Enric vyšel rychlou chůzí zpět k tábořišti, přišel za tmy.
„Enricu! Už jsme se o tebe báli, ale... kudy jsi to přišel?" zvolávala Sil, když utíkala se zapálenou větví k vyčerpanému Enricovi.
„To je složitý…" krátce odvětil Enric, popadající dech.
„A artefakt?" Připojil se k nim Marcus.
„No... Potkal jsem starého známého, a tak trochu mi artefakt sebral..." nesměle odvětil Enric.
Sil na něj nechápavě pohlédla. „Starého známého?"
„Na tom teď nezáleží! Musíme shromáždit naše síly a vyrazit do Gregorianu!" zvolal Enric a vyčerpáním padl k zemi.
„Nejdřív by sis ale měl odpočinout, princi," zasmála se na něj Sil.
„Tak dobře, ale jen na chvíli."
Ráno se sbalili, a vydali se na cestu.
„Musíme přidat, ztratili jsme moc času!" hnal ostatní Enric.
„Enricu, proč vlastně svého otce tak nenávidíš?" zvědavě se ho ptala Sil.
„Proč? Celý jeho život byl jedno velké krveprolití. Zničil každého, kdo mohl představovat alespoň malou hrozbu pro jeho Impérium. Věděla jsi, že Zelený Háj bylo samostatné království? Zvláštní, mám velice podobný příběh tomu tvému, ale ze strany agresora," rozhněval se Enric.
„Cesta je dlouhá, můžeš mi o tom povědět," naléhala Sil.
„Bylo mi šest let. Otec dokončil přeorganizovanou armádu a vybavil ji nejlepšími zbraněmi a zbrojí, co byla k dispozici. Jednoho dne otec požádal tehdejšího krále Zeleného Háje, aby se přidal k budoucímu Impériu. Ten však odmítl a začala válka. Zelený Háj nakonec podlehl a stal se součástí nového Impéria. Za několik let, když se oba celky vzchopily z války, otec započal další válku, tentokrát s elfy, rozšířil tak území Zeleného Háje, naštěstí se však elfové dokázali ubránit, říká se, že samy stromy se proti otcovým armádám postavili," vyprávěl Enric.
„Já do lesa utekla těsně po válce, možná proto mě jindy až moc hrdí elfové přijali," řekla Sil.
„Ať tak či onak, éra nesmyslného vraždění mého otce nebyla u konce. Neuměl řešit nic jinak, než násilím a za pomoci armády. Diplomacie, obchod? To byla práce mojí matky, a později moje, otcovi ta slova nic neříkala. Nenáviděl jsem, nenáviděl vše, co kdy udělal. Všichni ho slepě obdivovali "Veliký" "Gregorii Veliký", kdyby nemohl pozvednout meč, nebyl by nic."
„Tak proto tak nenávidíte armádu?" tázal se Marcus.
„Pravděpodobně, slepě jsem se snažil ve všem být opakem svého otce. Nikdo na něm neviděl nic špatného, lidé se neptali, a kdo ano, zaplatil za to. Já měl vše z první ruky. Trvalo mi dva roky urovnat vztahy mezi Gregorianem a Zeleným Hájem tak, aby spolu alespoň obyvatelé promluvili. Ta slizká, proradná šlechta se pod mým vládnutím už necítila jako pánové světa."
„A proto ti teď spolu s nimi tvůj strýc přebral vládu," zamyslela se Sil.
„Pane, co přesně máte v plánu? Nakráčíme tam s armádou Hromců a pouštních lidí a dobyjeme Císařské Město z rukou Vašeho strýce?" nervózně se tázal Marcus.
„Doufám, že ne, snad můj strýc nebude tak šílený, aby se nám bránil, když na Gregorian nejspíš už teď pochodují armády Temných," odvětil mu Enric.
Dorazili do Bouřných Skal, kde se šikovaly oddíly Hromců, a na obzoru bylo vidět, jak přicházejí lidé z pouště.
„Ahh... tak už jste konečně tady. Někdo by s Vámi chtěl mluvit, princi," sdělil mu Hromec, a zavedl ho k vysoké postavě v kápi.
„Elf? Co tu pohledáváte?" otázal se Enric, když se postava otočila.
Vysoký muž v tmavě zeleném plášti na něj pohlédl. „Jsem vyslanec pána Severního Ašnatonského lesa. Doslechli jsme se, že tu organizujete armádu pro boj s Temnými."
„Tak to skutečně je, nelíbí se Vám to?" zmateně odvětil Enric.
„Nikoliv, princi. Přicházím, abych Vám ve jménu mého pána nabídl naši pomoc. Pohroma, která byla seslána na naše bratry z Jihu Temnými, mého pána donutila přehodnotit své priority," vysvětloval elf klidným hlasem.
„Pohroma? Jaká pohroma?" Nechápal Enric.
