„Ah, jste zpátky. Nešlo Vás tam víc?" tázal se Hromec přicházející Enricovy skupiny.
„Dobrý postřeh... Černokněžník je mrtev, teď k té Vaší pomoci," uraženě odvětil Marcus.
„Oh, to je skvělé! Nuže dobrá, můžeme Vám poskytnout náš výzkum a naše zbraně."
„A to je všechno?" otázal se Enric.
„Naše výbušniny jsou ty nejsilnější na celém známém světě. Navíc Vám můžeme poskytnout střelné zbraně," oponoval mu Hromec.
„A co nějací bojovníci?" tázal se Marcus.
„To nepůjde," odvětil krátce Hromec.
„A to jako proč?" neurvale se zeptal Enric.
„Své bojovníky potřebujeme na vlastní obranu, princi."
„Na obranu před čím? Dalším černokněžníkem?" Marcus nechápavě kroutil hlavou.
„Nikoliv, před lidmi... z pouště. Mohou kdykoliv zaútočit, vyčkávají na chvíli, kdy budeme oslabeni," odpověděl Hromec a zadíval se za obzor.
„Hmm... Tak se tedy vydáme ještě za "lidmi z pouště", a zkusíme jim domluvit," zasmál se Enric. „Jen se postarejte o našeho rytíře, který se vrátí, až pohřbí bratra," dodal Enric.
„Dobrá, pošleme s Vámi několik našich bojovníků," sdělil mu Hromec.
„Děkujeme Vám," odvětil Marcus.
Enric přistoupil k Silvii. „Znáš to i tam, Silvie?" otázal se.
Silvie se celá otřásla. „Já... Nemůžu tam jít, Enricu," nesměle mu odvětila.
„A proč? Bojíš se jich? Nebo snad písku? My tě ochráníme," ujistil ji Enric.
Silvie se otočila směrem na východ. „Já bych tam vážně neměla jít, víš..."
Enric k ní přistoupil. „Ale potřebujeme tě, bez tebe se někde ztratíme a už se nevrátíme," neodbytně ji přemlouval.
„Tak dobře, půjdu," rozhodla se Silvie, a skupina vyrazila na západ do pouště.
Po několika hodinách putování kolem hor a pouští se na chvíli zastavili.
„Široko daleko není nic než poušť. Jste si jistí, že tu někdo žije?" otázal se Marcus.
„Naprosto," sebejistě mu odvětil Hromec.
Princ Enric si prohlížel poušť, najednou se před ním z písku vynořilo stvoření, oblečené v cárech hadrů v barvě písku a maskou na obličeji. Enric tasil meč. "Co jsi u všech Svatých zač?" zvolal.
„Vypadám snad jako trpaslík?" otázal se tvor.
„No, ani ne, nevím," zmateně odpovídal Enric, a celá skupina k němu přiběhla. Silvie se držela zpátky za ostatními.
„To je jeden z pouštních lidí!" zvolal Hromec.
„Ah, takže jste si na nás najali žoldáky, vy malí skřeti!" zvolal muž výhružně.
„Ty pouštní červe! Jak se..."
Enric přerušil Hromce. „Nejsme žoldáci, copak nepoznáš prince Impéria?"
„Nepoznám, a nikdy jsem to k životu nepotřeboval," odvětil mu muž.
„Přicházíme vyhledat pomoc pro boj s Temnými," sdělil mu Enric.
„Temnými? Tak oni přišli... No dobrá, pojďte se mnou, ale ty skřety si hlídejte!" zvolal muž, a vedl je pouští. Došli k jeskyni.
„Ty trpaslíci zůstanou tady!" rozkázal muž, Marcus kývl, a bez Hromců vešli do jeskyně.
V jeskyni byl velký tábor, k překvapení skupiny zde bylo celkem rušno. Cestami procházel velký počet pouštních lidí, krom jejich poněkud vytříbeného vkusu oblečení, se nijak nelišili od lidí z Gregorianu nebo Zeleného Háje. Muž je zavedl k jejich vůdci do velkého stanu. Marcus čekal před stanem.
