Enric se Sil a Marcusem přejeli velký kamenný most přes řeku Stonefall, jediný most v dalekém okolí, a zamířili na místo setkání s armádami spojenců. Když dorazili, všichni už zde stáli připraveni k lítému boji, který očekávali.
„Pane, jestli Temní z toho lesa vyrazí už ráno, nestihneme dojít ani do Císařského Města a budeme se s nimi muset utkat tady," informoval prince Marcus.
Enric pohlédl na jejich armádu. „Sám víš, že to by bylo šílenství, Marcusi," odvětil mu Enric.
„A máme snad jinou možnost?" tázala se Sil.
Enric se zamyslel.
„Hromci! Máte s sebou výbušniny?" zvolal Enric.
„Hah, ptáte se Hromců, jestli mají výbušniny? Vy toho o nás vážně moc nevíte," zasmál se jeden z Hromců a odhrnul vozík naštosovaný výbušninami k prasknutí.
Enric se otočil na Marcuse se Silverií. „Hmm... to by mohlo stačit. Silverie, víš kde je Císařské město?" tázal se Enric.
„Vypadám snad jako novorozeně? Každý ví, kde je Císařské město," uraženě odvětila Sil.
„Hah, tak dobrá, povedeš tam naše armády. Řekni strýci, že přicházíte na pomoc Impériu, přijme to, není blázen. Ale hlavně se nezmiňuj o mně, neznáš mě jasné?"
„A co budeme dělat my, pane?" otázal se Marcus.
„Připravíme překvapení pro mého starého známého."
„Začínám tušit kdo ten starý známý je," znepokojeně odpověděl Marcus.
Princ a Marcus zapřáhli vozík s výbušninami za koně a vyrazili opačným směrem, než jejich armády, zpět k lesu. Dorazili až k mostu přes řeku Stonefall.
„Ach, díky Svatým, ještě tu nejsou. Rychle, pomoz mi ty výbušniny rozmístit!" volal princ na Marcuse.
Zanedlouho byl most prolezlý tolika výbušninami, že by to odpálilo snad celý Glowpeak.
„Připraven?" otázal se Enric Marcuse, když stáli před mostem, z lesa se začali vynořovat první Temní.
Enric neváhal a pomocí křesadla zapálil šňůru vedoucí na most. Ozval se mohutný výbuch, a z mostu téměř nezbyly ani základy. Zarius nakráčel na kraj břehu rozbouřené řeky a pohlédl na radujícího se Enrica.
„Uvidíme se za pár let u Císařského města, Zari!" zvolal na něj Enric plný radosti.
Temní lukostřelci se připravili k palbě.
„Ne! Toho zabiju sám," Zarazil je Zarius, když Enric s Marcusem nasedali na koně a odjížděli.
„Co přesně hodláte dělat, až se dostaneme před hradby Císařského města, pane?" nevěřícně se tázal Marcus.
„Doufat," krátce odpověděl Enric.
„Doufat v co, pane?"
„Že vojáci Gregorianu nebudou tak zmanipulovaní, aby zabili jejich prince."
„To je velmi dobrý plán, pane," zasmál se Marcus.
Dojeli až před mohutné, vysoké hradby Císařského města.
„Kdo je tam?" zvolal voják z hradeb.
„Princ Emeric Tyrant Merill, právoplatný nástupce na trůn Impéria!" zvolal Enric.
Obrovská brána se otevřela, a Enric s Marcusem vjeli do Císařského města.
„Zrádci! Šílenci! Jak jste ho mohli pustit dovnitř?!" křičel jeden z důstojníků. Kolem prince a Marcuse se seběhla císařská stráž a natočila na ně kopí. Za ně přiskočili lidé z pouště a tasili meče, na ochozech vyběhli elfové, a Hromci přiběhli z druhé strany.
„Idioti! Já věděl, že budou patřit k němu! Zabijte je všechny!" křičel důstojník.
„Dost!" zvolal vší silou Enric. „Jakožto člen císařské rodiny, vyzývám neoprávněného uchvatitele trůnu Augusta na souboj o vládu nad Impériem!"
„Hahaha, to je šílenství! Tak zabijte je přeci!" dál křičel důstojník. Vojáci stáli jako zkamenělí.
