„Jsme venku! Jak jsi to dokázal?" křikl Leran, když skupina vylezla z poklopu v nějakém domě.
„Starý trik..." zasmál se Caden.
„Jdeme, musíme pomoci Imperátorovi a sdělit mu o existenci toho podzemního města!" rozkázal Erik.
„Ve městě je teď chaos, někdo by měl varovat i generála Gorma, ať připraví vojáky na možnou hrozbu," prohlásil Ador.
„Máš pravdu, Leran a ty půjdete za generálem. Já se s Cadenem vydám za Imperátorem," rozkázal Erik. Obě skupiny se rozešly na různé strany.
Městem se rozléhal křik a střelba z pušek, po ulicích ležely desítky mrtvých. Skupiny imperiálních vojáků vraždily přeživší muže, a ženy a děti vlekly na domluvená místa.
„Běž napřed," řekl Erik Cadenovi, když spatřil stráž generála Gorma. Vyrazil za nimi do uličky. Skupina vojáků se chystala popravit ženu Temných s dítětem. „Dost! Přestaňte!" Erik se postavil mezi ženu a hlaveň pušky jednoho z vojáků.
„Co si to dovoluješ, hochu? Ah, ty jsi Erik, že?" zasmál se generál Gorm.
„Nemůžete je jen tak zastřelit na ulici. Musíte je odvést na shromaždiště," namítal Erik.
„Ach... Měl bych tě na místě popravit, ale jelikož jsi Imperátorův oblíbenec, dávám ti deset vteřin. Ustup z cesty..." generál Gorm vzal jednomu z vojáků pušku a namířil ji na Erikovu hlavu.
"Deset... Devět... Osm... Sedm... Šest..." odpočítával generál Gorm.
Žena s dítětem se postavila před Erika a odstrčila ho na stranu. Generál Gorm a další dva vojáci vystřelili. Generál Gorm poté chytil Erika pod krkem. „Máš štěstí, že tu jsem já, moji vojáci by tě zastřelili. Udělej to ještě jednou, a ani Imperátor sám tě nezachrání!" generál Gorm pustil Erika.
„Ehm... Přišel jsem vám sdělit o nebezpečí pod Císařským Palácem. Pod ním je podzemní město, Temní tam mohou mít skrytou armádu," řekl Erik.
„Dobrá... Připravím na to své důstojníky. Děkuji ti... Eriku," odvětil generál Gorm.
Erik se uklonil a vyrazil k Císařskému Paláci.
Generál Milael s dozorci, několika oddíly vojáků, Cadenem a Holfem stáli pod schody paláce. Ve chvíli, kdy k nim Erik přistoupil, Imperátor Naross, pořezaný a zkrvavený, vyšel z útrob Císařského Paláce a postavil se nad schody. „Synové lidského rodu! Falešný bůh démonů je mrtev! Oslavujte tuto chvíli, jelikož jste svědky zrodu nové říše! Počínaje dnes započala nová éra, nová kapitola historie, kterou bude psát naše rasa! Naši nepřátelé shoří v plamenech našeho hněvu! S naším příchodem do této země přišla i spravedlnost!" křičel Imperátor Naross.
Dav, stojící pod schody, se začal radovat a tleskat. Erik přistoupil k Imperátorovi.
„Eriku! Jsem rád, žes to zvládl. Kde jsou ostatní?" otázal se Imperátor Naross.
„Jsou v pořádku, poslal jsem je najít generála Gorma. Pod Císařským Palácem se nachází tajné podzemní město," oznamoval Erik.
„Podzemní město...? Zatracení..." Imperátor Naross byl přerušen přibíhajícím členem Vran. „Můj pane... Ta dívka... Utekla."
„Cože? Jak je to možné?" zvolal Imperátor Naross.
„Nevím, pane. Ale Vaše dcera zmizela také, nikdo jí už několik hodin neviděl," oznamoval člen Vran.
