„Vstávat!” rozezněl se hluboký hlas.
Erik se s těžkostí posadil na posteli. Před ním stála dvojice mužů, zahalených v tmavých kápích. Pochopil, že jsou to členové Vran.
„Musíme vymyslet ten plán…” zabručel jeden z nich.
Erik chvíli nechápavě na dvojici zíral. Poté mu však došlo, o jaký plán se má jednat. Zvláště, když ho muži vedli k Císařskému Paláci.
„Musíš přesvědčit císaře, aby poslal svou osobní stráž pryč. Nejlépe někam hodně daleko, na tři, nebo čtyři dny. Ve chvíli Přijetí bude císař sám. Nikdo mu nesmí přijít na pomoc, jinak jsme skončili,” vysvětloval člen Vran.
Vrány dovedly Erika před císařovu pracovnu a zaklepaly na dveře. Poklepaly Erikovi na rameno a odešly ven z paláce. Dveře otevřela císařská stráž. Erik vstoupil do pracovny a na pokyn císaře zasedl ke stolu.
„Co tě sem přivádí, Eriku? Chceš už snad nějaký speciální úkol?” zasmál se císař Ador.
„Vlastně bych chtěl takový speciální úkol navrhnout…” Erik se rozhlédl po místnosti. Po místnosti bylo rozmístěno sedm stráží. „Naše armády jsou vytížené na maximum. Tak mě napadlo, že bychom je mohli podpořit. Přeci jen, většina z našich vojáků jsou nezkušení, nikdy nezažili válku jako takovou…”
„A co bys tedy navrhoval, abychom jim vypomohli?” otázal se císař Ador.
„Vyšleme císařskou stráž, jako takové podpůrné regimenty. Pojistku, která zajistí hladký průběh našich tažení. Mohou poskytovat rady a v případě nouze zasáhnout,” navrhl Erik.
Císař Ador se zamyslel, vstal a pohlédl z okna.
„To, co říkáš, je nepochybně fakt. Císařských stráží je dohromady osmdesát. Měl bych tedy podle tebe poslat dva regimenty po čtyřiceti vojácích na každou frontu. Nebo si snad mám někoho nechat na mou osobní ochranu?” Ador pronesl s mírným úsměvem.
Erik na chvíli zkameněl, nenapadalo ho, jak Adora přesvědčit o odvolání všech jeho stráží. Až se mu v hlavě rozeznělo slovo “Vrány”. Erik slovo pronesl nahlas.
Ador na něj udiveně pohlédl, „takže mám za svou osobní stráž povolat členy Vran… To jim už tak věříš?”
„Je to přeci jeden z důvodů, proč Vrány existují. Právě se začínají zaměřovat na ochranu vysokých důstojníků říšské armády. Jsou to vyšetřovatelé i tajná stráž. Naproti tomu císařská stráž se stala spíše symbolickou funkcí. Potřebovali by se vydat do terénu,” podotkl Erik.
„Je pravda, že císařská stráž prakticky od svého založení před zhruba šedesáti lety nezažila reálný boj. Stále ale příliš nevěřím členům Vran, sám přeci víš, jací jsou…” podotkl Ador.
„Pracoval jsi pro ně. Jsou možná nespolečenští, necitliví a tišší, ale není to přesně, co se od císařské stráže požaduje? Nebudou přeci tví dvorní šašci nebo diplomaté, vždy jen tvoří něčí stráž. Navíc je tu ta zvláštní situace s Deniou, která má v císařské stráži své kontakty,” oponoval Erik.
„Pravda…” zamumlal Ador, “dobrá, zařídíme to tedy tak, jak říkáš. Ačkoliv si nemyslím, že by na ně Denia měla takový vliv. Je tu ale ještě jeden problém. Členové císařské stráže drží slib mlčenlivosti. Podle jejich kodexu mohou mluvit pouze s císařem.”
„Nepotřebujeme, aby s někým mluvili. Prostě budou plnit rozkazy, už jejich samotná přítomnost zásadně zlepší morálku našich vojáků na všech frontách,” přesvědčoval ho Erik. Ador nakonec souhlasil.
Císař Ador poté nechal svolat všech osmdesát císařských strážců na nádvoří za Císařským Palácem. Dal jim čtyři dny na přípravu k odchodu a určil jejich úlohy a destinace. Čtyřicet strážců na severní frontu a čtyřicet na západní. Pro Erika bylo nepochopitelné, proč jim Ador dává tolik času, sám doufal, že je vyšle okamžitě. Musel tedy členy Vran seznámit s touto zdržující okolností.
„Tak jak to šlo?” otázala se Erika zahalená osoba, stojící u jeho stanu.
Erik se rozhlédl po okolí. V blízkosti nebyl nikdo, krom muže v kápi. „Za čtyři dny císařská stráž opustí Císařské Město na neurčitou dobu,” po chvíli zašeptal.
„Čtyři dny?” zamračil se muž v kápi. „No dobrá, za pět dní buď připraven na Adorovo Přijetí,” dodal.
„Vážně se toho musím účastnit?” Erik nervózně přejížděl pohledem po táboře.
„Pokud vše půjde dle plánu, tak ne. Ale každopádně bude lepší, když budeš na blízku,” muž v kápi se rozhlédl a odešel pryč z tábora.
„Generále! Náš průzkumník se vrátil, ale nevypadá moc dobře,” zadýchaně oznámil voják generálovi Gormovi.
Torn, generál Gorm a jeho stráž se ihned vydali k onomu průzkumníkovi. Skutečně ze všech deseti průzkumníků dorazil zpět jen jeden. Dvojice vojáků mladíka násilím vlekly zpět do ležení. Vykřikoval ať ho nechají, že je nebezpečný pro ostatní. Kopal kolem sebe a snažil se vyvléknout ze sevření dvojice vojínů tak chaoticky a energicky, že se k jeho pacifikaci museli přidat další tři vojáci. Přitlačili ho k zemi před generála Gorma.
„Co se tu děje? Proč ubližujete svému spolubojovníkovi?” rozzuřil se generál Gorm.