„Pohrdáš snad Svatým právem, důstojníku?!" zakřičel Marcus, a všichni se na důstojníka otočili.
„Já... já, no dobrá! Zaveďte ho k imperátorovi!" nakonec prohlásil důstojník.
Vojáci prince zavedli do středu města, poté po vysokých schodech do císařského paláce, a dlouhou chodbou k trůnu, na kterém hrdě seděl Enricův strýc, když spatřil Enrica rázem znervózněl.
„Co to má znamenat! Měli jste ho zatknout, hlupáci!" zvolal August.
„Dožadoval se Svatého práva souboje, pane," sdělil mu důstojník, téměř ležící pod trůnem.
Enric předstoupil před Augusta. „Skonči to šílenství, strýci! Na město pochoduje armáda o síle, kterou jsi ještě nikdy nespatřil! Nemáme čas na tvou směšnou posedlost mocí!" žádal ho.
August povstal z trůnu. „Šílenství? Posedlost? To říkáš zrovna ty, zbabělec, který utekl z boje a dal se dohromady s těmi odpornými elfy?! Vyžádal sis souboj, a ten ti dopřeji, alespoň zemřeš tak, aby se za tebe můj bratr nemusel stydět!" zvolal August a vzal si meč.
„Jak si tedy přeješ," uklonil se Enric, tasil meč, a oba se pustili do boje.
August značně podcenil nově nabyté síly Enrica a doplatil na to, po zuřivém boji byl vyčerpán a padl Enricovi k nohám. „Skonči to," žádal Enrica.
„Nejraději bych tě teď a tady zabil, za tvou zradu, strýci. Díky tvým vojenským znalostem se však Gregorian stal schopným pro boj s Temnými, svůj život sis vysloužil, ačkoliv se mi to velmi těžko říká." Enric na něj znechuceně pohlížel.
„Já... nečekal jsem, že mě ušetříš. Bude z tebe spravedlivý císař. Prosím nechej mě jít, chci zemřít v bitvě, ne v žaláři!" žadonil August.
Enric uschoval svůj meč. „Jdi. Veď své oddané do boje za naši budoucnost."
„Děkuji ti, princi Emericu," odvětil August a vyběhl z paláce. Když Enric znovu to jméno slyšel, celý se otřásl odporem.
„Připravte všechny bojeschopné muže, odveďte civilisty co nejdál od hradeb a připravte obranné pozice," rozkázal Enric generálům, kteří se před ním sklonili. Generálové se rozeběhli do všech stran.
„Teď není čas se rozvalovat na trůnu, musím zpět ke svým vojskům," pomyslel si Enric a vyšel z paláce.
Před palácem na něj čekal Marcus, Sil a král Rangor. Marcus se mu uklonil.
„Takže teď jsi císař?" usmívala se Sil.
„Jestli tohle přežijeme, tak možná budu. Králi Rangore, Vy jste přišel také?" podivil se Enric.
„Čemu se tak divíš, chlapče. Přeci si nenechám ujít tak slavnou bitvu!" zasmál se Rangor.
„Děkuji Vám." vděčně odvětil Enric, oklepal se z vlny dojetí, která se na něj hrnula, a vyrazil směrem k hradbám.
„Pane, ale co ten artefakt?" otázal se Marcus. Enric se zarazil a zamyslel se.
„Emm... mimochodem tohle přinesl jeden rybář, říkal, že by se ti to mohlo hodit." Sil Enricovi podala zvláštní drahokam ve tvaru deltoidu.
„Artefakt…" řekl Enric, jako kdyby ho právě něco osvítilo, popadl drahokam, a běžel zpátky do paláce. Enric se vydal do podzemí, tajné skrýše jeho otce, o které věděl jen on. Kombinací, kterou si pamatoval už od dětství, otevřel tajné dveře ve sklepení.
V komnatě se leskl meč jeho otce se zvláštním výklenkem pod rukojetí ve tvaru deltoidu.
Princ uchopil meč a vložil do výklenku drahokam, který přesně seděl. Meč se rozzářil jakousi zlatou aurou. To však nebyl hlavní důvod proč je tu, Enric přistoupil k bedně za podstavcem. Stálo na ní, "V časech nejtěžších a nejchmurnějších, krev císaře Impérium zachrání".