„Zatraceně! Ach... Najděte je, obě dvě! Ta holka není žádnou hrozbou, stejně bych ji ale nerad podcenil," rozkázal Imperátor Naross.
„Ano, můj pane," Člen Vran se uklonil a odešel. „Vyšlu nějaké jednotky prohledat to podzemní město. Chci, aby ses ty i se svojí skupinou účastnil válečné porady, která se bude večer konat v táboře jižně od Císařského Města," řekl Imperátor Naross.
„Samozřejmě, pane," Erik se uklonil.
„Pane! Našli jsme někoho, s kým byste pravděpodobně chtěl mluvit," prohlásil jeden z dozorců.
Erik a Holf se přidali k Imperátorově skupině. Došli ke vchodu do podzemního tunelu poblíž Císařského Paláce, před kterým stála trojice postarších mužů v bílých pláštích a holemi v rukou.
„Kdo jste?" otázal se Imperátor Naross.
„Jsme členové řádu světla. Kdo jsi ty?" odvětil jeden z mužů.
„Jsem Imperátor Naross Moranor. Právoplatný vládce téhle země."
„Ty nejsi právoplatným vládcem! Jedině císařský rod si může nárokovat místo na trůnu," odvětil jeden z mužů.
„Haha! Císařský rod už neexistuje, bláznivý starče. Teď nám uvolni cestu do těchto podzemních chodeb," zasmál se Imperátor Naross.
„Tudy smí projít pouze členové řádu světla. Tyto chodby jsou posvátné. Pokud se pokusíte projít, spálí vás hněv Svatých!" vyhrožoval muž.
„Tyto chodby skrývají ty nejvzácnější poklady této říše, které právoplatně náleží jejímu lidu. Nepatří vám!" zvolal Imperátor Naross.
„Neprojdete!" Muži udeřili holemi do země.
„Předpokládám, že se něco mělo stát... Ach, ano, jste mágové, že? Na tohle nemám čas! Generále Milaeli, tito muži se očividně postavili proti jejich vlasti. Ukažte jim, co děláme s vlastizrádci, poté můžete pokračovat dál do těch tunelů a poskytnout stejný osud i všem jim podobným. Nezapomeňte se večer zastavit na válečné poradě," prohlásil Imperátor Naross a spolu s Erikem a Holfem odešli.
Erik a Holf se sešli se zbytkem skupiny, do večera odpočívali v táboře před Císařským Městem. Celou dobu vojáci Impéria popravovali obyvatele Císařského Města, a jejich těla vyváželi před Císařské Město, kde je vždy naházeli na hromady a zapálili. Krátce poté, co Slunce zašlo za obzor, se generálové sešli v hlavním stanu s Imperátorem Narossem. Přítomna byla i Erikova skupina.
„Jsou tu všichni? Skvěle! Generále Gorme, prosím podejte zprávu o situaci," Imperátor Naross zahájil poradu.
„Děkuji, pane. Díky síle naší armády se nám podařilo porazit jednotky bránící Císařské Město. Civilisté budou do pár dnů na popel. Město však utrpělo značné škody, také se obávám, že většina důležitých budov bude muset být zbourána a postavena znovu, vzhledem k jejich stavu a také přetvoření, které mají na svědomí Temní," vysvětloval generál Gorm.
„Někteří vojáci tvrdí, že civilisty popravujete přímo na místě, nesplňujete tedy přímý rozkaz," prohlásil Holf, Erik ho následně udeřil loktem.
„Ale ano, v některých případech je to naneštěstí nutné... Například zde Erika napadla žena Temných, když se ji snažil mírumilovně přesvědčit, aby se odebrala na určené shromaždiště. Museli jsme ji zastřelit," usmál se generál Gorm.
„Je to pravda, Eriku?" otázal se Imperátor Naross.
„Já... Ano, můj pane," odvětil Erik.
