je dobře, že sis to myslel. To bodnutí od velegenerála neuvolnilo tvou plnou sílu, jen ti pomohlo přežít pravé Přijetí," zasmál se velitel Vran.
„Tomu vůbec nerozumím..." Erik zklamaně odvětil.
„Taky bys tomu doteď rozumět neměl, to byl účel, hochu. To, co ti teď řeknu, nesmíš za žádných okolností nikdy nikomu říct, ani kdyby to po tobě chtěl samotný Císař," prohlásil velitel Vran.
„Dobře..." Erik se posadil zpět na postel, stále plný zmatení.
„Akt, který jsi nejspíš pochopil jako zradu a přepadení, byl ve skutečnosti rituál Přijetí. Útoky na nekritická místa jsme se u tebe snažili vyvolat stav, kterému říkáme Procitnutí. U Zkrvavených Procitnutí nastává v bezprostředním nebezpečí smrti. Pouze tehdy se jejich vrozená síla probudí. Čím méně Zkrvavený očekává rituál Přijetí, tím větší šanci na přežití má. Nejlepším způsobem tedy bylo donutit Zkrvavené, aby si mysleli, že už Přijetím prošli," vysvětloval velitel Vran.
„Takže teď je má vrozená síla aktivovaná, ale nesmím jí před nikým použít?" otázal se Erik.
„Ach, Eriku... Všichni si přeci myslí, že jsi Přijetím prošel. A je jen otázkou času, kdy se tvé schopnosti projeví, vzpomínáš?" odvětil velitel Vran.
„Už to začínám chápat... Já... Omlouvám se za to škrcení..." zastyděl se Erik.
„To je v pořádku, jsem na to zvyklý," usmál se velitel Vran. „Nuže, můžeš se vrátit ke svým povinnostem. Ale pamatuj, tohle se nikdy neodehrálo!" dodal velitel Vran.
Erik opustil budovu, jenž se tvářila jako nemocnice pro Vrány, a zamířil na náměstí před Císařským Palácem.
„Eriku! Kde jsi sakra byl? Čekáme na tebe skoro celý den!" křičel Ador.
„Měl jsem jednání s velitelem Vran, ale stále si nejsem jistý jejich účastí na tažení..." odvětil Erik.
„Pravděpodobně se časem přidají, ale čekat na ně nebudeme. Pokud se velegenerál Dornius rozhodne zaútočit na Zeď Smutku, mohl by potřebovat naši pomoc. Předpokládám, že po tak chabé obraně Gregorianu a Zeleného Háje bude veškerá jejich obrana shromážděna právě tam," přistoupil generál Milael.
Přípravy na cestu byly dokončeny a armáda pod vedením generála Milaela vyrazila, ačkoliv se stmívalo.
„Je bezpečné cestovat v tuhle denní dobu?" tázal se Erik.
„Pokud chceš být v bezpečí, tak ses měl narodit jako žena. Neměli bychom narazit na žádný silný odpor, naši cestu už nějakou dobu pročišťují Vrány," odvětil generál Milael.
„Klan Krvavých Křídel se hlásí do služby, generále Milaeli!" dívka přicválala na koni ke generálovi.
„Co to? Vrány nám posílají na pomoc dívku?" zasmál se generál Milael.
„Není to ledajaká dívka, generále. Je Zkrvavená, pomůže Vám v boji," prohlásil další z přijíždějících členů Vran.
„Neuvěřitelné. Vždyť vypadá, jako kdyby jí nebylo ani patnáct! To už prošla Přijetím?" zděsil se Ador.
„Její věk je irelevantní. Pod mým velením nikdo nedostává zvláštní zacházení!" zvolal generál Milael.
„A vy ostatní jste nám na pomoc nepřišli?" otázal se Erik.
„Nikoliv, budeme pokračovat dál. Jsme oficiálně pod velením velegenerála Dornia," odvětil člen Vran, a spolu s ostatními Vránami vyrazili na koních kupředu.