„Tak uvidíme, jestli jsem hoden Impéria." Enric se řízl do ruky a nechal krev stéct do otvoru na truhle. Po chvíli bylo slyšet cvaknutí, a Enric truhlu otevřel. Ležel v ní velký krystal, podobný tomu z hrobky jeho otce. Princ Enric spěchal do nejvyšší věže Císařského města, vyšplhal na podivný sloup, a na jeho vrchol umístil krystal. Když princ slezl, pohlédl z věže a spatřil nekončící zástup Temných, pochodující před město. Poté běžel do nižších pater věže.
Legie Temných se šikovaly před hradbami Císařského města, těsně před branou stály dva oddíly vojáků pouštních lidí ve své štítové formaci, kterou vyvinuli při válce s trpaslíky, bránili se tak jejich střelným zbraním, to umožňovaly velké obdélníkové štíty. Hradby Císařského města se hemžily děly Hromců, Hromci s puškami a elfími a lidskými lukostřelci v řadách za nimi. Když poslední z Temných zaujali pozice, bitva o osud světa započala.
Temných bylo nespočet, jejich řady sahaly téměř až ke Gregoriánskému zálivu, od kterého bylo Císařské město postaveno několik kilometrů. Po stranách legií Temných se tyčily mohutné obléhací věže, a v samotné první linii se nacházel podivný vůz, u něhož stál sám Zarius. Křik a chřestot zbraní Temných byl slyšet až za hradbami Císařského města, jeho obránci však stáli pevně, s vírou a odvahou v srdcích.
Zarius máchl mečem, a vůz se otevřel, než někdo stačil spatřit jeho obsah, vyšlehl z něj mohutný paprsek světla, směřující na hradby, někteří obránci hradeb z nich téměř spadli, jak byli září paprsku oslepeni. Paprsek se však hradeb nedotkl, zastavil se ještě kus od nich, jako kdyby mu jakási neviditelná bariéra bránila proniknout dál.
Zarius plný hněvu zahájil útok.
Masivní dřevěné věže se až překvapivě rychle blížily k hradbám.
„Palte!" zvolala Sil, jakmile byly na dostřel.
První salva však věže nijak nepoškodila, jako kdyby také měly nějaký neviditelný štít. Sil si všimla odlišně vypadajících Temných s holemi kolem věží.
„Jsou to čarodějové! Zabijte ty s holemi!" Pušky Hromců se zaměřily na čaroděje. Po smrti několika z nich se skutečně podařilo pár věží zničit, bylo již ale příliš pozdě.
„Taste meče!" zvolával Marcus, když se věže dostaly k hradbám.
Gregorianští kopiníci utvořili ze svých kopí zeď u několika z věží, ani to ale nezastavilo tvory, kteří se před nimi zjevili, když se padací dveře věží otevřely. Byli to mohutní Temní s obouručními kladivy, podobní těm, kteří útočili na Glowpeak. Byli však o něco větší. Probíjeli cestu hrnoucím se pěšákům Temných.
„Marcusi! Musíme ustoupit!" křičela na něj Sil.
„Nenechám tu naše vojáky!" odpovídal jí.
„Běž, chlapče. Já je povedu!" hrdinně se u nich zjevil Rangor. „Jen ochraň mou dceru," zašeptal Marcusovi.
„Spolehněte se, pane." Kývl na něj Marcus, a spolu se Silverií ustoupili na plac v předměstí Císařského Města. Zde stál i Enric s oddílem císařské stráže, rytířů v pozlacených brněních, s velkými štíty, kopími a těmi nejlepšími meči.
„Musím chránit tu věž, zvládnete to tady?" otázal se Enric.
„Samozřejmě, že ano, nejsme děti," znovu mu uraženě odvětila Sil.
Enric se rozeběhl ke věži.
„Proč jsi na něj tak zlá? Jen se o tebe bojí," pošťouchl ji Marcus.
„Vážně si to myslíš?" nesměle se otázala Sil.
„Vím to," ujistil ji Marcus.
Silverii se na tváři objevil široký úsměv, přerušený až dopadem Lamelie s několika dalšími temnými elfkami se dvěma meči na plac, na kterém stáli. Okamžitě se pustili do nemilosrdného boje. Lameliiny spolubojovnice naneštěstí nad císařskou stráží vyhrávaly. S Lamelií se pustil do boje Marcus. Po chvíli boje dvě Lameliiny elfky proběhly za strážemi a mířily k císařskému paláci.