„Našli jsme ho na louce kousek od přední linie. Má zvláštní zranění, podobné kousancům. Nechtěl se s námi vrátit do tábora, tak jsme ho sem dovlekli. Je evidentně v šoku, nejspíš je přepadli elfové, pane,” ohlásil jeden z vojáků.
„Odveďte ho ke stanům jeho jednotky, uložte ho na postel a pokuste se z něj nenásilně dostat, co se stalo. Povolejte jeho velícího důstojníka, ten snad bude schopen ho uklidnit,” rozkázal generál Gorm.
„Tohle mi stačilo. Půjdu tam sám a zjistím, co elfové plánují,” prohlásil generál Gorm.
„To není dobré rozhodnutí, pane. Nevíme ani, co se tam vlastně stalo, klidně je mohli napadnout vlci,” oponoval Torn.
„Hloupost! Nějaká smečka vlků by nedokázala zabít celou skupinu mých průzkumníků. Dva nebo tři možná, kdyby jich bylo opravdu hodně, ale devět určitě ne! Pokud naši nepřátelé využívají útočné psi, nebo se snad učí poštvávat na nás divou zvěř, musím o tom vědět dopředu,” zakončil generál Gorm a svolal svou osobní stráž.
Torn pochopil bezúčelnost jeho snažení, přesvědčit generála nebylo možné. Namísto toho se vydal do tábora k průzkumníkovi, před táborem byl však zastaven vojáky.
„Na rozkaz kapitána Karta nikdo nesmí do tábora vstoupit. Ani vy, rádce Torne.”
„Co tak závažného se v tom táboře řeší? Také můžu říct generálovi, ať mi povolí přístup,” rozhněval se Torn.
Voják posmutněle sklonil hlavu; „Kapitán Kart nechal tábor uzavřít z důvodu šíření neznámé nákazy. Rozkázal nám nepouštět sem nikoho,” vysvětloval.
„Jaká neznámá nákaza?” pousmál se Torn.
Táborem se rozezněl křik, podivný tvor, běhající po čtyřech, začal požírat jednoho z vojáků. Čtveřice dalších vojáků mu přiběhla na pomoc. Jeden z nich se snažil tvora odtrhnout od ležícího vojáka, zatímco ostatní do něj bodali kopími. Tvor po několika zásazích kopí padl k zemi. Z jeho obličeje bylo poznat, že dříve býval průzkumníkem, který se jako jediný vrátil z průzkumu elfského území. Jeho tělo bylo poseto velkými zeleno-bílými boláky. Napadený voják byl přesunut na ošetřovnu uvnitř uzavřené části tábora.
„Zatraceně, co budeme dělat? Máme ho spálit nebo nechat zkoumat?” tázal se jeden z vojáků u mrtvoly tvora.
„To nevím, zeptáme se velení,” provolal kapitán Kart. „Rádce Torn! Jako na zavolanou. Potřebujeme znát názor generála Gorma,” dodal, když spatřil Torna, stojícího před táborem.
„Obávám se, že generál Gorm se vydal za naše obranné linie,” odvětil Torn.
„Je pryč? Takže velení teď přebíráte vy?” zamyslel se kapitán Kart.
„To si nemyslím. V podstatě jsem jen vojín,” oponoval Torn.
„Hmm… Dobrá, spalte to tělo. Momentálně tu nemáme žádné výzkumníky. Bude nám spíše působit problémy,” rozkázal kapitán Kart. „Rádce Torne, prosím opusťte tuto oblast. Nevíme, zda jsou i ostatní nakaženi… Jen doufám, že se také neproměním v tuhle zrůdu,” dodal a pohlédl na mrtvého tvora.
Torn se vydal zpět k velitelskému tábořišti. Generál Gorm již byl se svou osobní stráží pryč. Na velení zůstalo pouze několik vyšších důstojníků a poradců. Torn si uvědomoval nastávající problém, nebylo jednoznačné, kdo v případě nepřítomnosti generála přebírá velení. Běžně velení přebírá jiný generál, při generálově smrti je svolána rada nejvyšších důstojníků, z nichž je jeden zvolen jako tzv. “provizorní generál”. Nelze však zvolit provizorního generála bez souhlasu skutečného generála, který stále žije. Gormova armáda tedy zůstala bez jednoznačného vůdce, bez rozkazů.
„Na tohle už vážně nemáme čas… ztrácím s těmi zrůdami trpělivost,” rozhněval se velegenerál Dornius.
„Musíme je nechat jít nebo je zajmout. Postupujeme podle kodexu,” oponoval důstojník.
„Ti parchanti toho využívají! Schválně odmítají opustit svá bydliště, chtějí nás tím zpomalit,” vykřikl velegenerál Dornius a rázně udeřil do stolu ve velitelském stanu. „Lerane! Jsi císařem pověřený poradce, co mi k tomu řekneš ty?”
„Mohli bychom Temné posílat povozy do Zeleného Háje, kde se budují tábory. Nebudeme tak příliš zatěžovat jádro armády hlídáním Temných v Zakázaném Území, jako jsme to dělali doteď. Měli bychom také požádat námořnictvo o zpomalení jejich postupu, potřebujeme čas na organizaci přesunů,” navrhl Leran.
„To není špatný nápad. Sice se mi nelíbí, že musíme zpomalit, ale není jiná možnost. Nechám vyslat zprávu námořnictvu, budeme potřebovat i více povozů z Říše,” rozhodl velegenerál Dornius, pak se ale zamyslel nad problémy, které měla jeho armáda s terénem v Zakázaném Území. „Počkat! Možná by bylo lepší využívat k přesunu Temných lodě. Přeci jen, převážet velký počet povozů v tomhle písku nebude snadné,” zakončil.
„Dobrá. Námořnictvo svou úlohu evidentně zvládá dost dobře, ztráta jedné, či dvou lodí jim jistě vadit nebude,” pousmál se Leran.