Ostatní se začali smát.
„Ticho! Na plnění rozkazů i s nasazením vlastního života není nic směšného! Nemám pravdu, generále Gorme?" Imperátor Naross okřikl dav.
„Zcela jistě, pane. Erik jí nechtěl ublížit, i přesto, že byla ozbrojená. Věřím, že by situaci zvládl i bez našeho zásahu, byl to pouze preventivní zákrok, jelikož v okolí byl stále příliš vysoký počet nepřátelských civilistů," obhajoval ho generál Gorm.
„Dobrá. Vše, co v nejbližší době učiníme, bude definovat celou novou Říši. Proto musíme další kroky vážit pečlivě a s rozumem. Říše musí ukázat svou sílu, musíme předvést našim nepřátelům, s kým si začali. Po Císařském Městě budeme pokračovat v okolních oblastech, vyčistíme celý Gregorian i Zelený Háj. Vyšleme zvědy, abychom zjistili, kde Temní shromažďují své obranné síly. Civilisté prozatím zůstanou v přístavu, dokud Císařské Město nebude zcela bezpečné. Čeká nás spoustu práce, vážení. Má někdo nějaké otázky nebo připomínky?" prohlásil Imperátor Naross.
Po zbytek porady se rozdělovaly jednotlivé úlohy. Erik a jeho skupina se toho již neúčastnila.
„Ty pitomče! Proč jsi to udělal?" okřikl Erik Holfa.
„Chceš přeci spravedlnost, ne?" zasmál se Holf.
„Slovo průzkumníka proti slovu generála a jeho osobní stráže? Vždyť by mě nechali popravit!" namítal Erik.
„Hmm... Nejspíš máš pravdu. Omlouvám se, Eriku," odvětil Holf.
„To už je jedno, musíme si odpočinout. Čeká nás ještě spoustu práce," zakončil Erik.
Další den se skupina účastnila tvorby provizorních oprav Císařského Paláce. Palác totiž musí být připraven na velmi důležitou událost.
„Máme jí!" dozorce vběhl do Císařského Paláce.
„Můj pane, našli jsme císařskou korunu... Byla skryta v jedné z podzemních chodeb, přesně jak jste říkal," oznamoval dozorce.
„Jak jste ji tak rychle našli?" tázal se Imperátor Naross, opracovávající sloup paláce.
„Vrány... pohovořili s členy toho "řádu světla", pane," odvětil dozorce.
„Dobrá, nebudeme tedy otálet. Korunovace proběhne venku, na schodech do Císařského Paláce," řekl Imperátor Naross.
„Jste si tím jistý, pane? Palác se již zdá připraven," odvětil dozorce.
„Do paláce se však nevejde tolik lidí, vojáku. Tahle událost nenáleží jen vybrané skupině, ale celé naší nové říši," oponoval Imperátor Naross.
„Jak si přejete, pane. Předám tuto zprávu ostatním," dozorce se uklonil a odešel z paláce.
Zhruba za hodinu přišel člen Vran s další zprávou. „Můj pane, dorazil k nám vyslanec," oznámil.
„Jaký vyslanec?" zmateně se otázal Imperátor Naross.
„Vyslanec od Pouštních lidí, pane. Chce Vás tu přivítat, prý by to rád učinil osobně."
„Tak mu to umožníme. Nechť vejde do paláce," rozkázal Imperátor Naross.
„Vítej, vládče Impéria. Jsme vyslanci jeho veličenstva krále Dreana, vládce těch, jež nazýváte pouštními lidmi," prohlásil jeden ze dvou mužů a poklonil se, druhý muž, výrazně mladší, pouze stál. Klanící se muž mu naznačoval, aby se poklonil také, avšak bezvýsledně.
„Proč ses nepoklonil, chlapče?" otázal se Imperátor Naross.