„Co si přejete?" mile se jich zeptal unaveně vypadající, na trůně sedící postarší muž s dřevěnou nohou a četnými jizvami.
Enric předstoupil přímo před něj. „Jsem princ Enric z Impéria, přišel jsem Vás požádat o pomoc proti Temným."
Muž znaveně mávl rukou. „Já jsem Rangor, král těch, které znáš jako pouštní lidé. Proč bychom měli Impériu pomáhat? Nezvládne to snad samo, jako všechny Vaše války?"
„Králi Rangore, tohle je jiné. Temní ovládnou celý svět! Nespokojí se s Impériem," naléhal Enric.
„Před dávnými časy by mne to znepokojovalo, chlapče. Nyní však nemáme zhola nic, co by mohl někdo chtít. Kdo by přeci chtěl ovládat pustou poušť?" král se posmutněle zahleděl do prázdna.
Enric svěsil hlavu. „Tak mi alespoň slibte, že nepovedete útok na Hromce, potřebujeme i jejich pomoc," zklamaně odvětil Enric.
„Naše příměří není ideální, mladý princi, nebudeme to však my, kdo jej poruší," odvětil král.
„To nám bude muset stačit..." Enric pomalu kráčel zpět, Silvie, s šátkem přes ústa, mu položila ruku na rameno.
„To nevadí, Enricu. Půjdeme," řekla tichým hlasem, a oba chystali se odejít, když je král zastavil. „Počkat! Ten hlas... Přistup blíž, děvče, neměj strach."
Silvie se schovala za Enrica.
„Prosím, chci jen vidět tvé oči," naléhal král.
Silvie předstoupila před Enrica.
„Ty oči... Proč máš ten šátek, děvče? Bojíš se snad?“ naléhal král, když se pokoušel pohlédnout do Silviiných očí. Enric pomalu posouval svou pravou ruku k rukojeti meče.
Silvie odhrnula šátek z tváře, královy oči se rozblyštily slzami. „Sil! To není možné. Moje drahá Sil!" Král se téměř rozplakal a vrhl se obejmout Silvii. Princ Enric jen nechápavě zíral.
„Sil?" podivil se Enric.
„Ach, chlapče, přivedl jsi mi mou dceru!" Král objal i Enrica.
„Vaši... dceru?" Enric byl stále v úžasu.
„Silverie, čemu se tvůj chlapec tak diví? Neřeklas mu to?" tázal se král.
„Otče... Není to můj chlapec, a ne, neřekla," odvětila Silvie.
„Nechceš mi něco vysvětlit...?" Enric na sebe poukázal.
„Hihi... ach, nechám Vás tu na chvíli o samotě, musím to všem říct!" Král vyběhl ze stanu a začal křičet.
Silvie semkla ruce a svěsila hlavu. „Já... Jmenuji se Silverie Irondore, já... Odpusť mi to, lhala jsem."
„Ale proč? Mohla jsi to říct už v Bouřných Skalách."
„Nevěděla jsem, jak mě tu vezmou. Po té katastrofě můj otec prohlásil, že se stanu ženou toho, kdo našemu lidu pomůže... Já… utekla jsem." Sil se rozplakala a Enric ji objal.
„Děkuju ti, En..." nedořekla Sil a do stanu vstoupil Marcus.
„Ehem, co se tu... Oh, odpusťte, pane. Nechtěl jsem, já jen... Ze stanu někdo vyběhl a začal křičet o nějaké Silverii. Já jen, jestli jste v pořádku em..." Marcus pomalu kráčel zpět.
„V pořádku, Marcusi. To ona je ta Silverie, a ten muž je zdejší král," odvětil Enric.
Marcus se zastavil. „Ehm... takže ona...?"
„Je princezna, ano," Enric doplnil Marcuse. Marcus v úžasu vyšel ven ze stanu.
„Odpusť, o jaké katastrofě jsi mluvila?" tázal se Enric.
„To je na dlouho..." Silverii přerušil jeden z pouštních lidí vstupující do stanu.
„U posvátné studny, je to pravda! Ehm... ostatní Vás chtějí vidět, má paní."
