„Vstávej!" Probouzela Sil prince Enrica.
„Ehm... co? Co se děje?" Enric se zvedl ze země, po noci oslavování.
„Musíme zachránit to tvé Impérium, zapomněls?"
Enric se chytil za hlavu. „Ahh... Sakra, musíme najít Marcuse."
„Ten už na tebe čeká u vchodu do jeskyně."
Enric a Silverie se u vchodu do jeskyně setkali s Marcusem.
„A kde je tvůj rytíř?" zeptal se Enric.
„Chtěl tu zůstat, bude pomáhat s výcvikem vojáků, kteří nám pak přijdou na pomoc. Vydáme se do Gregorianu?" tázal se Marcus.
„Ne, nejdřív se musíme někde stavit," řekl Enric.
„A to jako kde?" otázala se Silverie.
„Ty tu nezůstaneš?" pousmál se Enric.
„Hah, a nechat slávu jen tobě? Na to zapomeň," odvětila mu Sil.
„Hmm... Princezně bych v jejím království asi odmlouvat neměl," ušklíbl se Enric.
„To bys neměl," odvětila Sil a následovala Enrica.
Trojice se vydala zpět na východ.
„A kam že to jdeme?" tázal se Marcus.
„Kousek, dojdeme do Bouřných Skal a odtud je to tak den, dva cesty," odpověděl Enric.
„Den dva? Že zrovna ty znáš cestu." Pochybovala Sil.
„Samozřejmě, jednou jsem tam byl."
„A došel jsi tam sám?" dál se tázala Sil.
„Neboj se, najít cestu je snadné, daleko těžší je tam přežít."
„Ty jsi nikdy nebyl na inspirativní projevy, co?" zasmála se Sil.
Došli do Bouřných Skal, kde na ně čekal Edgar.
„Jak je ti?" tázal se Enric.
Edgar mu pohlédl do očí. „Nejlíp jak člověku v mojí situaci může být... Pane?"
„Ano, Edgare?"
„Mohu odejít?"
„A kam chceš jít?" tázal se Marcus.
„Tahle zkušenost mi otevřela oči. Po světě běhá spoustu nebezpečných čarodějů, jako byl tenhle, někdo se jim musí postavit," sdělil jim Edgar.
„Hmm... Takže se chceš stát lovcem černokněžníků... Já nejsem proti, Marcusi?" Enric se otočil na Marcuse.
„Já také ne, můžeš jít, snad se po tomhle všem zase setkáme."
„Děkuji Vám, přeji Vám šťastnou cestu," odvětil Edgar, a odjel na koni.
„No, tak už jsme jen tři," konstatoval Marcus a nasedal na koně.
„Ne, ne, půjdeme pěšky! Koně by nás daleko nedostali," zarazil ho Enric.
Marcus prohodil rukama. „Ah, zase pěšky? Nabereme tu aspoň nějaké zásoby," odvětil a vyžádal si od Hromců batoh s jídlem a vodou na cestu.
„Vezmeme také nějaké dřevo na oheň, v horách ho moc nebude," dodal Enric.
Vyrazili na cestu do hor.
Celý den se plahočili po stezkách a úzkých cestách, v noci se utábořili na malém kamenném plácku, a založili oheň.
Marcus si vychutnával pečené maso. „Hmm... to maso od trpaslíků chutná jako vepřové, co je to?"
„Tobě všechno chutná jako vepřové, Marcusi. Nejspíš to bude další tvor, na jehož název bude lepší se neptat," Enric nechápavě kýval hlavou.
„Je to jeskynní hraboš," zasmála se Sil.
„Hm... Už je mi to stejně jedno," podotkl Marcus, a poté se uložil ke spánku.
V horách v tuhle dobu mráz nebyl, oproti teplotě v nížině, na což byli všichni zvyklí, to byl nezanedbatelný rozdíl.
„Není ti zima?" Enric se otočil na Sil.
„Jen trochu, od teploty v lese se to tu dost liší," odpověděla mu, trochu se třesoucí Sil.
Enric si sundal plášť a přikryl ji. „Není to nic moc, ale aspoň na tebe nebude tak foukat vítr."
„Děkuju ti, princi," pousmála se Sil a zavřela oči.
„To je samozřejmost... princezno," Enric se usmál a také usnul.
Brzy ráno se vydali dál.
Asi po hodině cesty se Silverie otázala: „Ještě jsi nám ani neřekl, kam jdeme. Co máme vlastně hledat?"
„Jsme tu. To je ono." Enric poukázal na vchod vytesaný do skály.
„A co tam je?" tázala se dál Sil.
Enric kontroloval stav svého hrudního plátu. „Ukrývá se tam jeden mocný artefakt, který nám pomůže proti Temným."
„A kdo to tu postavil? Je to nějaká skrýš, či?" nechápavě se tázal Marcus.
„No vlastně je to...hrobka."
„Cože? Koho?" zděsila se Sil.
Enric pokrčil rameny. „Mého otce."
„Gregoria? Ale, pane, snad nechcete říct, že..." zarazil se Marcus.