Velegenerál Dornius poslal pravidelnou spojovací jednotku s novými rozkazy. Po chvíli do velitelského stanu vešel generál Milael. Požadoval zpomalení postupu armády Říše, jelikož se ztráty na životech jeho dozorců nebezpečně zvyšují. Dozorci totiž mají jeden z nejtěžších úkolů v celé armádě. Navzdory jejich nízkým počtům, jsou to právě oni, kdo bojují s Temnými mágy. Jejich jedinou zbraní proti Temným mágům jsou útoční psi, převaha a rychlost. Naštěstí pro Milaela bylo již o zpomalení postupu armády rozhodnuto.
Zatímco se císařská stráž pomalu připravovala vyrazit podpořit obě linie, generál Gorm a jeho osobní stráž dorazila do podivně klidného města. Architekturu zdobených budov nikdo z Říše předtím neviděl. Procházeli prázdnými ulicemi za ohlušujícího ticha. Na konci široké ulice stála budova, podobná císařskému paláci za dob krále Enrica. Vchod držely dva bílé sloupy se zdobnými prohlubněmi ve tvaru spirály. Generál Gorm neváhal a rozkopl velké dveře, vedoucí do hlavního sálu budovy, spolu s patnácti osobními strážci vešel dovnitř. Zbylých dvacet strážců zůstalo venku před budovou. Sál byl dobře osvětlený, na jeho konci stála postava, zahalená v bílé kápi. Generál Gorm přistoupil k postavě, která se na něj otočila. Byla to mladá dívka.
„Jsem generál Gorm, velitel třetí armády Alcritské Říše. Nacházíte se na území Říše, řekněte mi, kdo jste a proč tu jste. Možná vás pak nezatknu,” prohlásil Gorm.
„Tohle není vaše území. A Alcritská Říše také není vaše. Území, na kterém se nyní nacházíte již od pradávna patří rase, kterou nazýváte elfy. Nemusel jste být hned tak hrubý. Jsme přeci rozumní lidé,” pousmála se dívka.
„A kdo vlastně jste?” zvolal Gorm.
„Jsem princezna Enabell. Dcera krále Emerica, zástupkyně vůdkyně elfů, a právoplatná nástupkyně na trůn té vaší Říše. Zavedete mě teď do vašeho hlavního města?”
Generál Gorm s nevěřícným výrazem stál uprostřed místnosti. Po chvíli přemýšlení položil ruku na rukojeť svého meče. Jeho stráž opakovala ten samý krok. Všichni se zřejmě připravovali k boji. Dívka se stále jen pousmívala.
„Pokud jste skutečně zástupce vůdce elfů, tak vás musím zatknout. Půjdete s námi a budete sloužit jako předmět vyjednávání. Jedině tak se vyhneme zbytečnému krveprolití,” zvolal Gorm.
„Oba víme, že vyhnout se krveprolití, je to poslední, co Říše chce. Zajmout důležitou osobu je dobrý nápad. Škoda, že na vaše přežití je už moc pozdě,” dívka pohlédla na balkony nad sálem. Ty se začaly hemžit humanoidními tvory, kteří byli poseti výraznými fialovo-zelenými boláky. Tvorové začaly lézt po celé místnosti. Když se Gorm otočil, nestála před ním dívka v kápi, ale další z příšer, které pomalu zaplňovaly celý sál. Bojovný skřek tvora byl ze strany generála Gorma opětován jeho křiknutím, následovaným výpadem jeho meče proti tvorovi.
Denia poskočila na posteli, jako by byla probuzena z noční můry.
„Má paní… princezna Enabell si žádá Vaši přítomnost,” oznámil jí voják.
„Žádá? Neptá se? Takže přijít musím,” ušklíbla se na další přicházející vojáky.
Skupina stráží Deniu odvedla do trůnního sálu, kde na velkém trůnu seděla Enabell a po jejím boku na menším trůnu elfská dívka.
„To musí být vážný důvod, když si to zaslouží i ozbrojený doprovod,” zasmála se Denia.
„Povolala jsem i tvého generála. Tvoje zázračná zbraň proti Říši se vymkla kontrole. Za cenu nízkých ztrát se nám podařilo dostat situaci pod kontrolu. Horší je, že jsi neuposlechla přímý rozkaz. Měla jsi všechen materiál a subjekty spojené s tou magickou nákazou zničit, ale tys tak neučinila,” Enabell vstala z trůnu. „Začínáš být pro naši věc příliš nebezpečná. Nemohu dovolit, abys nás znovu takto ohrozila,” dodala.
„Aha… Takže já ohrožuji naši věc. To já jsem připravila tuhle sebranku vidláků na boj s nejsilnější armádou, kterou tenhle kontinent kdy spatřil! Naučila jsem vás o Říši vše, a teď představuji ohrožení?” rozhněvala se Denia.
„Je mi to líto, Denio. Tvé služby nebudou zapomenuty. Ale tvůj fanatismus, spolu s tvými věrnými vojáky, pro nás představují příliš velké nebezpečí,” Enabell objala Deniu. Generál Deniiny armády byl předveden do sálu ozbrojenou stráží, když Denia pocítila prudkou bolest v oblasti břicha.
Denia pohlédla na zkrvavenou dýku, kterou Enabell držela v ruce. Předtím, než padla k zemi, spatřila, jak Enabelliina stráž podřízla hrdlo jejího generála. Po celém těle cítila silné křeče, chlad se rozlíval v jejích žilách a její mysl zaplnil hněv a znechucení nad Enabelliinými činy.
„Nedala jsi mi na výběr. Generále Antale, víte, co máte dělat,” Enabell pokynula hlavou a s pohrdavým úšklebkem se naposledy otočila na bezvládně ležící Deniu.
Císař Ador cvičil se svou císařskou stráží boj s mečem. Erik mu chvíli přihlížel. Poté se společně vydali do velícího stanu na nádvoří Císařského Paláce. Okolí Císařského Paláce stále připomínalo spíše vojenské ležení než prostředí pro nejdůležitější budovu Říše.
„Zajímalo by mě, kde je teď vlastně Denia…” zamumlal si Ador.
„Určitě o ní ještě uslyšíme. Ale bude lepší, když na to budeme připraveni,” prohlásil Erik.
„To zcela jistě, možná už se poučila ze svých chyb. Bude tak ještě nebezpečnější,” zamračil se Ador.
