„Ahoj, Eriku..." ozval se hluboký hlas, když Erik vstoupil do svého domu.
„Říká ti vůbec něco pojem soukromý majetek?" otázal se Erik nevraživě.
„Jsem přeci tvůj otec," muž v kápi se zvedl z křesla.
„Co kdybych tě já všude sledoval, a vždy, když by ses zeptal proč, řekl bych jen: "Jsem tvůj syn", co ty na to?"
„To by bylo... milé... Kdybys tedy byl schopný mě sledovat."
„Bah, co po mně chceš, otče?"
„Jen jsem chtěl vědět, jak na tom jsi..."
„Jistě. Předpokládám, že jsi dost zklamaný z mého brzkého vyléčení."
„Eriku..."
„Můžeš odejít? Rád bych se vyspal," rázně mu sdělil Erik.
„Já... Dobrá, zítra si znovu promluvíme."
Další den ráno Erik vyrazil jako obvykle do práce.
„Ah, jsi zase zpátky..." ozval se Garon.
„Taky ses o mě bál?" zasmál se Erik.
„Možná."
„Díky, Garone... Co máme dnes na práci?"
„Ostatní už všechno rozebrali. Ale pro tebe tu zůstalo něco speciálního."
„Vážně? Co?" podivil se Erik.
„Ve městě jsou prý nějací rebelové. Přeživší z těch "svobodných zemí"," zasmál se Garon.
„Tady? To je přeci nemožné..."
„Měl jsem ti to sdělit. Řekl mi to člen Vran. Budou sem chodit často? Že bych si tu zařídil krb. Po každém rozhovoru s nimi se cítím jako kus ledu."
„Takže hnutí odporu přímo v hlavním městě? Rebelie..." mumlal Erik a odcházel ven. Poté zašel do hospody, kde se scházel s Ternem a Carnem. Když vstoupil, porozhlédl se a spatřil u stolu u zdi neznámou partu lidí. Erik již dobře znal všechny návštěvníky hospody, za dobu jeho působnosti u městské stráže.
Nejprve je pozoroval, a pak si k nim přisedl. „Zdravím, jste tu noví?"
„A ty jsi kdo?" otázal se jeden z mužů.
„Jen tu udržuju pořádek. To víte, hospoda, někdo tu musí dohlížet," usmál se Erik.
„Hmm... Takže drsňák, co? Není tu od veřejného pořádku městská stráž?"
„Stráž? Ta banda pitomců se sem chodí jen opíjet," odvětil Erik.
„A chodí sem jenom stráž?" otázal se další muž.
„Čas od času sem zavítají i Vrány. Nejspíš teď čmuchají po nějakých přeživších ze svobodných zemí... Chudáci, nejspíš moc dlouho nepřežijí."
„Poslyš, co ty jsi zač? A co po nás chceš?" otázal se muž nevraživě.
„Řekněme, že bych takové hnutí odporu vcelku rád uvítal…" zašeptal Erik.
„Víš... Tohle říkat je dost nebezpečné."
„Haha, samozřejmě jsem tím myslel, že bych je sám zabil. Omlouvám se za vyrušení, nejspíš jsem Vás špatně odhadl..." Erik se otočil a chtěl odejít, když ho jeden z mužů chytil za ruku. „Počkej... Buď dnes v osm večer v uličce mezi chrámem Svatých a bylinkářstvím. Uvidíme, zda si s těmi odbojáři neporadíme."
Erik jen kývl a odešel.
Přesně v osm byl Erik v domluvené uličce. Ze tmy se vynořilo několik postav, a obklíčilo ho. „Takže ty by ses chtěl setkat s odbojem?" přistoupil muž.
„Pochopitelně bych rád poznal někoho, komu se povedlo zorganizovat takovou věc přímo v hlavním městě," usmál se Erik.
„A myslíš, že by někdo takový přijal náhodného opilce?"
„Náhodného opilce ne, ale náhodného opilce s informacemi možná."
„Co máš na mysli?" zaujatě se tázal další muž.
„Možná vím, jak na tom jsou Vrány s pátráním... Možná tam mám kontakt," odvětil Erik.
„A nejsi tak možná jeden z nich?"
„Hahaha, myslím, že to byste už poznali," smál se Erik.
„Má pravdu... Mohli bychom ty informace využít," prohlásil další.
Následovala chvilka napjatého ticha, až jeden z mužů řekl: „Tak dobrá. Vezmeme ho na naše místo." Muž Erikovi nasadil pásku přes oči, a odvedli ho.
