Princ se se svými strážci procházel po tržišti. Šestičlenná skupina rytířů v kápích, doprovázejících prince Enrica, díky barevnému sladění s okolím, splývala s procházejícím obyvatelstvem.
„Princi, Vaše stráž je nedostatečná, nechte mě aspoň..." Kapitán přikráčel k princi Enricovi.
„O tom už nechci slyšet, Marcusi. Nedostatečná? Proti čemu? Rozhlédni se kolem sebe, hrozí tu něco?" Princ rozhodil rukama.
„Pane..."
„Ovšem, že ne, jediné co by mne mohlo ohrozit, jsou nějací lapkové, a s těmi si hravě poradím sám, kapitáne," odvětil princ Enric, poukazující na svůj meč.
„Já... ano, pane," povzdechl kapitán Marcus, a dál následoval prince.
„Pohleď na tu krásnou krajinu, vůně našich plodin a pokrmů se rozléhá po celé zemi. Všichni jsou šťastní. Proč také nemůžeš být šťastný, Marcusi?" tázal se princ.
„Být šťastný není mou prací ani povinností, pane." Kapitán Marcus se zamračil a pozvedl hlavu.
„Hmm... jsi stále tak negativní, nic nám tu přeci nehrozí..." Princ Enric mávl rukou a pokračoval dál po cestě.
Na koni přicválal voják v nablýskané zbroji. „Můj pane, slečna Elizabeth Vás již očekává na Glowpeaku," sdělil Enricovi.
„Skvěle, nenecháme tedy mou milou čekat. Usmějte se trochu, kapitáne," zasmál se princ a hodil kapitánu Marcusovi jablko.
„Proč zrovna na Glowpeaku, pane... Víte přeci..."
„Víš co, tak zůstaň tady! Ty okurky vypadají, že každou chvíli ožijí a začnou útočit na nevinné obyvatele. Glowpeak je jen kousek, ale ani tak na tohle nemám čas!“ prohlásil princ Enric, nasedl na koně, kterého mu jezdec přivezl, a odjel.
Mezitím u Zdi Smutku...
Vysoká černá zeď se tyčila tak vysoko, kam až oko dohlédlo. Rozpínala se od severu, kde hraničila s Temnými horami, až k jihu, kde končila na útesu nad Zapovězeným zálivem.
Dva vojáci se procházeli, jakožto už mnohokrát předtím, po jejich klasické obchůzkové trase podél Zdi Smutku.
„Další den v ráji, co? To temné nebe, prach a popel létající ve vzduchu. To ohlušující ticho."
„Ano to ticho... počkat. Slyšíš to? Jakoby někdo..."
Ozvala se rána, dolní část Zdi se rozletěla, a oba vojáky zasáhly sutiny. Dírou ve Zdi začaly přicházet jakési temné postavy.
„Poplách! Popla…ch..." zvolával běžící voják, než byl zasažen několika šípy.
K jednomu z vojáků zasažených šípem přistoupila postava s kápí v mohutné zbroji, držící velký vroubkovaný meč. „Kde je tvůj císař?" otázal se hlubokým hlasem a přitáhl si vojáka za límec k sobě.
„Ch... chcípni, zrůdo!" Voják mu vrazil dýku do boku, na což ho muž probodl mečem.
„Zastavte posly, všechny do jednoho zabijte. Tihle jsou moc hrdí a šílení na to, aby nám něco řekli," rozkázal mohutný muž ostatním v černých brněních.
„Marcusi! Tak přeci jen jedeš?" smál se princ Enric, když spatřil Marcuse a jeho rytíře na koních.
„Váš strýc by se velmi hněval."
„Hah, ten určitě. Celý den je zalezlý v paláci, jako v kobce, a se svými šlechtici se opíjí."
„Nesluší se takto mluvit o rodině, pane."
„A co mám dělat, když je to pravda? Předstírat, že si toho vážím? Dej pokoj, Marcusi."
„Jsme tu, můj pane," zvolal jeden z vojáků.
Glowpeak je malý hrádek, jehož jediná obrana je spíše estetický příkop a padací most, nachází se na samém východním okraji Zeleného Háje, východní oblasti kontrolované lidmi, dál na východ je už jen Zeď Smutku. Vojenská posádka hradu, čítající necelý oddíl vojáků Imperiální armády, je také spíše estetický. Princ Enric využívá Glowpeak jako jeho útočiště, ukrývá se zde před vtíravými šlechtici a jejich malichernými otázkami.
Princ prošel malou tvrzí do zahrady, kde na něj čekala jeho milá Elizabeth.
„Konečně jsi tu, co Vám trvalo takovou dobu?" Elizabeth k nelibosti většiny šlechticů pochází z prosté rodiny kováře a švadleny. Enric zvolením své lásky z řad neurozených porušil zavedenou tradici.
„Jen jsme kontrolovali kvalitu zeleniny, má drahá." Zasmál se princ a políbil jí ruku. Poté se objali a začali spolu tančit v zahradě.
„Stůjte! Sem může jen císařská stráž." Voják zastavil skupinu podezřelých osob v kápích před padacím mostem Glowpeaku.
„Hmm... a co takhle královská stráž?" odvětil mohutný muž a probodl strážce mečem. Dva muži pak vytasili z pod kápí malé jednoruční kuše a sestřelili stráže na bráně. Poté se všichni vydali po padacím mostě na nádvoří. Jeden z vojáků vystřelil lukem z věže tvrze na vůdce skupiny. Člen skupiny útočníků však svého vůdce uchránil černým, chaoticky tvarovaným štítem. Na straně útočníků byl i mohutný muž s masivním obouručním kladivem, jednou ranou porazil celý pluk vojáků vybíhajících z tvrze. Ostatní je poté ubodali. Nakráčeli do tvrze a jejich vůdce šel skrze tvrz do východní zahrady, přímo k princi Enricovi.
„Uteč východní branou!" Princ odstrčil Elizabeth a tasil meč.
„Hahaha... Gregoriane! Kde jsi, ty zbabělče?!" zvolával muž s pletí v barvě popela, proti kterému byl princ Enric jako vyžle. Prazvláštní tvarování jeho masivního černého brnění přitahovalo zrak.
„Kdo u všech Svatých jsi?!" zvolal princ Enric.
„Ah... princ Zarius, vládce Temných. Co jsi zač, dítě?" posmíval se muž.
„Jsem Enric, vládce Impéria lidí."
„Hahaa... ahh, dnešní den je plný překvapení. Pobavil jsi mě! A teď zmiz, než si to rozmyslím."
„Já se tě nebojím." Enric trochu rozklepaně pozvedl meč.
„Ještě, že jste všichni tak šílení, byla by nuda vás jen vraždit jako dobytek." Zarius pozvedl mohutný vroubkovaný meč a rozeběhl se proti Enricovi, ten se mu bránil i přes pár ran loktem a pěstí, které od Zariuse dostal, pak se ale Zarius mocně napřáhl, jeho šleh zlomil Enricův meč, a Enric padl k zemi.
Zarius se k němu naklonil. „Nějaká poslední slova?"
„Chcípni, ty odporná zrůdo!" Enric popadl oba konce meče, zarazil je Zariusovi do hrudi, a začal utíkat pryč.
„Ahh... Už zase?!"
„Daleko neuteče, pane," řekl poblíž stojící muž a zamířil na Enrica lukem.
Zarius ho zarazil. „Nech ho jít, je čas aby se o nás tohle slavné Impérium dozvědělo. Hahaha..." smál se Zarius.
ns 15.158.61.7da2