„Neměj obavy. Já a Vrány tě dokážeme ochránit před jakýmkoliv nebezpečím,” Erik se pokusil pousmát, v jeho mysli však stále panovala nejistota z chystaného rituálu Vran.
„Tomu věřím. Za dva dny vyšlu svou dosavadní osobní stráž podpořit naše armády,” pokynul Ador.
Členové Vran se zatím začaly zabydlovat v Císařském Paláci a přejímat pozice císařské stráže, aby se co nejlépe vžily do jejich rolí, zároveň tak vzbuzovaly dojem, že se skutečně chystají dlouhodobě fungovat jako císařova osobní stráž.
„Rádce Torne!” do Tornova stanu vběhl voják. „Kapitán Kart se svou divizí opustil tábor!” křikl a lapal po dechu.
„Zběhl? Chce snad tu nákazu roznést do celé Říše?” zděsil se Torn.
„Ne, pane. On… šel na území elfů. Divize, která se s ním vydala spálila všechny stany z tábora na velkém ohni uprostřed zóny, do které všem ostatním zakázal přístup. Legiogenerál Bulward předpokládá, že byl kapitán Kart přesvědčen o bezvýchodnosti jejich situace, a proto se raději rozhodl pro sebevražednou výpravu, namísto toho, aby riskoval ohrožení obranné linie,” vysvětloval voják.
„O generálu Gormovi stále nejsou žádné zprávy?” tázal se Torn.
„Ne, pane. Už je pryč celý den, snad se brzy vrátí.”
„V to doufám. Půjdu si promluvit s legiogenerálem,” rozhodl Torn a vydal se do stanu legiogenerála Bulwarda.
Všichni tři legiogenerálové byli přítomni v jeho stanu. Každý z nich velí jedné legii, které jsou pod autoritou třetí armády Říše, jíž velí generál Gorm. Kapitán Kart ve skutečnosti nepřebral kontrolu nad celou divizí, pouze nad její částí, ubytovanou v nakaženém táboře. Kapitán Kart podléhal velení právě legiogenerála Bulwarda.
„Ah, rádce Torn. Zrovna plánuji sestavit výpravu, která se vydá přivést generála Gorma. Máme obavy, že se dostal do potíží,” vysvětloval Bulward.
Do stanu vešel voják. „Pánové, před naší obrannou linií se začaly šikovat elfské jednotky,” ohlásil.
„Připravte obranu, nabijte děla. Aspoň je už konečně vyzkoušíme,” zasmál se Bulward. „Tu výpravu naneštěstí budeme muset odložit, alespoň dokud se situace neuklidní,” dodal.
Elfové nejprve vyslali posla. Ten se představil jako zástupce jakési Alcritské Unie, požadoval, aby se armáda Říše přesunula z jejich území a vyhrožoval vojenským zásahem. K jeho velkému překvapení se setkal pouze s výsměchem. Velící důstojníci ho poslali pryč. Následně se elfské jednotky připravily k útoku. Jakmile byly šiky elfů na dostřel děl, začal se ozývat dunivý zvuk výstřelů. Elfové se po střetu s drtivou silou říšského bombardování panicky rozutíkaly do stran. Jako kdyby dopad samotného projektilu do středu šiku nebylo dost děsivé, zvláštní projektily navíc vybuchovaly, některé okamžitě při střetu se zemí, jiné chvíli po dopadu. Šest říšských děl na kopci za obrannou linií bez ustání vystřelovalo projektily mezi prchající elfské vojáky. Nepřetržitá palba byla zajištěna novým režimem střelby. V momentě, kdy první dělo vypálilo poslední projektil, poslední dělo bylo znovu plně nabito a připraveno k palbě. Bylo to poprvé, kdy říšská armáda tento režim palby využila. Elfové se po chvilkové panice znovu začali seskupovat a ustupovat zpět, vychytrale tak zjistili dostřel děl Říše a vybudovali na jeho konci ležení.
„Bylo tohle vážně nutné?” Torn pohlédl na bitevní pole.
„Pochopitelně. Naším úkolem je udržet tuto obrannou linii. Očividně se řítili přímo na nás, byla to jen sebeobrana. Ještě chvíli na ně budeme střílet, ať si zapamatují jejich místo, než dostaneme povolení k útoku,” vysvětloval legiogenerál Bulward.
Když se začalo stmívat, dělostřelectvo konečně dostalo povel k ukončení palby. Generál Gorm se vrátil do tábora. Z původních třiceti pěti osobních strážců jich přežilo šest. Několik z nich bylo navíc zraněno, generál Gorm byl naštěstí pro všechny ostatní v pořádku a schopen velení. Při svolané schůzi byl Gorm informován o ději během jeho nepřítomnosti. Z nejasného důvodu požadoval posmrtné jmenování kapitána Karta na legiogenerála “Legie mrtvých”, což je legie, která ani neexistuje. I přes chvilkové zmatení neměl nikdo z přítomných důstojníků námitky. Někteří z důstojníků však razantně požadovali vysvětlení, chtěli vědět, proč se Gormových stráží vrátilo tak málo, a také proč byli zranění odvedeni do nového tábora mimo ležení. Gormovo vysvětlení jim ale radost neudělalo. Řekl jim o stvořeních, která ho napadla. Torn se poté dožadoval mluvit s generálem Gormem o samotě.
„Já viděl, co se z těch zraněných stane. Je mi to líto, ale musíme se jich zbavit, jinak ohrozí nás všechny,” naléhal Torn.
„A máš k tomu nějaké důkazy, rádce Torne?” zamračil se Gorm. Už tak ztratil většinu své osobní stráže, která zároveň tvořila jeho dobré přátele. Nemohl se smířit s tím, že je nechá utratit jako vzteklé psy, kvůli špatnému pocitu jednoho důstojníka, ačkoliv sám tušil, co tato nákaza dokáže. Nechtěl tomu však věřit.