„Tak jsme tu," oznámil muž, a strhl Erikovi pásku.
„Hmm... Spoustu opuštěných skladišť, vešla by se sem celá armáda," rozhlížel se Erik.
„To máš pravdu!" zasmál se muž.
„Jak je možné, že si vás nikdo nevšiml?" tázal se Erik, když stáli před vchodem do skladu.
„Tyhle sklady se už téměř třicet let nepoužívají. Impérium pro ně nemá využití, dokonce se ani neobtěžují s tím, že by to tu někdo hlídal," odvětil muž. „Nuže hochu, teď se ukaž. Co pro nás máš?"
„To záleží na tom, co chcete vědět," odvětil s klidem Erik.
„Hah, chceš si z nás dělat legraci?"
„Uklidni se, Ogune. Nejdřív bychom se nejspíš měli seznámit, nemyslíte?"
„Já jsem Erik."
„Já jsem Anej, tohle je Ogun, no a tenhle týpek je Tanor," oznámil mu nejvýřečnější z mužů.
„A ten čtvrtý?" otázal se Erik.
„Kdo?"
„V té uličce jste byli čtyři," prohlásil Erik.
„Hmm... Všímavej, co nám ještě povíš?" usmál se Anej.
„To, že ten čtvrtý, čistě teoreticky, stojí v té věži za mnou, a hlaveň jeho pušky směřuje na mou hlavu," s klidem odvětil Erik.
„A co bys dělal v případě, že by vystřelil... čistě teoreticky?" tázal se Anej.
„Použil bych tebe jako živý štít, očividně jsi mozek skupiny. Potom bych vyřídil Oguna, jen Tanor by mi dělal větší problém," odvětil mu Erik.
„Ty malej parchante!" Ogun byl zadržen Anejem. „Haha, klid. Je dobrej!" zasmál se Anej.
„Jste pouštní lidé, že?" otázal se Erik.
„Takže učenec, co?" opovrhovačně prohlásil Ogun.
Erik se jen pousmál.
„Nuže, když už jsme tě přivedli až sem, máš pro nás něco?" zamračil se Anej.
„Podle toho, jaký typ informace chcete."
„Dej nám nějaká jména!" pokynul hlavou Ogun.
„Jména vám budou k ničemu. Vrány nežijí běžným životem, téměř nejí a nespí, nemají trvalé bydliště. Jejich domovem je terén. Jejich život je jen vraždění, nejspíš ani svá vlastní jména neznají," vysvětloval Erik.
Chvíli ticha poté, co Erik domluvil, překazil Anejův potlesk. „Skvěle. Vypadá to, že o nich skutečně něco víš. Můžeš jít. Zítra odpoledne se znovu sejdeme v té hospodě," prohlásil Anej, znovu Erikovi nasadil pásku přes oči, a udeřil ho do hlavy.
Erik se probral na ulici poblíž hospody a šel domů. Vešel dovnitř, odložil si, přistoupil ke stolu uprostřed místnosti, a položil na něj meč. „Tak to ty jsi ten špatný pocit, který mě provází už od doby, co jsem vešel do té hospody," prohlásil Erik.
„Zvláštní, říkali mi, že jsi velice vnímavý," odvětil muž sedící v křesle.
„Trochu mě uráží skutečnost, že poslali rekruta," pousmál se Erik.
„A to jsi poznal jak?
„Sálají z tebe emoce, a není z tebe cítit chlad," prohlásil Erik, a vařil si večeři, jako kdyby se nic neobvyklého nedělo.
„Hmm... Ale tak dobrý zase nejsi. Já nejsem obyčejný rekrut!"
„Ovšem, jsi pěkně namyšlený rekrut, což mě možná uráží ještě víc," zasmál se Erik.
„Já jsem totiž jako ty," postavil se muž.
„Hm... Takže další, kdo si myslí, že mu patří svět? Nejsi jako já. Přestaň s těma kecama, a raději mi řekni, co chceš!" zamračil se Erik.
„Odvedl jsi dobrou práci. Dostal ses do jejich řad."
„A to víš jak?" otázal se Erik.
„Byl jsi s nima a vrátil se živý. Což znamená, že sis získal jejich důvěru. Teď však budeš potřebovat nějaké informace."
„Vranám určitě nebude vadit obětovat někoho ze svých posluhovačů," prohlásil Erik.