„Musím jít!" volala na Marcuse Sil.
„To mě tu necháš s ní?!" zděsil se Marcus.
„Všiml sis, jak tě několikrát shodila na zem? Kdyby chtěla, už bys byl mrtvý, flirtuje s tebou," povzbudila Marcuse, a běžela za elfkami.
„Hah, tak to je přesně ženská podle mýho gusta." Marcus se vzchopil, a znovu se s Lamelií vrhl do boje.
„Dál už ani krok!" zvolala Sil na dvě temné elfky před branou do císařského paláce.
„Haha, a co uděláš? Nás by se ti možná zastavit podařilo, ale našeho pána ne!" smály se elfky, když se z ničeho nic zpoza zdi paláce vynořil Zarius.
„Jak ses sem sakra..." ustupovala se strachem v očích Sil, když se za ní ozvalo... „Zari! Zarii! Jaký byl pád?!" Byl to princ Enric stojící u vchodu do věže naproti císařskému paláci. Zarius se celý rozklepal hněvem, a s mocným křikem se rozeběhl za Enricem, jako kdyby pro něj v ten moment nic jiného neexistovalo.
„Ehm... cože jste to předtím říkaly?" Sil se otočila na dvě elfky.
Enric bojoval se Zariusem, a zároveň vycházel výš a výš na věž.
Marcus znovu prohrával souboj s Lamelií, nezmohl se na víc, než bránit se proti zuřivým ranám jejích dvou mečů, při čemž dostával od Lamelie jednu ránu pěstí za druhou.
„Lamelie!" zvolala na ni Sil stojící nad krátkými schody.
Okamžitě poté jedna z jejích bojovnic vzala kopí padlého vojáka, a vší silou ho hodila na Silverii. Jí však kopí nezasáhlo. Před Sil se vrhl její otec Rangor.
„Né! Otče!" Sil poklekla k ležícímu králi. „Neumírej, prosím..." rozplakala se.
„Neplač dítě... Padl jsem... V bitvě, o které si bude vyprávět několik dalších generací. S vědomím, že ty žiješ... Umírám šťasten," usmíval se na ni Rangor a hladil ji po tváři, pak ale jeho ruka padla na zem, je mrtev.
„Lamelie!! Vím, že tam někde jsi! Schovaná před tou zrůdou, kterou ses stala, vzpomeň si na svého otce Anduila! Vzpomeň si na mě Lam..." bezmocně křičela Sil, svírající svého zesnulého otce.
Lamelie se na chvíli zarazila a přiložila si ruku na čelo, kvůli bolesti z toho, jak jí hlavou procházely vzpomínky. Její oči se ze zářivě rudé změnily v oříškové. Rozhlédla se a pohlédla na Sil. „Odpusť mi..." vydala ze sebe smutným tichým hlasem a do očí se jí hrnuly slzy. V tom okamžiku se jeden z rytířů císařské stráže vzchopil, sebral kopí a probodl Lameliino břicho. Lamelie padla na zem, její bojovnice zpanikařily a utekly.
Temným se konečně podařilo porazit hrdé vojáky pouštních lidí strážící bránu. Brána Císařského města se rozletěla na kusy. Záložní oddíly válečníků Hromců a gregoriánských vojáků zaujaly obranné pozice před branou, a pustily se s Temnými do boje. Mezitím princ Enric zápasil se Zariusem na vrcholu věže, velkém otevřeném kruhu se sloupem uprostřed.
„Tvůj otec byl prachsprostý vrah!" křičel Zarius na Enrica.
„Hah, řekni mi něco, co nevím!" odvětil mu Enric.
Zarius se na chvíli zarazil.
„Cože? Ty jsi to věděl?"
„Ovšem, že jsem to věděl! Nejsem slepý, každou buňkou svého těla jsem ho nenáviděl!" Vrhl se na Zariuse.
„Tohle mě dost zklamalo. Přišel jsem zabít tyrana svého lidu, a namísto toho se střetnu s někým, kdo ho nenávidí možná víc, než já sám," pousmál se Zarius.