Torn jen bezmocně vzdychl. Věděl, že žádné důkazy nemá. Všichni z tábora nakažených byli pryč. Samotný tábor byl spálen na popel. Paradoxně tak Kart, ze strachu z nakažení zbytku ležení, zničil důkazy o samotné nákaze, které by Torn mohl použít. Nezmohl nic, Gorma jen tak lehce nepřesvědčí. Alespoň Gormovi navrhl, aby se zdržoval velkých lidských shromáždění.
Jednotky elfů stále zůstávaly na očích, ale mimo dostřel děl. Kopaly nějaké jámy, nikdo však nebyl schopen rozpoznat o co se jedná. Předpokládalo se, že kopou hroby pro své padlé. Čas od času někdo zkontroloval elfskou činnost svižným pohledem monokulárním dalekohledem podél elfských linií. Pozorovatele zajímalo pouze seskupování větších jednotek, nikoliv jejich chování, jakkoliv neobvyklé. “Neobvyklé chování” bylo pro říšské vojáky v podstatě vše, co elfové dělali. Oznamovat neobvyklosti by tak znamenalo oznamovat stále a všechno. Namísto toho pozorovatelé neoznamovali raději nic, dokud neusoudí, že se elfové připravují na další útok. Což také brzy nastalo.
Pomalu se stmívalo, když se elfové znovu začali šikovat do jednotek a překročili linii, značící maximální dostřel říšských děl. Legiogenerál Aethor dal, bez většího povyku, povel dělostřelectvu k palbě. Na první pohled elfové postupovali chaoticky, rozprostírali se po celém bojišti, bez jasné formace. Legiogenerál Aethor spatřil elfského vojáka mávajícího bílou vlajkou, najednou na bojišti nestál nikdo jiný.
„Zastavte palbu!” křikl legiogenerál Aethor.
Dělostřelci rozkaz sice nechápali, ale uposlechli. Palba z děl ustala.
„Běžte pro generála Gorma,” dodal Aethor, stále pohlížející dalekohledem na elfa s bílou vlajkou. Náhle zvolal, „Zahajte palbu znovu!”
„Cože? Děla ale nejsou nabita…” zmateně odvětil důstojník u děla.
„Tak je sakra nabijte. Hned začněte znovu střílet!” křikl Aethor a běžel k poslednímu dělu, které by mělo být alespoň z části nabité.
Ve stejnou chvíli bylo východní křídlo ležení, jen kousek od pozice dělostřelectva, zaskočeno náhlým útokem jezdců na koních. Těm se podařilo během krátkého času dostat až k dělům a znemožnit tím nově zahájenou palbu.
Když generál Gorm vyšel na popud posla ze svého stanu, spatřil celé ležení v naprostém chaosu. Vojáci pobíhali sem a tam. Důstojníci pokřikovali o probíhajícím útoku na ležení a snažili se zorganizovat obranu. Noční obloha poskytovala pouze velmi omezený přehled o situaci. Zatímco se elfské jednotky ze severu a východu draly kupředu říšským ležením, rozespalí vojáci Říše se urychleně pokoušeli dostat do bojeschopného stavu. Mnoho z nich vyběhlo proti nepříteli v nočních košilích, pouze s mečem v ruce. Krátké říšské meče byly jen stěží efektivní proti elfské jízdě s kopími a dlouhými meči, a pěšáci elfů přicházeli v těžkém brnění. Skupina elfských stínových válečníků využila chaos k tomu, aby se dostali až ke Gormovi. Pětice svými dvěma meči svižně pozabíjela Gormovu zmatenou stráž a obklíčila ho.
„Co jste u všech Svatých zač?!” zvolal Gorm, sahajícím po svém meči. Očekávajíc nepřátelskou kapitulaci však nechal opasek se svým mečem ve stanu. Elfové se připravovali k útoku, navzdory neozbrojenosti generála Gorma.
„Tak už mě zabijte, vy nečestní parchanti!” křikl Gorm. Následně se vyhnul několika agresivním švihům mečů jednoho z elfů. Gormovy oči byly plné hněvu a smutku. Již se smiřoval se svou smrtí mečem elfa, který se plížil za ním, když se z tábora na koni vyřítila postava v kápi. Seskočila z koně a pomocí dvou mečů začala zabíjet všechny elfské stínové válečníky, kteří proti ní vyběhli. Brutálním způsobem tři z nich ubodala a dvěma podřezala hrdla, poté, co je využila jako lidský štít.
„Denio?” generál Gorm nevěřícně povzdechl, když si postava svižně sejmula kápi.
„Teď není vhodná doba na vysvětlování. Musím tě odsud dostat, ležení zanedlouho padne,” oznámila mu Denia.
„Nemohu tady nechat všechny ty vojáky!” generál Gorm se rozeběhl směrem na jih, ke kopcům nad ležením, Denia ho následovala, cestou také potkali Torna, který se ke generálovi snažil dostat.
Generál Gorm zatroubil na mohutný roh na kopci, signalizujíc tak povel k ústupu pro celé ležení. Říšští vojáci, kterým se podařilo zorganizovat se do větších skupin vyrazili na jih. První linie říšského ležení stále kladla tuhý odpor, navzdory jejímu roztroušení na menší a větší seskupení a nepřipravenost na boj. Dávala tak lepší podmínky ostatním jednotkám k ústupu, zároveň se však vojáci v první linii odsoudili k smrti.
Legiogenerál Bulward, vedoucí první legii, jejímž úkolem bylo udržet první linii říšského ležení, si svou situaci dobře uvědomoval. Pokud brzy neustoupí, on i jeho legie padne, pokud však ustoupí předčasně, mohl by tím ohrozit ostatní členy velení, kteří se nestihli stáhnout. Pochopitelně neměl tušení o stavu generála Gorma a ostatních důstojníků, dal tak na svůj instinkt, který mu kázal držet linii, jak dlouho to jen půjde. Východní křídlo bylo ve výrazně horší pozici než zbytek linie, právě kvůli ráznému útoku elfské jízdy, skoro to vypadalo, že bez jejího zásahu by byla Bulwardova legie schopna elfský útok odrazit. Smíchané skupiny říšských střelců z pušek a pěšáků s meči a obdélníkovými štíty bránily své malé prostory ze všech sil. Elfové si teprve začali uvědomovat, že odpor není kladen uvnitř tábora, ale před ním. Do té chvíle pouze uháněli do středu tábora mezerami v obraně první legie. Elfové vlastně ani neplánovali říšské ležení dobít. Chtěli se za pomocí momentu překvapení probít do velitelské sekce tábora a unést velící důstojníky, které by použili při vyjednávání. Náhlý ústup říšských jednotek tak obě strany překvapil, na druhou stranu se tak drtivá většina velení říšské armády zachránila před elfským zajetím.
