„Co se stalo?" Erik se zvedl z postele. Byl v malé, bílé místnosti.
„Nikdy bych nevěřil, že projdeš přijetím dřív, než já. Jsem vždy na řadě až jako poslední!" stěžoval si Ador, opírající se o zeď.
„Čím?" zmateně se otázal Erik.
„Přeci přijetím. Zanedlouho bys měl cítit svou nově nabytou sílu. Jak ti je?" nadšeně se tázal Ador.
„Jako po vlastní smrti," odvětil Erik.
„Haha... Nevypadáš moc nadšeně…" podivil se Ador.
„Ty bys byl, kdyby tě z ničeho nic skoro popravili?"
„Ale..." nedořekl Ador, a do místnosti vtrhl voják.
„Imperátor si žádá přítomnost vás obou. Pojďte!"
Oba vojáka následovali ven z budovy, až došli k císařskému paláci.
„Jak vůbec dopadla ta vzpoura?" otázal se Erik.
„Jak myslíš? Byla rozdrcena, všichni jejich vůdci padli v císařském paláci. Při útoku, na který jsme byli dobře připraveni. Zbytek už pochcípal téměř sám," smál se Ador, když vešli do paláce.
Pokračovali chodbou, až konečně prošli branou, jejímuž otevření ještě nedávno bránili. Před nimi byla chodba, na konci níž se na nízkém schodišti tyčil stříbrný trůn, na kterém seděl sám Imperátor Naross. Po pozlaceném červeném koberci došli až k němu. Imperátor Naross rozhodně nevypadal odpovědně ke svému věku, vypadal mnohem mladší, jako kdyby mu bylo pod třicet let.
„Ach, to musí být naši udatní hrdinové! Vítejte," zasmál se Imperátor.
Ador i Erik poklekli.
„Povstaňte. Není proč se klanět, uklonit bych se měl já vám. Díky vaší oddanosti a odvaze nasadit vlastní životy, toto Impérium ještě existuje. Vím o tom, co se dělo před tou branou," prohlásil Imperátor.
„To byla samozřejmost, můj pane. Žádný čestný muž by neváhal položit život za Impérium," odvětil Ador.
„Škoda, že to neslyší generál Samir... Zradu od něj bych nikdy nečekal..." povzdechl Imperátor.
„Otče! Už organizuješ tu výpravu? Přidám se k ní!" do místnosti vtrhla dívka v kápi, ozbrojena mečem.
„Denio, kolikrát ti to mám ještě říct? Ty na tu výpravu nepůjdeš!" rázně odvětil Imperátor.
„A tihle dva ano? Podívej se na ně! V boji bych je dokázala porazit oba!" křičela dívka.
„Hmm... Když o tom tak přemýšlím... Adore!" zvolal Imperátor.
„Ano, můj pane?"
„Erika musíme nechat chvíli odpočinout, svoje už si vytrpěl. Pro tebe ale mám poslední úkol, poslední zkouška a zúčastníš se výpravy do Starého Impéria. Poraz mou dceru v duelu," prohlásil Imperátor.
Ador chvíli nechápavě hleděl, pak byl ale nucen tasit meč a krýt se před dívčiným útokem.
„U všech Svatých, Denio... Pokud se chceš měřit s muži, musíš bojovat podle pravidel a držet se kodexu! Duel se přeci nějak začíná, nemůžeš na nic nečekajícího oponenta skočit!" okřikl dívku Imperátor.
„Achh... Omlouvám se..." dívka si stoupla před Adora, oba se uklonili, tasili meče, a začali bojovat.
Ani jeden se navzájem vůbec nešetřili, Ador očividně neměl v úmyslu přijít o svou životní příležitost jen kvůli citům nějaké dívky. Denia bojovala velice zkušeně, jejího nechtěného zaškobrtnutí však Ador využil, a silnou spodní ranou svým mečem jí vyrazil meč z ruky, zároveň její ruku pořezal.
„No vida, dobrá práce, Adore!" zatleskal mu Imperátor.
„To byla jen náhoda!" křikla dívka.
„Mlč už! Svou šanci jsi dostala," zvolal Imperátor.
Dívka s rozhněvaným křikem opustila místnost.
„Omluvte prosím její chování. Adore, obávám se, že vám dvěma musím dát ještě jeden úkol. Už opravdu poslední," řekl Imperátor.