„Tyrana tvého lidu?" podivil se Enric.
„Říká ti vůbec něco pojem zakázaná výprava?" zaútočil na něj Zarius.
„Obávám se, že to jsem ve škole zaspal," zasmál se Enric, a opětoval jeho úder.
„Tvůj otec vyslal armádu do něčeho, čemu říkáte Zakázané Území. Můj lid by téměř vyvražděn vašimi vrahy! Byli jsme mírumilovný, neozbrojený lid. A tvůj otec nás donutil přiklonit se k černé magii!" rozhněval se Zarius, a zuřivě na Enrica zaútočil několika švihy meče.
„To mě mrzí, ale tihle lidé za to nenesou zodpovědnost!" zaútočil Enric.
„Všichni jste vinni! Všichni musíte zemřít! Zatraceně, proč tvůj meč nemohu zlomit?!" hněval se Zarius.
„Tohle není obyčejný meč, patřil mému otci. Zřejmě je potřísněný krví stovek tvých Temných," zasmál se Enric.
Zarius se proti Enricovi zuřivě rozeběhl, ten mu ale uhnul, a on seběhl na okraj plošiny věže a sklouzl, chytil se jednou rukou.
Enric přistoupil k Zariusovi. „Nechtěl bych tam dolů spadnout," konstatoval.
„Tak dělej! Buď jako tvůj otec, třeba se pak staneš císařem v této proklaté zemi!" křičel na něj Zarius.
„Nejsem jako můj otec, ale co mám podle tebe dělat? Nechat se zabít?!"
„Tak mě vytáhni, a třeba najdeme kompromis."
Enric nevěřícně kývl hlavou. „Každý myslí na kompromisy, až když visí za jednu ruku z nejvyšší věže ve městě."
„Mou smrtí nic nezměníš, stejně Temní dobyjí město!" křičel Zarius, mrskající se ve větru.
Enric pohlédl na odehrávající se bitvu. „Toho jsem si vědom. Zahoď svůj meč!"
„Cože?!" zděsil se Zarius.
„Pusť svůj meč, a vytáhnu tě!" nabídl Enric.
Zarius pustil svůj meč.
„Vidíš, že to jde." Enric mu pomohl zpět nahoru.
„Co uděláš teď?" tázal se zklamaně Zarius.
„Řekneš svým Temným, ať ustoupí zpět do Zakázaného Území."
„Nikdy!" křikl Zarius.
„Stáhnete se, a já ti předám všechny skutečně zodpovědné za tu tvou zakázanou výpravu."
„Jsi blázen," kroutil hlavou Zarius.
„Zoufalá doba si žádá zoufalé činy. Ty očividně nechceš zemřít, a pro mou krev tu nejsi. Navrhuješ snad lepší možnost?" otázal se Enric.
„A co můj meč?"
„Ten ti bude navrácen u Zdi Smutku."
Zarius poraženecky svěsil hlavu. „Tak dobrá."
Enric se Zariusem sešli z věže do středu města, kde byl boj v plném proudu.
„Dost!" zvolal Zarius.
Všichni nechápavě přestali bojovat.
„Vrahové nám budou vydáni, vracíme se domů," prohlásil Zarius, a Temní začali ustupovat.
Všichni ostatní se zmohli jen na to, nechápavě zírat. Gregorianští vojáci se postavili před neozbrojeného Zariuse.
„Nechte ho odejít," rozkázal Enric.
„Ale, pane, vždyť..." namítal voják.
„Řekl jsem, nechte ho!" zakřičel Enric, vojáci ustoupili.
Temní spolu se Zariusem ustoupili za hradby Císařského města, Enric jim nechal předat téměř všechny šlechtice. Celkem efektivně se tak zbavil své opozice. Temní na oplátku nechali všechno obléhací vybavení na svých místech, včetně zvláštního vozu, byl to artefakt z hrobky Gregoria, který seslal ten paprsek. Přeživší obránci Císařského města s sebou vzali vůz s artefaktem, a dovedli Temné až za Zeď Smutku. Uprostřed Zdi byla zbudována obranná věž, a na ní byl umístěn artefakt z vozu, jako obrana pro případné další útoky.
Válka podivným způsobem skončila.
ns 15.158.61.16da2