„Hah... V tomhle případě máš pravdu. Skupina vojáků pravidelně vyvolává rozruch a nepokoje v části města, náležící Pouštním lidem. Zítra mají dokonce zaútočit na jeden ze skladů potravin. Toto chování je nepřípustné, a tito zrádci musí být potrestáni, dle tvého vlastního uvážení," oznámil mu muž.
„Vtipné. Doteď vám jejich chování nevadilo, nemám pravdu? Až teď, když pro to máte využití, je to najednou "nepřípustné chování"," zasmál se Erik.
„Na tvůj názor se tě nikdo neptal. Nevím, proč ten úkol máš zrovna ty, ale jediné, co by tě mělo zajímat, je jeho splnění. Mimochodem, jsem Ador, tvůj nový parťák... Chceš-li tomu tak říkat."
„A jak tomu říkáš ty?" tázal se Erik.
„Preferuji výraz dohlížející," odvětil Ador s úšklebkem.
„Hm... Tak se pokus mi to nezkazit, jestli to totiž uděláš, zabiju tě. A teď už vypadni z mého domu!" domluvil Erik, a poukázal na dveře.
Ador odešel z domu, Erik dojedl večeři a šel spát.
Další den odpoledne šel Erik do hospody, znovu se setkal se členy odboje, a vyrazil s nimi na cestu.
„Takže kam nás vedeš, Eriku?" tázal se Anej.
„Potřebujeme se zbavit bandy utlačovatelů místního obyvatelstva," odvětil Erik.
Kráčeli po ulici, když na Erika zvolal muž v kápi. „Eriku! Tady jsi. Nečekal jsem, že tě najdu tady. Chtěl jsem se ti omluvit. Vím, že jsme si včera měli promluvit..."
Erik poznal hlas svého otce, a na popud zmatených a rozhněvaných pohledů skupiny, vyrazil naproti němu a odtáhl ho pryč. „Co tu u všech Svatých děláš?" rozhněval se.
„Přišel jsem ti říct..." nedořekl Erikův otec.
„Musíš odsud pryč, mám tu tajný úkol," vysvětloval Erik, a vracel se ke skupině.
„Kdo to byl?" tázal se Anej podezřívavě.
„Můj kontakt v téhle čtvrti. Včera mě nemohl najít, tak se mi chtěl omluvit," pousmál se Erik.
Došli ke skladům potravin.
„Co tady děláme?" otázal se Ogun.
„Pššt!" Erik se přikrčil a ukázal na skupinu stráží, vynášející bedny z jednoho ze skladů. „Kradou tady potraviny..." zašeptal.
„A jsi si tím jistý?" tázal se Anej.
„Naprosto," odsekl Erik.
„Tak jim dáme za vyučenou!" prohlásil Ogun, a než kdokoliv stihl zareagovat, vyběhl kupředu
Celá skupina vyběhla za ním. Ogun bez rozmyslu tasil meč a vrhl se na zmatené stráže. Po něm se do boje pustil i zbytek skupiny. Po krátkém boji, byla zaskočená čtveřice stráží odzbrojena.
„Co s nima uděláme?" tázal se Anej.
„Podřežeme ty parchanty! Začneme s tímhle," zasmál se Ogun.
„Proč nezačneš s velícím důstojníkem, ty tupá zrůdo?" zvolal jeden ze strážníků povědomým hlasem.
„Jak je libo!" Ogun přistoupil ke klečícímu strážníkovi a přiložil mu meč na krk.
„Počkej!" křikl Erik a přistoupil k nim.
Klečícím strážník byl Tern. Erik na moment ztuhl, pak se zhluboka nadechl a řekl, „Nemůžeme ty strážníky zabít. Nechceme přeci, aby po nás pátraly Vrány. Kdyby tu byl jen jeden, nebo dva, ale jsou tu čtyři. To je celá jednotka," argumentoval Erik.
„Obávám se, že má pravdu, chlapi," souhlasil Anej. „Tak co tedy navrhuješ?" pokračoval.
„Vyslechnu tohohle důstojníka. Vy zatím hlídejte ty ostatní," prohlásil Erik, a odtáhl Terna do skladiště.
Erik posadil Terna na bednu a začal šeptat. „Jak jsi mohl takhle sprostě zradit Impérium?"
„Zradit? To ty jsi tu s tlupou ničemů přepadl jednotku vojáků, poslaných pro zásoby!" odvětil Tern.
„Cože? Poslyš, jsem tu na tajné misi. Musím..." vysvětloval Erik, když náhle udeřil Terna do obličeje. „Tak kdo tě sem poslal?!" zakřičel.