„Nejsem chlapec, jsem princ Feran. Neklaním se cizím lidem, pane. Nehledě na jejich postavení," odvětil druhý z vyslanců.
„Odpusťte mu jeho pošetilost, pane. Nemínil Vás urazit..." omlouval se klanící se muž.
„Povstaň. Neomlouvej se za jiné. Princ Fern se zachoval správně. Neklaňte se někomu, koho nerespektujete, ať už je to váš otec, nebo váš císař! Obávám se, že princ získal můj respekt dříve, než já jeho," zasmál se Imperátor Naross.
„Proč jsi přišel, princi?" tázal se Imperátor Naross.
„Poslal mě sem můj otec. On vás zřejmě respektuje, a já respektuji zase jeho. Jeho jménem Vás tedy vítám na břehu Alcrity. Doufám, že přijmete nabídku přátelství mezi našimi národy," odvětil princ Fern.
„Haha... Princi Ferne, přátelství mezi námi a vaším lidem nebylo nikdy přerušeno. Jak bychom ho tedy mohli přijmout? Nicméně děkuji tobě i tvému otci za tento čin," zasmál se Imperátor Naross.
„Otec doufá, že pouhý příslib našeho spojenectví nebudete brát jako urážku. Nemáme totiž nic, co by se mohlo rovnat cennosti onoho spojenectví. Nemáme nic na výměnu, ani jako dar," prohlásil princ Fern.
„To je v pořádku, princi. Nic nám nedlužíte. Vaše spojenectví s radostí přijímáme. Vaši lidé jsou na naší půdě vítaní, jako naši vlastní. Co nejdříve vyšlu delegaci, která obnoví naše vzájemné vztahy a vědomosti," odvětil Imperátor Naross.
„Pokud je to vše, navrátím se zpět domů. Rád jsem vás poznal, vládče Impéria," řekl princ Fern, a po pokynutí Imperátora Narosse oba muži odešli.
Po zhruba třech hodinách se před Císařským Palácem shromáždil dav.
„Vše je připraveno, můj pane," oznámil dozorce.
Imperátor Naross se oblékl do slavnostní róby a vyšel ven z Císařského Paláce. Na schodech stáli zástupci Vran, Dozorců Magie, Imperiální armády i Církve Svatých. „My, zástupci Impéria, odebíráme titul Imperátora Narossovi Moranorovi. Všichni se shodujeme na udělení titulu Císaře Narossovi Moranorovi. Prosím, předstupte," prohlásil arcibiskup Církve Svatých. Naross předstoupil a uklonil se. Arcibiskup položil císařskou korunu na jeho hlavu. „Tímto vzniká nová říše. Sláva Císaři Narossovi!" křikl arcibiskup.
„Sláva Císaři! Sláva!" volal dav.
Krátce po korunovaci se Císař Naross připojil ke své armádě, drancující Zelený Háj. K němu se připojila i Erikova skupina. Imperiální armáda se soustředila na armádní složky Temných, Dozorci lovili mágy, a Vrány svými vlastními způsoby demoralizovaly civilní obyvatelstvo i nepřátelské vojáky. Impérium nemělo žádné zásadní problémy s postupem. Hlavní armáda Temných byla zcela rozdrcena před Císařským Městem, Vrány se postarali o to, aby nezbyl ani jeden přeživší. Navíc byly obranné složky Temných často zaskočeny zásahem imperiálních vojsk, jelikož je nikdo nestihl varovat. Císař Naross nechal postavit svůj tábor na severozápadě Zeleného Háje, přímo u hranice regionu. Krátce poté sem nechal povolat vyslance Severního Ašnatonského lesa, Bouřných Skal i Dun.
K večeru všichni vyslanci dorazili do stanu Císaře Narosse. Erik, Caden a Ador zde byli také, Císař Naross je požádal, aby se dočasně připojili k jeho osobní stráži.
„Vítejte, vyslanci," uvítal je Císař Naross.