„Cokoliv, můj pane!" odvětil Ador.
„Musíte s sebou na výpravu vzít Cadena."
„Cadena Sneada?" užasle zvolal Ador.
„Koho?" nechápal Erik.
„Ano, toho Cadena. Také se zúčastní výpravy. Bude vaším průvodcem," odvětil Imperátor.
„Ale vždyť nás zradí, hned jak se tam dostaneme..." oponoval Ador.
„Nezradí. Já vím, co dělám, Adore. Tohle jsem plánoval už od našeho připlutí na tyto ostrovy," sdělil mu Imperátor Naross.
„Jistě, pane. Odpusťte mi…" uklonil se Ador.
„V pořádku. Teď jděte, už nemůžeme dále otálet."
„Tak se stane, můj pane," odvětil Ador, a spolu s Erikem opustili palác.
„Nemůžu uvěřit, že se tam nakonec dostaneme, a mimochodem, kdo je ten Caden Snead?" otázal se Erik.
„Je to ta nejhorší a nejsilnější zrůda v lidském těle," prohlásil Ador se znechucením.
„Proč ho tedy máme vzít na výpravu?" tázal se Erik.
„To nevím, ale nemůžeme pochybovat o vůli našeho Imperátora," odvětil Ador.
„A kam to teď jdeme?"
„Přeci na návštěvu do jeho klece," usmál se Ador.
Oba nasedli na koně připravené před palácem, a vyrazili ven z Capitolu.
„Jsme tu!" Ador zastavil uprostřed pastviny.
„Vždyť tu nic není," řekl Erik zmateně.
„Hmm... Nejsi zas tak všímavý. Támhle!" Ador poukázal na jakousi prohlubeň.
Oba vešli, a po chvíli narazili na mříže, za kterými stál strážník. „Heslo!" zvolal a pozvedl pušku.
„Žádný heslo tady nemáte, ty pitomče. Pusť nás dovnitř. To jsem já, Ador, posílá mě sám Imperátor, abych mu přivedl Cadena Sneada," zvolal Ador.
„A nějaký důkaz o tom máš?" tázal se strážník.
„Ne, ale jestli mi budeš bránit ve splnění úkolu, zabiju tě. Důkazy předá až soud," zvolal Ador.
„Hm... Tak dobrá..." strážník otevřel dveře.
„Tohle nevypadá jako maximální zabezpečení. Ty je znáš?" zasmál se Erik.
„Nikdo není takový blázen, aby tuhle zrůdu osvobodil... Tedy až na našeho Imperátora... On ale ví, co dělá, snad. A ano, párkrát jsem se tu byl podívat…" pousmál se Ador.
Oba prošli dlouhou chodbou až k ocelovým vratům, chráněným dvěma strážci.
„Jménem Imperátora si jdeme pro Cadena Sneada!" prohlásil Ador.
Strážci na sebe pohlédli. „Vstup na vlastní nebezpečí," oba ustoupili a otevřeli dveře.
„Co to znamená?" otázal se Erik.
„Že když něco selže, zabijou nás," usmál se Ador.
Před nimi se spustil padací můstek. Kráčeli na malý kamenný ostrůvek, držící jen na úzkém sloupu. Okolo ostrůvku byla hluboká propast, nad nimi byl podivný komplex. Uprostřed ostrůvku stál muž, jeho končetiny držely masivní řetězy, upnuté ke stěnám. Na krku měl kamenný límec, a ústa mu zakrýval šátek.
„Co to má na krku?" tázal se Erik.
„To je límec z čistého amaganitu, to je hornatina, která oslabuje mágy, tedy krom jeho. On je totiž temný mág," vysvětloval Ador.
„Tak proč to má?" tázal se dál Erik.
„Krom toho, je to také extrémně těžká hornatina. A on umí zvedat věci svou myslí, může tě zabít tvým vlastním mečem," řekl Ador, když stáli přímo před ním. „Caden Snead, zkáza Starého Impéria, zrádce lidstva. O téhle chvíli jsem snil celý život," prohlásil Ador, a sáhl na rukojeť svého meče. „Naneštěstí to není úplně, jak jsem si to představoval," povzdychl, a sundal Cadenovi látku z úst.