„Chcípni, ty parchante...!" zvolal Tern.
„Koukám, že výslech nějak nevychází... Nemám raději zavolat Tanora?" tázal se potichu přicházející Anej.
„Nikoliv, však on za chvíli povolí," pousmál se Erik.
„Že, důstojníku?" Erik pohlédl na Terna.
„Ach... Poslal nás velegenerál Dornius," odvětil Tern.
„Hmm... Tak tohle bude ještě zajímavý," zasmál se Anej.
„Na co velegenerál potřebuje tyhle zásoby?" tázal se Erik.
„Přece pro vojáky, ty pitomče..." Tern pohlédl na Erika.
„Jak dlouho už okrádáte tyhle lidi?" otázal se Anej.
„Moc dlouho ne, zarazili jste to celkem rychle, vy "hrdinové"," zasmál se Tern.
„Téměř celé vaše velení je stejně prohnilé!" prohlásil procházející Ogun.
„Hmm... Řekl bych, že celé velení," odvětil Anej.
„Takže? Co teď?" otázal se Tern.
„Necháme je jít. Už máme informace, ne?" řekl Erik s úsměvem.
„Cože?!" zvolal Ogun.
„Ten kluk má pravdu, Ogune. Jejich smrtí nic nezískáme, alespoň známe další zločiny těch parchantů. Máme další důkazy!" radoval se Anej.
„Důkazy? K čemu?" Erik nechápavě pohlédl na Aneje.
„Raději už půjdeme," usmál se Anej a se skupinou šel zpátky ke skladišti, zatímco se strážníci odebrali pryč.
„Už žádná páska?" otázal se Erik.
„Ne... Už ne," odvětil Anej, a pokračovali.
„Na co potřebujete důkazy? Chcete snad předvést vládu Impéria před soud?" zasmál se Erik.
„Do toho ti nic není!" zasyčel Ogun.
Anej se rozhlédl a zamyslel se. „Obávám se, že je, Ogune. Zmlátil kvůli nám důstojníka stráží, předpokládám, že jeho si teď pamatuje víc, než kohokoliv z nás," prohlásil Anej.
„Takže... Je teď jeden z nás?" otázal se Ogun.
„Nejspíš to tak bude," usmál se Anej.
„Takže...?" řekl Erik.
„Můžeš tady zůstat," odvětil Anej.
„Toho si moc vážím, pánové. Měl bych se však ještě stavit doma a pobrat pár věcí, ještě než vyhlásí pátrání," odpověděl Erik.
„No, když jinak nedáš," přikývl Anej.
„Ehm... Já... Neznám cestu," podotkl Erik.
„Aha, no jistě... Ogune! Odveď našeho nováčka domů!" rozkázal Anej.
„Proč zrovna...? Ach... Tak dobrá..." Ogun kývl hlavou a odvedl Erika k hospodě. „Zvládneš se vrátit zpátky?" otázal se.
„Spolehni se," usmál se Erik.
Ogun se poohlédl a odešel zpět.
Erik pokračoval domů.
Hned jak vešel dovnitř, zavřel dveře a zatáhl záclony oken. Vzal tužku a papír a začal kreslit. Přistoupila k němu tajemná postava. „Tady je mapa, vím kde je jejich... Co tady sakra zase děláš?!" křikl Erik se směsicí hněvu a zděšení v hlase.
„Co to ty děláš, Eriku?" postava odhrnula kápi, byl to Erikův otec.
„To není tvoje věc. Zdržuješ mě od mé práce, otče!" odrazil ho Erik.
„Ty pracuješ s Vránami? Takže sis našel jiný způsob..."
„S tím to vůbec nesouvisí! Zatraceně, pochop to! Dělám tu na něčem velice důležitém a nemám moc času. Kde je Ador?" otázal se Erik.
„Kdo?"
„Ten mladej pitomec, o kterým sis nejspíš myslel, že tu krade," řekl Erik, když se dveře od jednoho z pokojů rozletěly, a Ador s křikem: "Ty parchante!", skočil po Erikově otci.
„Alespoň, že už se znáte. Až si přestanete hrát, můžeme už konečně pokračovat v práci?!" zakřičel Erik.
Erikův otec i Ador vstali a oklepali se. „Ehm... Já... Omlouvám se, spletl jsem se," prohlásil Erikův otec.
„V pořádku, můžeš odejít," odvětil Erik, a jeho otec pomalu odcházel.