Armáda generála Milaela pokračovala až ke Zdi Smutku. Velegenerál Dornius již však zahájil frontální útok na obranné pozice Temných ze severu. Generál Milael s jeho skupinou shlíželi na Zeď z kopce ze západu.
„Zatraceně! Dornius měl přímý rozkaz počkat na posily!" křikl generál Milael.
„Musíme mu pomoct! Temní mají obrovskou přesilu!" Ador a jeho skupina přestoupila před generála Milaela.
„Máme rozkaz počkat na Císaře. Dornius se do toho dostal sám. Pokud má ve své hlavě krom pýchy i mozek, tak zavelí k ústupu," odvětil generál Milael.
„Dornius raději zemře, než aby ustoupil. Nebudu se dívat, jak jsou naše legie masakrovány! Kdo chce, ať zůstane, ale já jdu!" Ador se na koni rozjel ke Zdi Smutku.
Po chvíli váhání se k němu přidal i Erik, Caden, Leran i Torn. Pouze Holf zůstal po boku generála Milaela.
„Okamžitě se vraťte! Zatracení šílenci!" křičel generál Milael.
„Ty nezastavíte, generále. Měli bychom jim vyrazit na pomoc. Bojovat s Temnými mágy je přeci Vaše starost," přesvědčoval ho Holf.
„Nepokoušej se obvinit mě z nedodržování povinností, Holfe! Já rozkazy plním," Odsekl generál Milael.
Ador se na koni řítil ke Zdi Smutku, ale jakmile dojel k formaci Temných, jeden z temných mágů ho mocí odhodil na stranu. Caden, jedoucí za ním, ho stihl zachytit svou mocí, a sám s koněm vběhl do zástupů Temných. Torn vrhl několik výbušných koulí do řad Temných, které začaly ze všech stran obklopovat skupinu, poté seskočil z koně a pustil se s nimi do boje. Erik se k němu přidal. Leran za jízdy několikrát vystřelil z luku a sestřelil kušníky Temných na věžích před Zdí, poté na jednu z věží začal šplhat. Erikova skupina byla mnohonásobně přečíslena a bez podpory, jelikož nikdo ze spojenců neútočil ze stejné strany. Ador se vzchopil a přidal se k Erikovi a Tornovi.
„Zatraceně, Adore! Tohle je šílenství! Všichni tady umřeme!" křičel Torn, zatímco odrážel útoky přesily Temných.
„Neměli jste jezdit za mnou!" okřikl ho Ador.
„Kdybychom za tebou nejeli, tak bys už teď byl mrtvý!" odvětil Erik.
„Musíme se probít ke Cadenovi! Ten šílenec mi zachránil život, teď nesmí zemřít!" Ador se zuřivě probíjel kupředu.
„Použij svou sílu..." Samir se ozval v Erikově mysli.
„Já ale nevím jak!" křikl Erik.
Torn ani nereagoval na Erikovu samomluvu, byl příliš zaneprázdněn.
„Přestaň bojovat," promluvil Goran.
„Cože?!" křikl Erik.
„Přestaň bojovat!" opakoval Goran.
Během toho momentu jeden z Temných bodl Erika do hrudníku.
„Eriku!" křikl Torn, když to spatřil. Poté byl bodnut do zad dalším Temným.
„Musíme jim pomoct! Jinak tam všichni zemřou!" zvolal Holf.
„Tím, že tam zemřeme i my? Holfe, mám jen dvě legie a své dozorce s několika mágy. Jsme jen podpora!" odvětil generál Milael.
„No, tak podporujte! Já vyrážím!" zvolal Holf.
„Jestli přežijete, tak za tohle půjdete všichni k vojenskému soudu!" zvolal generál Milael.
„Tak ať to stojí za to!" zasmál se Holf, a vyrazil na koni ke Zdi Smutku.
„Zatraceně! Kdo si myslí... Co to je?!" generál Milael se zděsil při pohledu na výboj podivné energie v místě, kde Erikova skupina bojovala.