„Haha... Takže mě nejdeš zabít? Škoda..." zasmál se Caden.
„To opravdu je... No, tak půjdeme. Uvolni mu pouta!" rozkázal Ador.
„Já? A jak asi?" otázal se Erik.
„Musíme udržovat rovnováhu, asi budeme muset ty řetězy rozbít. Víš, tohle je taková obrácená sopka. Když se tu ztratí balanc, tenhle ostrůvek spadne do propasti, a kdyby Cadena náhodou neroztrhaly ty řetězy, tak na něj seshora vylejí žhavý olej," vysvětloval Ador.
„Skvěle... A co s tím máme dělat? To není nějaký způsob jak ho pustit?" tázal se Erik.
„Tohle celé bylo postaveno tak, aby to zabilo každého, kdo se o to pokusí," odvětil Ador.
„Mečem tyhle řetězy nezlámeš..." řekl Erik, a prohlížel si Cadenovy okovy. „A nemůžeme ho prostě rozřezat na kusy, a odnést?" pokračoval Erik.
„To nejspíš nepůjde..." namítl Ador.
„Chcete pomoct?" zvolal strážce, a hodil Erikovy obouruční sekyru.
„Tak fajn, opatrně..." řekl Ador, snažící se zajistit rovnováhu na ostrůvku.
Podařilo se jim přetnout řetězy okolo Cadenových rukou. Erik se poté napřáhl a udeřil do užšího úchytu jednoho z řetězů, připevněných na masivním okovu okolo Cadenova pasu.
„Dobře... Ještě jednou!" zvolal Ador.
Erik znovu udeřil, řetěz praskl a celý kamenný ostrůvek se nahnul na pravou stranu k Erikovi. Všichni se naklonili na levou stranu.
„Sakra, asi jsme měli začít s tím zadním řetězem!" zvolal Ador.
„Uff... To nejspíš jo," odsouhlasil Erik, opatrně se dostávajíc k řetězu, který držel Cadenova záda. Zlomil řetěz, ostrůvek se začal hýbat.
„Zůstaň na místě! Zůstaň na té pravé straně a podej mi tu sekeru!" křičel Ador. „Až to přeseknu, musíme přeběhnout ten můstek, všichni tři, jasný?" pokračoval.
„Dobře..." odvětil Caden.
Ador zlomil řetěz a všichni tři se chytili za ruce a přeběhli přes můstek.
„Skvěle, můžeme jít," prohlásil Ador, a trojice vyšla ven z tunelu.
„Stát!" křikl muž v zářivé zbroji, a spolu s několika dalšími jim zabránil v cestě.
„A kdo vy jako jste?" tázal se Ador.
„Jsem generál Milael Stormborn, vůdce dozorců magie."
„Cože? Dozorci stále existují?" podivil se Erik.
„Ano, sice ne v takovém počtu, ale stejně jsme schopni vás porazit!" odvětil jeden z vojáků.
„To snad nebude nutné..." usmál se Erik.
„Nevím proč, nebo jak se vám podařilo ho osvobodit, ale tady vaše cesta končí!" zvolal generál Milael.
„Tohle bude nejspíš nedorozumění. Poslal nás sem samotný Imperátor Naross. Máme rozkaz mu ho přednést," vysvětloval Ador.
„Zvláštní... Proč nám to nikdo neřekl?" tázal se generál Milael.
„Je to tajné, ale pokud se chcete přesvědčit, můžete jít s námi do Capitolu," navrhl Ador.
„Nuže dobrá, půjdeme. Jeho vězení jste stejně už zničili," odvětil generál Milael.
Skupina tedy vyrazila směrem ke Capitolu.
„Jestli má takovou moc, jak je možné, že nás ještě nezabil?" tázal se Erik.
„To ten límec, co má okolo krku mu brání," odvětil Ador.
„Ale říkal jsi, že na jeho amaganit nepůsobí," podivil se Erik.
„Tímhle způsobem ne. Je extrémně těžký, takže celou dobu používá svou moc, aby se udržel na nohou," vysvětloval Ador.
„Haha... Tenhle mág by nás dokázal zabít i přesto, kdyby chtěl," zasmál se generál Milael.
„A proč to tedy ještě neudělal?" tázal se Erik.
„To ví jen on a Imperátor," odvětil generál Milael s úsměvem.