„Za tohle by měl být popraven!" zvolal Ador.
„To už není moje věc. Nejsem si úplně jistý, jestli rekrut jednoho klanu Vran může popravit vůdce jiného..." pousmál se Erik.
„Cože?" zmateně a trochou zděšeně se otázal Ador.
„To je jedno. Tady, mapa k lokaci jejich velitelství. Budu teď nějakou dobu mimo dosah," vysvětloval Erik.
„Nezabil jsi je…" odvětil Ador.
„Cože? Ty strážníky? Myslím, že to ponížení byl dostatečný trest... Navíc, neřekl jsi zabít, ale potrestat dle uvážení," oponoval mu Erik.
„Haha, to je v pořádku, Eriku. To byl jen test!" zasmál se Ador.
„Test?"
„Víš, všichni si myslí, že jsme jen nelítostní vrahové. Pravda je však složitější, musíme být spravedliví, nelítostní vrahové. Jsme totiž i vyšetřovatelé, jak už jsi sám nejspíš pochopil, ani my si nemůžeme dovolit zabíjet nevinné," vysvětloval Ador.
„Takže tihle byli nevinní?"
„Ano, Eriku, skutečně byli. Splnil jsi první zkoušku."
„Jakou sakra zkoušku?" rozhněval se Erik.
„To sám brzy zjistíš. Jen pokračuj. Zpátky k úkolu, co teď plánuješ?"
„Musím teď s nimi být v jejich základně, něco se mi na tom ale nezdá," odvětil Erik.
„Takže tam zatím nemáme dělat razii?" otázal se Ador.
„Ne, krom těch tří jsem v celém té skladištní oblasti neviděl nikoho jiného. Buď je tohle celý ten slavný odboj, nebo je jádro jinde," vysvětloval Erik. „Mimochodem, měl by sis dávat pozor na toho čtvrtého člena odboje, nejsi jediný, kdo mě sleduje," dodal.
„Vážně si myslíš, že jsem si ho za tu dobu nevšiml?" Ador se urazil.
„Vlastně ano. Nuže, už půjdu, snad budu nějak schopný tě v případě potřeby kontaktovat," odvětil Erik.
„O to se neboj," usmál se Ador.
Erik si vzal nějaké věci, včetně deníku, a šel zpátky ke skladištím.
„Nazdar, Eriku! Od tohoto večera už jsi oficiálním členem odboje. Můžeme jít dovnitř," Anej odvedl Erika do jednoho ze skladišť.
„U všech Svatých..." Erik strnul, když spatřil kolik odbojářů a zbraní ve skladišti skutečně je.
Po celém skladišti byly stojany a hromady zbraní, okolo kterých chodili desítky ozbrojenců.
„Tady to celkem žije..." řekl Erik ve strnulém úžasu.
„Haha, to jen v poslední době, Eriku. Přišel jsi právě včas. Už brzy to začne, ale jsem si jistý, že už jsi unavený. Tady se můžeš vyspat. Není to úplně komfort, ale už brzy to skončí, máš štěstí!" Anej dovedl Erika do části skladu s postelemi.
Další den ráno bylo ve skladištní oblasti rušno.
„Eriku! Pojď, jsi část našeho týmu. Musíme to zorganizovat rychle, dřív než si nás někdo všimne!" probouzel ho Anej.
„Cože?" tázal se Erik.
„Jdeme, začíná to!" přiběhl Ogun.
Všichni vyšli ven, kde se hromadili ozbrojenci.
„Na!" Ogun vrazil Erikovi do rukou brnění.
„To je zbroj císařské stráže..." řekl Erik.
„Chytrej hoch!" zasmál se Anej.
„Kde je vůbec ten čtvrtý?" otázal se Erik.
„Všude, ten parchant je schopnej se dostat kamkoliv, neměj o něj strach," odvětil mu Ogun.
„Vyrážíme!" Anej shromáždil skupinu převlečenou za císařské stráže, a všichni vyrazili směrem k císařskému paláci.
Erik spatřil Adora, opírajícího se o stěnu. Rozhlédl se a přiběhl k němu. „Adore, to jsem já, Erik. Začíná to, ty parchanti maj dvě skupiny převlečený za císařskou stráž a desítky vojáků u těch skladů, a spoustu zbraní!"
„No to snad není možný!" křikl přibíhající Anej.
Erik strnul hrůzou.
„Tys ho našel!" zasmál se Anej.