„Musíme se spojit a ustoupit. Jakmile nás obklíčí a získají momentum, tak jsme skončili,” prohlásil legiogenerál Bulward.
„Jak se spojíme? Po celé linii jsou oddělené skupinky naší legie. Nemáme, jak je kontaktovat,” namítal voják.
Legiogenerál Bulward chvíli přemýšlel, až náhle vykřikl, “standarta!” Pohlédl na symbol první legie, vlající ve větru na dlouhé dřevěné tyči. Stejných vlajek bylo několik, podél celého ležení. Vlajky označovaly stanoviště jednotlivých divizí legie, zároveň působily jako jakýsi výsměch elfům, měli vědět, kdo proti nim stojí. Symbol meče na karmínovém pozadí měl symbolizovat útočnou roli první legie, naproti tomu vlajka druhé legie obsahovala meč a otevřenou knihu, značící jejich touhu po nových znalostech a technologiích.
Bulward rozkázal své jednotce probojovat se k vlajce. Jeden z jeho vojáků poté vyšplhal na vlajku pomocí svého pláště a začal jím mávat nad sebou.
„Ke vlajkám!” křičel voják.
„Co budeme dělat teď?” tázal se důstojník.
„Doufat, že to ostatní skupiny pochopily. Musíme se stáhnout. Půjdeme směrem na západ a obejdeme tak ležení. Vlajku vezmeme s sebou, budeme ji potřebovat, aby nás zbytek armády poznal,” volal legiogenerál Bulward ze sedla svého koně.
Jeho vojáci skáceli sloup s vlajkou a nesli ji směrem pohybu jednotky na západ. Několik skupin opakovalo jejich kroky a následovalo je. Elfská armáda se pomalu obracela zpět na zbytky první legie, které se již draly k západnímu okraji ležení. Legiogenerál Bulward rozdělil vojáky na divizi střelců a divizi ostatních, kteří se mají stáhnout. On sám vedl střeleckou divizi, která měla krýt ústup ostatních jednotek. Rozkázal střelcům se rozdělit do tří řad, díky čemuž budou schopni ustupovat a zároveň pálit na nepřátele.
„První řada, pal!” křikl Bulward z koně. „První řada na druhou!” První řada si vyměnila pozici s řadou za nimi a nabíjela. „Pal!” dodal Bulward, nová první řada vypálila. Tímto způsobem řady střelců ustupovaly dál na jihozápad. Bulward stále dokola vykřikoval stejné rozkazy ze sedla svého koně, po pěti výměnách se první řada vyměnila se třetí, a tak stále dokola. Elfové je pronásledovali v neorganizovaných skupinách a opětovali palbu z jejich zastaralých, jednoranných pušek. Přesto se jim podařilo sestřelit legiogenerála Bulwarda z jeho koně. Ten však stále vykřikoval stejné rozkazy a naléhal na vojáky ať drží své linie a dál ustupují. Jeden z důstojníků přebral velení a rozkázal dvěma vojákům, aby legiogenerála odvedli pryč z bojiště. Říšští střelci dále pokračovali v plynulém ústupu, i přes ztráty, způsobené stupňující se nepřátelskou palbou. Podařilo se jim zpomalit jejich pronásledovatele a úspěšně ustoupit na dohled zbytku armády k severnímu okraji Ašnatonského Lesa.
„Císařova stráž! Císař přichází!” rozjásal se voják, když spatřil standartu se zdobenou korunou a štítem.
Císařova stráž sesedala z koní a pochodovala k divizi říšských střelců. Jejich pozlacená zbroj se odrážela v prvních paprscích Slunce od uzavřené helmy po špičaté boty. Stráž utvořila formaci, pomocí jejich masivních obdélníkových štítů, a pokračovala před ustupující říšské střelce. Bojovali proti elfům s meči a jejich střelci. Po krátké a brutální šarvátce se císařské stráži podařilo odrazit elfský útok. Několik elfů se vzdalo, to je však před popravou přímo na místě nezachránilo. Elfští pronásledovatelé byli zaskočeni zmasakrováním jejich předvoje neznámým nepřítelem. Vlajkonoš císařské stráže zabodl standartu do posledního plazícího se elfa. Několik elfů uteklo, císařská stráž se však ani nepokoušela je pronásledovat. Jejich standarta zůstala vlát nad svahem, z kterého stráž skopala několik elfských padlých. Poté se stráž vrátila zpět ke zbytku armády.
Generál Gorm rozkázal vybudovat novou obrannou linii za standartou císařské stráže. Zbytek legií zde začal budovat tábor. Třetí legie neutrpěla téměř žádné ztráty, jelikož fungovala jako záloha a ustoupila dříve, než se vůbec dostala k hlavnímu táboru. První legie legiogenerála Bulwarda utrpěla největší ztráty, zejména díky chaosu, který nastal po bleskovém elfském útoku. Druhá legie se úspěšně stáhla, avšak legiogenerál Aethor s jeho osobní stráží zůstali nezvěstní. Generál Gorm dočasně předal velení legiogenerálovi Bulwardovi, a společně s Tornem a Deniou se vydal na cestu do Císařského Města, oznámit zde císaři svůj dramatický neúspěch.
„Takže teď utíkáme z první linie? To se vzdáš tak rychle?” pošklebila se Denia.
„Jsem ti vděčný za svůj život, takže tvé posměšky budu tolerovat. Ale nevím, zda ti má záchrana vůbec k něčemu byla. Jakmile se císař dozví o mém selhání nechá mě popravit, co bude s tebou nemám tušení. Každopádně si pospíšíme, chci to mít rychle za sebou,” odvětil generál Gorm.