„Také tě vítáme, lidský vládče," odvětil elfský vyslanec.
Vyslanec Hromců, i ten elfský, byli očividně překvapeni, nejen tím, že byli pozváni přímo do císařského stanu, ale i tím, že Císař na sobě měl hrudní plát, vypadal tedy, že se zrovna připravuje vyrazit do bitvy. Možná proto se oba raději posadili ke druhému konci stolu, na rozdíl od vyslance Pouštních lidí, který se posadil přímo vedle Císaře Narosse.
„O čem s námi chcete jednat?" otázal se Hromec.
„Proč jste se posadili tak daleko?" zasmál se Císař Naross.
Ani jeden z vyslanců nedokázal odpovědět.
„Tak já vám to povím... Máte totiž strach. Právoplatný strach!" stoupl si Císař Naross.
„Z čeho bychom měli mít strach, člověče?" otázal se elfský vyslanec.
„Tak vy mě navíc budete urážet? Jste odporní zrádci! Měl bych vás na místě popravit, ale má čest mi to zakazuje," křikl Císař Naross.
„Zrádci? A koho jsme zradili? Vás? Nikdy jsme spojenci nebyli, ty tupý lidský červe! Jak se zbabělec, jako ty vůbec opovažuje nazývat nás zrádci?!" rozhněval se elfský vyslanec.
„Zbabělec? Požádali jsme vás o pomoc a vy jste se krčili ve svých brlozích! Jestli je v tomhle stanu někdo zbabělec, tak jste to jedině vy!" křičel císař Naross.
„To bylo před osmdesáti lety! Nikdo z lidského rodu si to ani nemůže pamatovat!" zasmál se elfský vyslanec.
„Čas nesmyje hříchy, elfe. Ani vaše, ani ty Hromců. Jako první věc, kterou jako císař udělám, nebude tolerování zrady. Teď mi zmizte z očí! A vyřiďte svým pánům, že počínaje dnes jsme s elfy i Hromci ve válce. Snad stihnete předat zprávu dřív, než ten váš les vypálíme do základů! A zboříme tu vaši směšnou horu!" smál se císař Naross.
„S tím vám přeji hodně štěstí, právě jste zahubil celý váš rod, vládče lidí," prohlásil elfský vyslanec, spolu s vyslancem Hromců vstali a odešli.
„Doufám, že Vás tento rozhovor nerozrušil, vyslanče," Císař Naross se otočil k vyslanci Dun.
„Lid Dun nemá z těchto tvorů strach, pane. Ale zejména Hromci by nám mohli působit nemalé potíže. Věřím však Vašemu spravedlivému úsudku," odvětil vyslanec.
„Říše se o své spojence stará, vyslanče. Ujišťuji Vás, že Hromci nebudou mít čas, ani prostor na to, aby se pokusili mstít se na Vašem lidu za mé rozhodnutí," usmál se Císař Naross. „Co nejdříve se osobně dostavím do Dun. Pokud nepotřebujete nic projednávat, můžete odejít. Chtěl jsem pouze, abyste věděl o válce," pokračoval Císař Naross.
„Dobrá, předám tuto zprávu svému králi. Budete si žádat podporu našim armád?" otázal se vyslanec.
„Zatím ne, vyslanče. Ale nemějte strach, do hlavního města Zakázaného Území Vás pozveme," zasmál se Císař Naross.
„Děkuji, pane. Hodně štěstí ve Vašem dobývání," vyslanec se uklonil a odešel.
„Budete nás ještě potřebovat, pane?" otázal se Erik.
„Ach, už ne, Eriku. Děkuji Vám všem, že jste tu byli. Teď si běžte odpočinout, zítra nás čeká další náročný den," odvětil Císař Naross.
Erik se vydal do svého stanu, lehl si na postel a zavřel oči.
„Eriku!" ozval se Samir.
„Ach... Už jsem se začínal obávat, že jste nadobro zmizeli," pomyslel si Erik.