„Chci vykrást hrobku svého otce? Ah, ne, i když by si to zasloužil, vezmu si jen to, co patří Impériu, jak s oblibou říkával," s nenávistí v hlase mu odvětil Enric.
„Tys svého otce neměl v lásce, co?" řekla uraženým tónem Sil.
„Byla to jen vraždící stvůra, neuměl nic jiného, než masakrovat a okrádat slabší."
„Jak tohle můžete..." nedořekl Marcus.
„Na tohle teď nemám čas! Nežádám Vás, abyste šli se mnou. Vraťte se, a někde se utábořte, já Vás najdu," odsekl princ Enric, a vrhl se do temnot hrobky.
Enric vzal kameny a vyhaslou pochodeň, omotal ji svým pláštěm, a křesáním zapálil. Poté pokračoval dál do hrobky. Měla by být plná pastí, Enric však zatím žádnou nespustil, až ho to udivovalo. Procházel do nižších pater hrobky, v jednom spatřil kamenné dveře s ornamenty Impéria. „Tak tady jsi, otče," řekl si Enric, a hledal způsob, jak dveře otevřít, když si všiml škvíry, nad kterou byl vytesaný obrázek prstenu. Enric stále nosil prsten své matky na provázku v kapse. Vložil ho drahokamem ve zvláštním tvaru do škvíry, kam přesně pasoval, a otočil. Dveře se otevřely. Enric vstoupil do místnosti plné zlata, a nedaleko před ním byl hrob. Enric předstoupil před hrob a s plamenem v očích jej otevřel. Kostra v něm svírala velký krystal, ten Enric vyrval z kostlivých rukou svého otce a hrobka se otřásla.
„Doufám, že se tvá duše trpí ve věčném vyhnanství," řekl, když se zahleděl na kostru. Poté odcházel z místnosti, cesta zpět byla zavalená. Schody vedly dál dolů, na konci Enric zahlédl světlo a vydal se jeho směrem. Enric se zastavil až v podlouhlé široké místnosti, před ním stál... Zarius, něco hledající na stěně. Enricovi ztuhla krev v žilách, pomalu pokládal ruku na rukojeť meče. Zarius se otočil. „Ah... to je ale překvapení, vidím, že jsi ten artefakt našel dřív, než já," zlověstně se na něj zasmál.
„Vydej mi ho a nechám tě odejít," prohlásil Zarius.
„Rád bych odešel, ale cesta zpět už... Naneštěstí není."
„Cože?!" zděsil se Zarius.
„Je to tak, cesta zpět je zavalená, východ musí být někde tady," odvětil Enric.
„Ehm... a ty to tu znáš?" nesměle se otázal Zarius.
Enric se škodolibě pousmál. „Znám některé z těch run, musel bys mi ale svítit."
„No... dobrá." Zarius popadl pochodeň, a spolu s Enricem hledali způsob, jak se dostat ven.
„Tady něco je!" Zarius stiskl kámen a vchod do místnosti se zavřel, stěny se začaly posouvat proti nim.
„To si snad děláš... Ah, támhle! Je tam malý tunel! Tam nahoře! Otevřel se, ty se tam však nevejdeš," zvolal Enric.
„Dej mi ten artefakt!" křičel Zarius.
„Co? Nedám!" okřikl ho Enric.
„Takhle tu zemřeme oba! Vysadím tě k tomu tunelu, ale dej mi ten artefakt!" naléhal Zarius.
„Tak... tak dobře." Enric dal Zariusovi artefakt, a ten ho vysadil do tunelu.
„Ehm... Jak jen to bylo E... Enricu? Žiješ ještě?" zvolal Zarius.
Stěny se zastavily a před Zariusem se otevřela stěna, za ní stál Enric.
„Vypadá to, že se to povedlo, Zari. Žijeme," zasmál se Enric.
„Neříkej mi tak. Žiješ, dokud se nedostaneme ven z téhle proklaté kobky."
„Jasně, Zari. Tak jdeme." Enric se otočil a Zarius měl nepředstavitelnou touhu bodnout ho do zad, když však zvážil, že je může čekat další taková past, neudělal to.
„Co kdybys mi teď ten artefakt dal?" nabídl Enric.
„Na to zapomeň."
„Hele, stejně jdu první, a každou chvíli mě může něco zabít, dej mi to!" zvolal Enric, a když se pokusil vytasit meč, udeřil loktem do stěny, následně se pod nimi propadla podlaha. Oba chvíli letěli volným pádem, poté přistáli na šikmé kamenné podlaze a klouzali se dál dolů. Vypadli z vchodu na mýtinu. Zarius popadl artefakt a začal utíkat.
„Stůj! Ty zbabělče!" Enric za ním běžel, když mu náhle zmizel z dohledu.
Zarius totiž spadl ze srázu, pod mraky.
„Pitomec jeden," oprášil se Enric, a otočil se. Byl na samém začátku horské stezky, kterou spolu s Marcusem a Sil zdolal.
„Zatraceně! I po smrti mi otec dělá ze života výcvik vytrvalosti!" rozhněval se Enric a vydal se zpátky nahoru k ostatním.
ns 15.158.61.6da2