„Cože?!" zděsil se Erik.
„No přeci toho čtvrtého, Adora. Jsi vážně dobrej. Už pojď, musíme běžet!" Anej táhl zmateného Erika pryč, zatímco se Ador jen usmíval.
Konečně se dostali dovnitř paláce.
„Teď nebo nikdy! Do práce," Anej pokynul hlavou a skupina se rozdělila, zůstal jen Anej, Ogun, Tanor a Erik.
„Co budeme dělat my?" tázal se Erik.
„My máme ten nejdůležitější úkol," pousmál se Anej, a skupina pokračovala kupředu.
„Stát!" zvolal jeden z císařských stráží u zavřené, ozdobené brány.
Všichni krom Erika tasili meče a pustili se do boje. Během chvíle byly stráže poraženy. Do sálu vešel jeden z generálů se svou stráží. Erik stojící v pozadí si oddychl.
„Vše je připraveno, generále. Na váš povel to ukončíme!" oznámil mu Anej.
„Vy jste s námi?" zděšeně křikl Erik.
„Haha, kdo to je?" zasmál se generál.
„Nový nadaný rekrut, pane. Jmenuje se Erik," odvětil mu Anej.
„Ty jsi sem přivedl nováčka? No, to je jedno! Musíme tam vrazit hned, dokud je slabý," rozkázal generál, a Tanor s Ogunem se chystali vyrazit bránu.
„Ne!" Erik zvolal po chvíli uvažování, a tasil meč.
„Cože?" smál se generál, jeho úsměv však upadl poté, co spatřil Erikův vážný výraz.
Všichni se otočili na Erika, připraveného k boji, svírajícího svůj meč.
„Ty si vážně myslíš, že nás můžeš zastavit, kluku?" generál k němu přistupoval.
„Tanore!" zvolal generál, a Tanor začal vyrážet bránu.
„Přestaňte! Vzdejte se a ušetřím vaše životy!" zvolal Erik.
„Hahaha... Myslíš, že nás sám dokážeš porazit?" tázal se Ogun.
„On není sám!" ozval se povědomý hlas.
„Adore? To snad nemyslíš vážně!" nechápavě zvolal Anej.
„Obávám se, že ano. Komukoliv kdo se pohne, ustřelím hlavu!" prohlásil Ador, stojící v sálu, držící v rukou pušku.
„Vážně? Ale můžeš střelit jenom jednoho z nás..." generál pomalu kráčel k Adorovi.
Ador již téměř stiskl spoušť, když se ze všech stran rozletěly dveře a do sálu vtrhli vojáci.
„Ale já vás můžu popravit všechny!" velegenerál Dornius se postavil vedle Adora. „Generál Samir. Jak překvapivé..." zasmál se.
„Snad nejsi zklamaný, Dorne," zamračil se generál Samir.
„Naopak, nečekal jsem, že se vůbec zúčastníš tohohle zbabělého útoku osobně!" odvětil velegenerál.
„Jste blázni! Jestli ho nezastavíme teď, tak už nikdy! Musíme..." křičel generál Samir.
„Sklapni, ty zbabělý zrádče! Všichni na kolena! A ty musíš být Erik!" zvolal velegenerál.
„Ano, pane," odvětil Erik, stále držící meč.
„Už je to v pořádku, hochu. Díky tvé a Adorově odvaze. Splnil jsi další zkoušku, teď už jen ta finální," usmíval se velegenerál Dornius.
„A to je...?" přistoupil Erik.
„Zabij zrádce…" velegenerál Dornius poukázal na právě svázaného, klečícího generála Samira.
„Není to unáhlené? Měli bychom..." namítal Erik, pak ho ale velegenerál Dornius bodl do hrudníku dýkou, vrazil mu ji do ruky, uchopil Erikovu ruku a dotlačil ji až ke krku generála Samira. Erik byl nucen generála Samira podříznout dýkou rychleji, než stihl zareagovat.
„Vidíš? Takhle je to lepší," usmál se velegenerál Dornius.
Erikovi po ruce stékala generálova krev, až k ráně v hrudníku.
„Teď uvidíme, zda jsi skutečně hoden dokonalosti," prohlásil nadšeně velegenerál Dornius.
„Co se to děje...?" Erik klečel u generála Samira. Motala se mu hlava, cítil se jako opilý.
„Poprvé je to vždy trochu zvláštní," usmál se velegenerál Dornius.
Erik upadl do bezvědomí421Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡLwn2WxW6Qv