„Já..." nedořekla Sil, a Enric jí přerušil. „Běž, jen běž," pousmál se.
Sil vyšla ze stanu, před kterým stál snad celý pouštní národ, všichni se před ní sklonili. Hromce poslali domů předat zprávu o míru.
Večer se pořádala hostina u velkého ohně. Král seděl na svém trůnu a vedle něj, na menším, seděla Sil. Po chvíli se zvedla a šla si přisednout na lavici k Enricovi, a jeho stráži.
„Takže přeci jen nejsi elf..." zamyslel se Enric.
„Poznal jsi to dobře. Nejspíš ti dlužím odpovědi," podotkla Sil.
„Máme celou noc, můžeš začít vyprávět," s úsměvem odvětil Enric.
„Když mi bylo sedm let, celá tahle krajina byla poseta pestrou zelení. Zeleň a stromy kam jsi pohlédl. Byl to učiněný ráj na zemi... ale vše dobré někdy končí. Právě v mých sedmi letech totiž začala válka, válka s těmi, kteří si teď říkají Hromci. Dřív se skutečně trpaslíky nazývali, teď to slovo nenávidí, možná i oni svých činů litují. Nový král trpaslíků Stonehammer, se nedokázal spokojit s Bouřnými Skalami, naše radost mu byla trnem v oku. Naši krajinu chtěl pro sebe, a tím to celé začalo. Trpaslíci začali plenit naše vesnice, vraždit náš lid i dobytek. Můj otec se proti nim postavil, za to zaplatil velkou cenu. V bojích přišel o nohu, ale ani přes to se mé matce nepovedlo ho přesvědčit, aby se držel alespoň v druhé linii, vždy musel své muže vést do bitvy on. Po dlouhých bojích a těžkých ztrátách, jsme nakonec trpaslíky zahnali na ústup. S tím se však Stonehammer odmítal smířit. Naše největší řeka Goldriver, naneštěstí pramení právě v Bouřných Skalách. Stonehammer se rozhodl otrávit pramen. Celá krajina začala pozvolna umírat, stejně jako lidé z vesnic, kteří si příliš pozdě všimli toho, co se vlastně děje. Angorn, naše hlavní město, jehož ruiny leží na jihozápad od nás, bylo napájeno z jiné řeky, velké studně uprostřed města se později začalo přezdívat posvátná, jelikož byla jedna z mála nenakažených. Když se Stonehammer dozvěděl, že naše hlavní město stále stojí, přikázal svým kouzelníkům poslat na nás mohutný vír, který vše proměnil v prach a písek. Většina jeho kouzelníků prý při tom zahynula vyčerpáním, Stonehammera svrhli trpasličí rebelové, kteří si začali říkat Hromovci aneb Hromci, a s těmi můj otec navázal křehký mír.
Otrava už z vody vyprchala, z pouště však les už nevznikne. A tak, když mi bylo dvanáct, otec slíbil mou ruku komukoliv, kdo naší zemi pomůže. Nechtěla jsem riskovat, že si budu muset vzít trpaslíka, totiž Hromce, i když jsou jiní. Utekla jsem až do Ašnatonského lesa, kde mě vychovali a vycvičili. Zbytek už znáš."
„A co tvá matka?" tázal se Enric.
„Otec říkal, že zemřela žalem, když sledovala, jak naše země umírá, jiní zas, že se napila z vesnické studny a zemřela na otravu."
„To je mi moc líto."
„Neměli bychom na to vzpomínat, dokud máme co jíst a pít. Pod námi teče Goldriver, odtud přinášíme vodu," řekla Sil.
Marcus se ládoval masem. „A odkud jsou ti vepři na rožni?" otázal se.
„To jsou pouštní červi, překvapivě chutné, že? Naši kuchaři jsou nejlepší v oboru," usmívala se Sil, když se vracela k otci.
Marcus zůstal s otevřenými ústy. „Pouštní... červi," podivil se.
Enric pokrčil rameny a začal jíst také.
Celou noc se všichni radovali, jedli a pili.
ns 15.158.61.11da2