„Naneštěstí ne, sledovali jsme tě. Nechtěli jsme tě vyrušit," řekl Goran.
„To je od vás velice milé. A co chcete teď?" tázal se Erik.
„Za krátkou dobu zemřelo spoustu nevinných, nedokázali jsme se na to dívat. Jak jsi to mohl dopustit?" uraženě se tázal Samir.
„Ty ses na to nedokázal dívat. Erik pouze plní rozkazy, neviděl jsi snad, jak se zastal té ženy? Málem kvůli tomu zemřel! Přestaň ho tu peskovat, vzmuž se trochu!" oponoval mu Goran.
„U všech Svatých, proč zrovna já? Jak vůbec trávíte čas?" povzdechl Erik.
„Většinou sledujeme to, co děláš. Těžko se to popisuje, v určitém smyslu dokážeme vnímat a komunikovat s ostatními, které postihl podobný osud," vysvětloval Samir.
„Takže navazujete vztahy s ostatními... dušemi? Co vám říkají?" zajímal se Erik.
„Jsou to jen mizerní, ustrašení zbabělci. Není s nimi rozumná řeč, stále jen naříkají," prohlásil Goran.
„Z tvého pohledu je každý mizerný zbabělec," zasmál se Samir.
„Ano, a především ty," odvětil Goran.
„Vtipné... Eriku, všiml jsem si, že císařova stráž někam zmizela, proto si do stanu povolal vás," řekl Samir.
„Pokud si myslíš, že se pokusí o vraždu Císaře, tak jsi ještě větší idiot, než jsem si o tobě myslel," urazil se Goran.
„Nemyslel jsem na vraždu. Tohle je ideální příležitost si s Císařem promluvit o jeho plánech. Teď, když tam nebudou zaclánět jeho stráže, tak bude upřímný," prohlásil Samir. „Možná si s ním i zlepšíš vztahy," dodal.
„Tím, že ho vzbudí ze spánku, určitě," zasmál se Goran.
„Možná bych se tam mohl alespoň podívat, teď když nemá stráž je zranitelný. Někdo by ho měl hlídat," odvětil Erik.
„Když to bereš takhle, nemám nic proti," řekl Goran.
Erik vyšel ze stanu, došel před stan Císaře Narosse a slyšel, jak s někým mluví. „Tohle dělám jen pro říši, ne pro tebe! Nemáš nad mou myslí žádnou kontrolu, zrůdo!"
Erik vešel do stanu. Císař Naross stál uprostřed stanu.
„Eriku, co tu děláš?" vylekal se Císař Naross.
„Jen jsem se chtěl ujistit, že jste v pořádku, pane. Rozrušilo mě, že tu není vaše stráž."
„Ale jistě, hochu. Absence mé stráže se nemusíš obávat. Dal jsem jim úkol, který potřebuji neprodleně splnit. Potřebuješ ještě něco?" tázal se Císař Naross s mírným úsměvem.
„Ano, pane. Pokud svolíte... Litujete někdy svých činů?" otázal se Erik.
„To je dost osobní otázka. Ano, lituji. Lidé nejsou dokonalí, Eriku. Každý dělá chyby, každý někdy něčeho lituje. Ale musíš věřit ve správnost svých činů," odvětil Císař Naross.
„Jak poznám, že mé rozhodnutí je správné?" tázal se Erik.
„Vždy máš na výběr ze dvou možností. První je ta, která přinese výnos tobě samotnému. Druhá však přináší prospěch celé společnosti. Správné rozhodnutí se odvíjí od toho, zda tyto dvě dokážeš rozlišit," vysvětloval Císař Naross.
„A vy víte, že Vaše rozhodnutí jsou prospěšná pro společnost, pane?" opatrně se otázal Erik.