„Co to bylo?" otázal se Ador, stojící v hromadě mrtvých Temných.
„To byla... Síla Zkrvavených," odvětil Erik.
„To bylo úžasný...!" zasmál se Torn, když padal na kolena.
„Torne! No tak, nezveličuj to!" Erik k němu doběhl.
Leran i Caden běželi zpět ke skupině.
„Co mu je?" otázal se Ador.
„Bodnutí do zad..." řekl Erik.
„Nebude to tak zlé... Útočník minul páteř," odvětil Ador.
„Musíme ho dostat k léčiteli..." přispěchal Caden.
„Cadene! Jsi v pořádku..." zvolal Ador.
„Samozřejmě," pousmál se Caden.
Holf na koni dojel ke skupině.
„Holfe! Vem Torna k léčiteli!" Erik pomáhal Tornovi na koně.
„Teď jsem přijel..." zesmutněl Holf.
„Není čas! Jeď!" Erik popohnal Holfova koně, který se rozeběhl zpátky.
„Teď půjdeme za velegenerálem!" křikl Erik.
Erik, Ador, Caden a Leran se vydali dál ke Zdi Smutku.
Od Zdi se rozezněl dunivý zvuk. Obloha se pozvolna zabarvovala do temně rudého odstínu. Na moment nastalo děsivé ticho. Poté se v okolí Zdi začaly zjevovat malé portály. Démoni skrz ně znovu pronikli do Říše. Temní mágové se seskupili na Zdi. Vypadalo to, jako kdyby nějakým rituálem trhaly samotný časoprostor na kusy.
„Zatraceně... Tohle už jsem jednou zažil..." Caden pohlédl na oblohu.
„Tentokrát ale vyhrajeme!" Ador pozvedl svůj meč.
„To jsme si předtím mysleli také..." odvětil Caden.
„No, pánové. Vypadá to, že se historie znovu opakuje. Je jen na nás ji změnit!" provolal Leran.
„Ještě nikdy jsem démona neviděl..." ozval se Samir.
„Buď v klidu. Tebe zabít nemůžou," zasmál se Erik.
„No, to máš možná pravdu. Ale i tak jejich útoky dost bolí..." odvětil Caden.
„Tak jo... Jaké jsou rozkazy, veliteli?" tázal se Ador.
„Cadene? Dokážete s Adorem zastavit ty mágy?" zvolal Erik.
„Nevypadá to, že do toho půjdeme jen my dva…" Caden se otočil na řítící se armádu generála Milaela.
„Tak přeci jen nám pomůže! Věděl jsem to..." radoval se Erik.
Oblastí se rozezněl hluboký hlas...
„Hahahahaaaa! Jak dlouho ještě budete odporovat, vy tupí lidští tvorové? Mě nelze zabít! Já jsem jediný pravý bůh! Oceňuji vaši snahu mě bavit, ale už to začíná být ohrané!" Na jedné z věží Zdi Smutku se zjevila obrovská stvůra.
„Ach, kolikrát ho ještě budeme muset zabít?!" křikl Caden.
„Co... Co to je?" otázal se Leran.
„To je Mor'lak. Samozvaný vládce démonů a Temných. Ten, kterého Císař Naross zabil v Císařském Paláci," vysvětloval Caden.
„Cože? Proč tedy žije?!" zděsil se Erik.
„To kdybych věděl. I já sám jsem ho už jednou zabil…" pousmál se Caden.
Skupina byla během momentu obklíčena démony. Tyto fialové zrůdnosti měly různé podoby, převládala však vychrtlá těla a dlouhé drápy.
Z povzdálí se ozval válečný roh. Na severozápadě se rozvlála Císařova standarta. Poté se obzor zaplnil legiemi Říše.
„Tak pojďte, smrtelníci! Já mohu umírat donekonečna, co vy?!" smál se Mor'lak499Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡjRDs4cV91e