Konečně došli do Capitolu, a do císařského paláce.
„Imperátor vás již očekává... Ale kdo je tohle?" člen císařské stráže pohlédl na generála Milaela a jeho skupinu.
„V pořádku, to je náš doprovod," odvětil Ador, a všichni pokračovali do trůnního sálu.
Stráže za nimi zavřely bránu.
„Tak jste to zvládli! Milaeli, úplně jsem zapomněl, že ho hlídáš. Snad nevznikly potíže," usmál se Imperátor Naross.
„Nikoliv, můj pane. Generál Milael plní své povinnosti řádně a dle kodexu," odvětil Ador.
„To rád slyším. Generál Milael se již dlouho snaží oprášit pověst a slávu dozorců magie. Jsem rád, že se takového úkolu chopil tak schopný muž," prohlásil Imperátor.
„Jen dělám svou práci, můj pane," uklonil se generál Milael.
„Plníš své úkoly bez ohledu na následky. To si žádá odvahu. Brzy budou mít dozorci práce nad hlavu, generále. Měl byste se na to připravit," prohlásil Imperátor Naross.
„Jistě, můj pane," generál Milael se uklonil, a se svou skupinou odešel.
„Hmm... Caden Snead, už jsme se dlouho neviděli, že?" usmál se Imperátor Naross, přistoupil ke Cadenovi, a rukou roztavil masivní železný pant, který spojoval límec okolo jeho krku.
„Pane?" Ador pomalu tasil meč.
„Jen klid, Adore. To je v pořádku," přistoupil velegenerál Dornius, když límec padl na zem.
„Tak jak se cítíš?" otázal se Imperátor.
„Jako kdybych osmdesát let visel na oprátce, a teď ji někdo přesekl," odvětil Caden.
„Nuže, pánové, užijte si poslední den v zemi ovládané lidmi. Zítra začne výprava," prohlásil Imperátor Naross.
„Už zítra?" podivil se Erik.
„Haha... Snad to nechceš vzdát?" zasmál se Ador.
„Samozřejmě, že ne. Jen se potřebuji rozloučit..." odvětil Erik.
„To můžeš už teď, až do zítřka máte volno. Můžete jít," řekl Imperátor Naross.
„A co Caden?" otázal se Ador.
„O toho se nebojte, něco spolu probereme a přidá se k výpravě," usmál se Imperátor Naross.
Ador i Erik se uklonili a odešli.
„Tak zítra ráno tady před císařským palácem, Eriku. Zatím se měj!" zasmál se Ador, a odešel.
Erik zamířil do hospody. Tern i Carn seděli u svého stolu a popíjeli. „A hele! Jestli pak to není pan tajná mise?" zvolal Tern.
„Ach, odpusť mi, Terne. Pokud trváš na odplatě, do toho, zmlať mě," Erik k němu přistoupil.
Tern vstal, chvíli si Erika prohlížel, a pak ho objal.
„To je v pohodě, ale musíš mi to vysvětlit," řekl Tern.
Erik se k nim usadil a povyprávěl jim o svých dobrodružstvích.
„Takže ses tam přeci jen dostal. Jsem na tebe hrdý," prohlásil Tern.
„Za jak dlouho se vrátíš?" otázal se Carn.
„To já nevím. Dost to záleží na situaci tam, máme udělat průzkum, a pak se vrátit sem," odvětil Erik.
„Tak to se musíš pořádně vyspat. Doprovodíme tě domů," navrhl Tern.
„To by bylo fajn," zasmál se Erik. Tern s Carnem dovedli Erika do jeho domu a rozloučili se.
Erik se převlékl a ulehl do postele.
„Nazdar, Eriku," se náhle ozvalo ze všech stran.
Erik vyskočil z postele. „Adore? Jsi tu?" zvolal.
„Haha, tos mě dost urazil. Už nějakou dobu nejsem žádný rekrut," pokračoval hlas.
„Kdo jsi!?" křikl Erik.
„Ach, jsem to ale nezdvořák. Generál Samir Forn, k tvým službám. Ale myslím si, že už mě znáš."
„Tohle má být nějaký vtip?" tázal se Erik.
„Kéž by, Eriku. Cítíš už tu sílu? Víš, nic není zadarmo. A tahle síla s sebou nese i prokletí. Upřímně jsem však předpokládal, že to víš. Zřejmě tě do toho opravdu dotlačili," hovořil hlas.