„Pomocí temného artefaktu naše bratry změnili, v jakési jim podobné netvory, kteří jim nyní napomáhají při ničení Vaší země."
„No dobrá, každá pomoc se nám bude hodit," souhlasil Enric.
„Vrátím se tedy, a můj pán sem vyšle své oddíly," uklonil se elf a odkráčel pryč.
„Co se stalo?" Silverie se tázala navracejícího se Enrica.
„Jižní Ašnatonský les prý zasáhla nějaká pohroma, která tamní elfy přeměnila na Temným podobné zrůdy. Ale Elfové ze Severního lesa se k nám přidali, vyšlou sem své oddíly."
Sil sklonila hlavu. „Aha..."
„Je mi to líto, Silverie. Štěstí, že jsi se mnou odešla," povzbuzoval ji Enric.
„Počkáme tedy na elfy, pane?" otázal se Marcus.
„Na to nemáme čas, Marcusi. Vydáme se na cestu jen my tři, ostatní se s námi setkají v Gregorianu," rozkázal Enric a nasedal na koně.
„Chcete se postavit proti armádě svého strýce a Temných sám, pane?" zarazil se Marcus.
„Jestli nechcete, nemusíte se mnou jít," odsekl ho Enric.
„Tak na to zapomeň, já jedu. Zbožňuju být v první linii," zasmála se Sil.
„Znovu už Vás neopustím, pane. Ať už pojedete kamkoliv," vzchopil se Marcus.
„Tak tedy, první linie vpřed!" zasmál se Enric a pobídl koně k běhu.
Mezitím se Zarius i s artefaktem vrátil ke svým vojskům obcházejícím Grimfell. Zastavili se v údolí před jakousi kaplí. U jejího vchodu stály dva oddíly rytířů, bylo jich dohromady asi čtyřicet, proti obrovským armádám Temných to byla malá skupinka.
„Na co čekáme?" princ Zarius se tázal svého generála ze sedla obrněného černého oře.
„Pane, před námi stojí nějací rytíři. Je tma, naši vojáci na ně neuvidí."
„Hahaa, tak ten ubožák doufal, že se na náš obchvat stihnou připravit. Navedl nás sem schválně! Tahle směšná tlupa lidských červů nás nezastaví. Zahajte útok!" zvolal Zarius.
Hordy Temných se rozeběhly proti rytířům. Ti zaujali obranné formace a postavili před sebe mohutné štíty. Když se Temní přiblížili na dostřel, z malého okna kaple vystřelil zapálený šíp, a olej před rytíři, kterého si doteď nikdo z Temných nevšiml, vzplanul vysokým ohněm a sežehl první řady Temných. Další proskakovali ohněm a útočili na pevné formace rytířů, vedených vysokým, urostlým rytířem v masivní zbroji, držící velký meč a štít.
„Shořte ve svatých plamenech, vy nečisté zrůdy z temnot!" křičel z plných plic, když se první Temní prodírali skrz oheň.
Zarius na okamžik ztratil přehled, jelikož za žhnoucí plameny neviděl.
„Tak zabijte je! Za chvíli ten oheň uvidí až v Gregorianu!" volal na své vojáky.
Když oheň konečně ustál, většina rytířů byla stále na nohou.
„Zasypte je šípy, a rychlý úder!" rozkázal princ Zarius.
Hordy jeho lučištníků začaly pálit mraky šípů na rytíře, a následně se na ně vrhli pěšáci Temných. Ustát tohle už bylo pro rytíře těžší, jejich velitel však byl inspirací, která jim nedovolovala ani o krok ustoupit.
„Zabijte toho největšího, lučištníci!" křičel Zarius, blížící se k bitvě na svém koni.
Jejich velitel byl několikrát zasažen, avšak nezdálo se, že by mu to nějak zásadně vadilo.
„Ahh... co si kdo neudělá sám," rozhněval se Zarius, popadl kopí jednoho ze svých stráží, a vší silou ho hodil velitelovi rytířů přímo do hrudi. Ten s mocným výkřikem kopí zlomil, a bojoval dál.
„Zabít všechny! Hned! Zanedlouho se o nás dozví celé Impérium!" Zarius dál posílal své vojáky.
Když rytíři začali polevovat, pomalu se rozednívalo.
„Můj pane, tam! Na kopci!" křikl jeden z vojáků Temných.
Ozářeni vycházejícím sluncem, se na kopci zjevili nějací jezdci na koních.
„To jsou… to jsou..." zakoktal se jeden z vojáků Temných.
„Jezdci Svatých, tak oni existují," podotkl Zarius.
Jezdci se začali vrhat z kopce, jejich zjev posílil i rytíře u kaple.
„Změna plánu! Připravte artefakt!" volal Zarius jedoucí na koni zpět k hlavní armádě.
ns 15.158.61.6da2