„Naross by tě možná nechal popravit, ale Ador? Nezabije někoho tak loajálního za jednu chybu,” namítal Torn.
„Myslíš tu jednu chybu, kterou jsem zesměšnil celou Říši, ztratil snad polovinu třetí armády a nechal slabší nepřátele zabrat naše obranné linie, včetně našich nejmodernějších zbraní?” Gorm se zoufale pousmál.
„To je dost závažný problém… Ale řekl bych, že přeháníš. Ještě neznáme přesné ztráty. Naše děla elfové neumí používat. Znovu se zakopeme před Ašnatonským lesem a odtud povedeme protiútok,” navrhl Torn.
„Zakopeme?” podivil se Gorm.
„Tak se to v armádě říká, ne? Když zabezpečíš oblast.”
„Zakopat se…” zamyslel se Gorm.
„Tak, císaři, vidím, že jsi stále nesvůj,” pousmál se Erik, kráčející po Adorově boku v zahradách Císařského Paláce.
„Nikdy jsem neměl čas se srovnat s mou situací. Chvíli císař a už musím vést dvě války. Proč si sakra Naross myslel, že něco takového zvládnu?” rozhněval se Ador.
„Musel si tě zvolit za svého nástupce již dávno. Jaký jste vůbec měli vztah? Znal jsi ho?” tázal se Erik.
„Vlastně ano. Určitě jsem s ním byl v kontaktu častěji než obyčejný občan, či dokonce člen Vran. Možná to vážně plánoval…”
„Zvláštní, nejprve jsem si o tobě myslel, že jsi namyšlenej pitomec. Ale to by ses vychloubal svou známostí s Narossem každý den,” zasmál se Erik.
„No… nebyly to zrovna společné večeře a vyprávění pohádek. Spíš mi zadával úkoly a já je plnil. Řešil jsem administrativu, nábor vojáků, lov nepřátel… a nakonec i potlačení rebelie, ale to už víš,” Ador se pousmál, jeho úsměv opadl, když spatřil členy Vran, strážící postranní vchod do zahrady.
„Nechápu, že tě Vrány tak znervózňují, přeci jsi byl jejich člen, či vlastně stále formálně jsi?” zamyslel se Erik.
„Nevím. Mám z nich špatný pocit. Není to klan, ke kterému patřím, asi to znáš… díky tvému otci.”
„Pravda. Všechny vojenské frakce teď budou bojovat o tvou přízeň, včetně Vran, ale myslíš, že by přízeň získaly tvým ohrožením?” tázal se Erik, podávajíc Adorovi sklenici vody od Vran.
„To je fakt. To dělá ta válka… měl bych se přestat stresovat hloupostmi. Díky, Eriku,” pousmál se Ador a napil se.
Erik se pokusil pousmát. Člen Vran si začal pohrávat se svou dýkou, signalizujíc tak Erikovi, že poslední členové císařské stráže opustili komplex Císařského Paláce.
„Měl by ses někam posadit. Ze všeho toho myšlení se ti zatočí hlava. Pojď, ještě sis ani pořádně nevyzkoušel císařský trůn,” Erik vedl Adora do trůnního sálu.
Ador se pohodlně usadil na trůn. Hlava mu ztěžkla, Erik celou dobu stál před trůnem.
„Jen si trochu pospím… Hlídáš?” zasmál se Ador, když upadl do jemného spánku.
„Hlídám tě… Hlídám,” Erikův úsměv se změnil ve vážný výraz. Odcházel do zákrytu ozdobených sloupů na okraji trůnního sálu. Jeho pozici vystřídaly Vrány. Deset členů Vran zaujalo pozice po trůnním sále.
„Co jste mu udělali? Žije?” tázal se Erik chvějícím se hlasem.
„Ovšem, že žije. Nechceme ho přeci zabít, jen oslabit,” odvětil velitel Vran. „Chvíli teď bude spát, až se probudí začneme s rituálem,” dodal.
„Jak daleko je to proklaté hlavní město? Plahočíme se tu tím prachem už příliš dlouho. To temné nebe mým mužům moc nesvědčí… Už abychom to měli za sebou,” stěžoval si velegenerál Dornius, vycházející na jednu z nekonečna prachových dun v Zakázaném Území.
„Jen doufám, že tahle poušť není nekonečná. Alespoň jsme zatím nenarazili na žádné démony,” přidal se Leran.
„Pracovat s vámi je skutečně za trest. Doteď jste ani nebojovali, zatímco moji dozorci i já tu pomalu umíráme na naše početná zranění. Slyšeli jste snad, že by si někdo z nich stěžoval?” kritizoval generál Milael.
„Je obtížné to říct, ale vlastně máš pravdu, Milaeli. Jen už se konečně chci dostat k…” Dornius pohlédl na masivní věž, která se tyčí až nad popelavé mraky v obloze. Okolo věže byla postavena temná hradba ve tvaru kruhu.
„Tak to vypadá, že jsme tu,” prohlásil Milael.
„Skvěle. Založíme obléhací tábor, vojáci si poté mohou odpočinout, než se k nám dostanou obléhací stroje od flotily,” rozkázal velegenerál Dornius.
První obléhací stroje byly sestaveny krátce po dostavění tábora. Vrhače kamenů musela armáda přivést s sebou, kvůli absenci stromů v Zakázaném Území. Stejně tak byla z válečných lodí i munice ve formě kamenných kvádrů a koulí. Tyto obléhací stroje využívala flotila jako hlavní zbraně proti nepřátelským lodím i k bombardování přístavních měst. Nyní je však flotila bez většiny zbraní s dalekým dostřelem, k obraně jim zbývají děla a pušky.
„Tak jdeme vyzkoušet naše starší zbraně. Klasika se neomrzí,” zasmál se Dornius.
„To je fakt. Torn by sem jistě hnal ta nová děla, podle mého to nemá v obléhání využití,” připojil se Leran.