„Takže teď mě zabiješ...?" otázal se Erik.
„Hahaha... Ne, i kdybych chtěl, tak nemohu. Nemám nad tebou žádnou moc. Jsem jen hlas."
„Takže odteď budeš v mojí hlavě navždy?" zděsil se Erik.
„Už to tak vypadá. Jak mi to jen velegenerál Dornius mohl udělat? Zasloužil bych si důstojnou smrt!" prohlásil Samir.
„Také jsem s tím nesouhlasil... Nikdy jsem tohle nechtěl. Chtěl jsem se jen vyrovnat otci..." řekl Erik.
„Tvůj otec je členem Vran? Takže ty jsi..."
„Ano jsem..." odvětil Erik.
„Zvláštní... Myslel jsem, že u zkrvavených to funguje jinak," zamyslel se Samir.
„Jsem dost unavený. Máš celkem štěstí, budeš jeden z prvních lidí, kteří po tolika letech spatří Staré Impérium," prohlásil Erik, a znovu ulehl ke spánku.
„Takže má smrt ti zajistila místo v té výpravě?" otázal se Samir.
„Tak jednoduché to nebylo, zkus to najít v mé hlavě, když už tam jsi," odvětil Erik a usnul.
Další den ráno se Erik vydal k císařskému paláci.
Davy lidí se shromažďovaly podél cesty. Erik se s námahou dostal ke skupině s Adorem a Cadenem, která již stála pod schody paláce. „No konečně, už jsem vážně myslel, žes to vzdal," zasmál se Ador.
Krátce poté zazněl mohutný zvuk zvonu. Z paláce vyšla skupina stráží v temných zbrojích, se zvláštními helmami, které znemožňovaly pohled na jejich tváře.
„Kdo to je?" otázal se Erik.
„Haha, to je imperátorova osobní stráž. Andělé smrti," odvětil Ador s úšklebkem.
Nakonec z paláce vyšel i sám Imperátor Naross. Ulici zaplnil nadšený křik davu. „Obyvatelé Impéria! Před Vámi dnes stojí skupina hrdinů! Hrdinů, kteří se dobrovolně vydávají na nebezpečnou výpravu, aby nám pomohli získat zpět naší zemi. Naše Staré Impérium!" prohlásil Imperátor Naross.
„Sláva! Sláva Impériu!" rozléhalo se po celém Capitolu.
Skupina nasedla na koně a klusem vyrazila k přístavu Capitolu. Po celou cestu na ně nadšený dav vrhal tmavě modré lístky. Konečně došli k lodi a nastoupili. Sám Imperátor na ně shlížel ze zdi. Skupina se seřadila na palubě lodi.
„Jmenuji se Goran Helder. Mám tu čest být velitelem této výpravy. Nyní přečtu všechna jména členů výpravy. Ohlaste se zvoláním "Zde!"," oznámil jim muž, stojící před seřazenou skupinou.
„Ador Deraen!"
„Zde!"
„Caden Snead...?"
„Zde!"
„Imperátor nám pomáhej..." zamumlal Goran. „Erik Beador," pokračoval.
„Zde!"
„Holf Kiren."
„Zde!"
„Leran Aenor."
„Zde!"
„Torn Weram."
„Zde!"
„Skvěle, jsou tu všichni," řekl Goran.
„To je vážně celá výprava?" tázal se Erik.
„Čím méně, tím lépe, pane Beadore. Tohle je průzkumná mise, žádný útok," odvětil Goran. „Ví někdo z vás něco o mořeplavbě?" pokračoval.
„Já, pane!" zvolal Holf.
„Skvěle. Přebíráš vedení nad lodí. Dej nám rozkazy," prohlásil Goran.
„Na tak dlouho plánovanou výpravu to zas tak dobře naplánované není," zasmál se Ador.
„Vše zatím funguje, pane Deraene. Nevysmívejte se plánu našeho Imperátora!" okřikl ho Goran.
„Tak jsem to vůbec nemyslel... Omlouvám se," poníženě odvětil Ador.
Holf se chopil kormidla a začal pokřikovat rozkazy. Cesta k břehům Starého Impéria konečně začala486Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡFvoSbWYx8t