„Věřím v to. Výsledky daného rozhodnutí nikdo neví dopředu, Eriku. To by pak život byl až příliš jednoduchý, nemyslíš?" zasmál se Císař Naross.
„Nejspíš, pane. Děkuji Vám za Vaši shovívavost," odvětil Erik a uklonil se.
„Běž se vyspat, Eriku. Zanedlouho potáhneme na Ašnatonský les," řekl Císař Naross.
Erik se vrátil do svého stanu. Samir ani Goran celý zbytek noci nevydali ani hlásku. Zřejmě se zamýšleli nad slovy Císaře Narosse, stejně jako Erik.
Další den, brzy ráno, se imperiální armáda, v čele s Císařem Narossem, vydala před Ašnatonský les. Jednotky sestavily trebuchety a připravily se k útoku na les. Erikova skupina, velegenerál Dornius a několik dalších generálů, včetně generála Milaela, tvořila osobní stráž Císaře Narosse.
„Nabijte trebuchety, nikdo se nepřiblíží k lesu bez přímého rozkazu!" křikl Císař Naross.
Vojáci nabíjeli trebuchety dřevem z Jižního Ašnatonského lesa, které vykácely den předtím.
„Upalte ty zrádce!" zvolal Císař Naross.
Vojáci zapálili dřevo v okovaných vacích a připravili se k palbě.
„Pal!" křičeli velitelé.
Trebuchety postupně začaly vrhat zapálené dřevo do lesa. Poté znovu nabily a znovu vypálily. Takto to nepřetržitě probíhalo až do chvíle, kdy byly zásoby dřeva téměř vyčerpány.
Císař Naross pokynul těžce obrněným jednotkám, které následovně začaly sbírat podivné, kovové nádoby, doteď ležící za trebuchety, a nosily je do Ašnatonského Lesa. Nádoby byly plné hořlaviny, kterou jednotky rozlily po okrajích lesa a následně zapálily pochodněmi.
„Můj pane, ten les... se roztéká..." jeden z vojáků přistoupil k Císaři Narossovi.
„Co to žvaníš, vojáku?" zasmál se velegenerál Dornius.
Císař Naross se však vydal sám se přesvědčit o tom, co voják tvrdí. Erikova skupina s několika generály ho následovala. Stromy skutečně pouze na moment vzplanuly a poté se začaly roztékat.
„To je podivné. Co je tohle za magu?" otázal se velegenerál Dornius.
„Vypadá to, jako nějaký druh kovu. Znovu tuhne..." Císař Naross zkoumal strom na okraji lesa.
„Takže takto elfové vytvářejí svá brnění a zbraně," zasmál se velegenerál Dornius.
„Tohle nemá smysl. Musíme je vyhnat z toho lesa nějak jinak. Pálení lesa zabere věčnost," prohlásil generál Milael.
„Máš lepší nápad, dozorče?" otázal se velegenerál Dornius.
„Vyrazíme do útoku a upálíme je přímo. Použijeme skupiny, které tam odnesou ty nádoby," navrhl generál Milael.
„Chcete nakráčet do jejich teritoria a nechat se zastřelit? Předpokládám, že se hlásíte do první linie," smál se velegenerál Dornius.
„Samozřejmě, pane," odvětil generál Milael.
„No, jak myslíte, generále. Vezměte si, kolik vojáků potřebujete," řekl Císař Naross.
„Půjdeme také!" prohlásil Erik.
„Pokud s tím generál Milael souhlasí, tak nemám problém," usmál se Císař Naross.
„Nikoliv, pane. Čím více vojáků, tím lépe. Nechcete se přidat také, velegenerále?" otázal se generál Milael.
„Nebudu součástí téhle sebevražedné výpravy, generále. Naneštěstí nesdílím vaši touhu po smrti. Mám tu ještě nějaké povinnosti," odvětil velegenerál Dornius.
Skupina se seskupila v táboře a připravovala se na útok396Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡgD25nKm3Wj