Velegenerál Dornius zavelel obléhacím strojům k zahájení palby. Kameny se však roztříštily ještě před věží, jako by věž objímala neviditelná, neproniknutelná bariéra. Na hradbách okolo věže se začaly zjevovat temné postavy. Po chvíli se zvedl vítr, měnící se v mocnou vichřici. Ta roznášela šedý prach všude po táboře armády Říše, odnesla některé stany, vybavení, a semlela několik obléhacích strojů. Vichřice ustala, ale to nebyl poslední trik Temných mágů. Před hradbami věže se postupně otevíraly portály, ze kterých vycházely skupiny démonů. Portály se postupně spojovaly v jeden velký průlez do dimenze démonů, jak portál pohlcoval hradbu před věží, Temní mágové po jednom umírali. Démoni se rozutíkali do obou směrů, zaútočili na tábor armády Říše, zároveň však i na věž Temných, čehož si však nikdo z vojáků Říše nevšiml. Armáda Říše se připravila na střet s démonickou hordou.
Císaře Adora probudil hlas. Když otevřel oči, spatřil několik Vran, stojících všude po trůnním sále. Jeho srdce se divoce rozbušilo, z nejasného důvodu cítil silný stres a nervozitu. Jeho zrak byl zamlžený a tělo zesláblé. Musel vyvinout nezvyklou snahu, aby vůbec vstal z trůnu. Stál před velitelem Vran, chvíli podivného ticha přerušilo tasení mečů. Velitel Vran tasil svůj meč a pokusil se probodnout Adorovu nohu, Ador se však na poslední chvíli vzpamatoval, tasil svůj meč a odrazil jeho útok. Ostatní členové Vran se s Adorem pustili do boje.
„Co má tohle znamenat?!” křikl Ador.
„Toto je náš dar císaři…” odvětil velitel Vran.
„Vážně jsi pořád přesvědčen, že tě Ador nechá popravit?” tázal se Torn.
„Pochopitelně, každý by to v jeho situaci udělal,” odvětil generál Gorm.
„Ale Ador není každý…” pousmála se Denia.
„Tvůj optimismus mě naplňuje zmatením, Denio. Ačkoliv je má smrt v podstatě jistá, u tebe je ta možnost ještě vyšší. Pravděpodobně tě zabije už císařská stráž. Opravdu si myslíš, že tě nechá žít, nebo se tak na svou smrt těšíš?”
„Kdybys věděl, čím jsem si prošla, tak bys věděl, že smrt už zdaleka není něčím, čeho bych se obávala,” posměšně odvětila Denia.
Generál Gorm chtěl zřejmě přidat nějakou poznámku, ale při pohledu na opuštěný vchod do Císařského Paláce mu došla slova.
„Kde je stráž?” zděsil se Torn.
„Možná mají cvičení. I tak je to zvláštní…” generál Gorm vstoupil do Císařského Paláce jako první, Prošel prázdnou hlavní halou a pohlédl na zavřené dveře do trůnního sálu.
„Jsou zamčené. Proč tu nikdo není?” podivil se Gorm, když zaslechl řinčení mečů, vycházející z trůnního sálu.
„Adore!” křikl Torn. „Tady je Torn a generál Gorm!”
„Torne! Pomoz mi!” ozvalo se z druhé strany dveří. Z Adorova hlasu byla silně patrná nervozita až zoufalství.
„Rychle! Najděte něco, čím ty dveře otevřít! Něco, co lze použít jako beranidlo!” generál Gorm křikl, když se snažil rozrazit dveře do trůnního sálu.
Chvíli se snažili rozrazit dveře pomocí nedaleko nalezené sochy, nedokázaly však vyvinout dostatečnou sílu.
„Mám nápad! Ustupte, co nejdál!” Torn zapálil několik výbušných koulí, které u sebe nosil a položil je ke středu dveří. Poté se všichni schovali za sloupy hlavní chodby.
Ohlušující výbuch rozrazil masivní dveře do trůnního sálu a odrazil na zem několik členů Vran, doteď držících dveře. Gorm, Torn i Denia vběhli do trůnního sálu, mávajíc svými meči. Pohled na zkrvaveného Adora, obklíčeného členy Vran je zděsil. Velitel Vran se na skupinu otočil.
„Denia? Tys přivedl Deniu, aby zabila císaře? Jsi zrádce, Gorme!” křikl velitel Vran.
„Tak já jsem zrádce?! Já nejsem ten, komu po meči stéká císařova krev, ty krvelačná stvůro!” zvolal Gorm a vrhl se proti veliteli Vran.
„Nezabíjejte je!” k podivu všech zvolal velitel Vran, když se bránil Gormovu útoku.
Torn i Denia se pustili do boje s ostatními členy Vran. Pokoušeli se probojovat k dalším třem členům Vran, kteří útočili na Adora. Snažili se ubodat členy Vran, zanedlouho však zjistili, že bodné a řezné rány na ně nemají žádný vliv. Později se jim pomocí silných úderů a odhazování Vran na zem dařilo dostávat se kupředu.
Velitel Vran si během boje s Gormem všiml, že císař Ador začíná vyhrávat souboj nad zbývajícími třemi členy Vran, kteří nevyšli do boje proti Tornovi a Denie. „Eriku! Udělej něco nebo to selže!” zvolal.
Erik vyběhl zpoza sloupu a probodl Adorův hrudník. Adorovy oči se zabarvily do temně rudé. Vzduch v místnosti zhoustl a byl cítit železem. Z Adorových zad vyrostly podivné rudo černé, poloprůsvitné paprsky.
„Ty odporný zrádce! Myslel jsem, že jsme přátelé!” Ador začal pomocí paprsku škrtit Erika. Následně s ním začal házet po trůnním sále. Erik se udeřil do hlavy o sloup a omdlel. „Mysleli jste, že mě někým nahradíte? Já si tuhle roli nezvolil!”
Generál Gorm sápal po dechu, byl škrcen jedním z paprsků.
„Gorme…” Ador žalostně zašeptal. „Promiň mi to… Co se to děje?” uvolnil všechny ze sevření svých paprsků. V ten moment jeden ze členů Vran chopil kuši a střelil Adora do nohy. Ador padl na zem.
ns 15.158.61.54da2
