Princ Enric utekl východní branou a hned jak mohl, vydal se na sever, doufaje, že Elizabeth udělá to samé. O těchto popelavě zbarvených tvorech již slyšel, museli přijít z východu, od Zdi Smutku… Princ se přebrodil přes řeku a pokračoval celý den, bez přestávky, na sever.
Začalo se stmívat, když princ došel do lesa. „Založím si tu oheň," řekl si v duchu, a sbíral po lese větve. Poté co větve naházel na hromadu, spatřil pár štíhlých dlouhých stromů. „Hmm... ty bych snad mohl pokácet i dýkou." Tasil dýku a napřahoval se, okamžitě poté však slyšel zvuk, jako kdyby někdo natáhl tětivu luku.
„Ještě jeden pohyb a zemřeš, člověče." Ozvalo se ze stínu. Princ upustil dýku a pomalu se otočil. Stála tam vysoká, štíhlá dívka s dlouhými tmavými namodralými vlasy. Její postoj i držení luku naznačoval, že se nejedná o žádného nováčka v užívání této zbraně.
„Takhle se tu chováte ke svému budoucímu císaři?" otázal se Enric.
„Hah, ty že budeš císař? Vypadáš, že sotva uzvedneš meč, a i kdybys byl císařem už teď, stejně tě zabiju, jestli se dotkneš našich posvátných stromů," zasmála se dívka.
„Neměl jsem v úmyslu ničit... Vaše posvátné stromy, děvče. Hledám tu jen dočasný úkryt," odvětil jí princ Enric.
„Hmm... když patříš k té tak slavné lidské rase, proč nejsi s nimi?" tázala se dívka, stále připravena ke střelbě.
„Ty nejsi...?" zmateně naznačil princ Enric.
„Člověk? Haha, ovšem, že ne! S tou ubohou, vše ničící rasou, už dlouho nemáme nic společného. Jsem elf," hrdě odvětila dívka.
„Ty, že jsi elf?" Princ si jí nechápavě prohlížel, sám si sobě myslel, že se vzezřením elfů je již obeznámen. Nejednou s nimi už osobně jednal, ale tato dívka se vymykala jejich typickému vzhledu.
„Jistě, čemu se tak divíš? Představoval sis snad nějakou modro zelenou obludu s dlouhým obočím a špičatýma ušima? Typický člověk... Ale k věci, před čím že se ukrýváš?"
„Slyšela jsi někdy o... Temných?"
„Tu báchorku slyšel snad každý," zasmála se dívka.
„Povraždili moji stráž, a zahnali mě sem."
Dívka konečně opustila bojovný postoj a přestala na prince mířit lukem. „Cože? A jsi si jistý, že..." zděsila se.
„Mohutní, s šedou popelavou kůží, masivní černou zbrojí..." popisoval princ Enric.
„To nemůže být pravda... Pojď za mnou!" Dívka se otočila a rozeběhla se rychlostí letícího šípu. Princ se jí všemi silami snažil dohnat.
Doběhli na zastíněnou mýtinu, uprostřed níž stál mohutný strom. Před ním stál vysoký, vyhublý muž v šedomodrém plášti. Dívka poklekla a opírala se o luk. Princ se vyčerpáním skácel na zem.
„Co má být tohle za vtip, Silvie?" otázal se muž v plášti, zatímco se okolo nich začali zjevovat další elfové.
Když princ Enric otevřel oči, všude kolem byli elfové v pláštích. Z vyčerpání mu hučelo v uších a neslyšel ani slovo z toho, o čem se dívka s mužem bavila. Když se pomalu začal zvedat ze země, všichni se k němu otočili.
„Co jsi zač?" zeptal se nepřátelsky muž v šedomodrém plášti.
„Jsem princ Enric, budoucí... císař Impéria... Já... jen tu procházím, víte..." nervózně odpovídal princ, zatímco cítil, jak se do něj zakrývají pohledy všech okolo.
„Je pravda, že ses setkal s Temnými?" tázal se dál.
„No, přátelské setkání to zrovna nebylo, pane... elfe."
„Jsem Anduil, vládce jižního Ašnatonského lesa, nebo jižního teritoria Ašnatonského lesa, jak by řekl někdo tvého druhu," povýšenecky prohlásil elf.
„Jižního... ech... sakra, myslel jsem, že budeme aspoň v severním s tou rychlostí, jakou jsme běželi," udýchaně řekl Enric.
„Dávej si pozor na jazyk před pánem lesa, člověče!" okřikl Enrica jeden z elfů.
„Ah, omlouvám se, zpět k Vaší otázce, pane lesa... Temní zaútočili na hrad, ve kterém jsem se momentálně nacházel, a zabili moji stráž. Byl jsem nucen utéct tímto směrem. Musím se dostat do Gregorianu a varovat obyvatele Impéria," vysvětloval princ Enric.
„Takže Temní jsou skuteční. Štěstí, že svůj hněv vybijí pouze na lidské rase," s úsměvem řekl Anduil.
„Co...? Vy mi nepomůžete proti Temným?" zděšeně se tázal Enric.
„Hah, a proč bychom měli? Naše rasy mají pouze křehké příměří. Nejsme součástí toho vašeho Impéria."
„Jestli Impérium padne, budete další na řadě, a Temní ovládnou celý svět!" namítal Enric.
„Opovažuješ se nás zastrašovat, lidský červe? Sám les nás před nimi ochrání! Silvie, odveď našeho hosta..." Anduil mávl rukou a otočil se ke stromu ve středu mýtiny.
„Ale, můj pane, co když má pravdu? Ani les nás před jejich silou neochrání, měli bychom..." dívka předstoupila před Anduila.
„Už ani slovo, Silvie Wildshadow! Domluvil jsem. Elfové po boku lidí nikdy bojovat nebudou, a ani ty ne. Odveď ho, než si to rozmyslím," zakončil Anduil, a Silvie pomalu odváděla Enrica pryč.
„Já... Děkuji ti, že ses mě zastala. Nejsi jako oni," vděčně a trochu zamyšleně řekl Enric.
„Co tím jako myslíš?" nervózně se tázala Silvie.
„No, všechny ty vyhublé zarmoucené tváře, a ty jsi víc... vypadáš živěji."
Silvie byla sice štíhlá, ale ostatní elfové proti ní byli jako stín, měli vyhublé tváře a byly jim výrazně vidět lícní kosti, zatímco Silvie měla plné tváře a byla i nižší než ostatní.
„Tím myslíš, že jsem proti ostatním tlustá?" zamračila se Silvie.
„Nikoliv, jen jsem chtěl říct, že mi spíš připomínáš... člověka."
Silvie nic neodpověděla, jen kráčela dál k okraji lesa.
„Tohle je západní okraj lesa, vydej se dál na západ. Je tam lidská vesnice patřící pod Zelený Háj. Poté můžeš zkusit štěstí na severu v Bouřných Skalách, domovině trpaslíků, třeba ti pomohou oni. Měj se... člověče." Silvie se otočila a kráčela zpátky k lesu.
Enric si chvíli prohlížel okolí a pak pomalu vyrazil kupředu.
Silvie se zarazila. „Počkej!" zakřičela na Enrica. „Stejně by ses sám ztratil. Půjdu s tebou."
„Ale neříkal ten král, nebo pán lesa, že nesmíš?" usmál se Enric.
„Ten mi nemá, co rozkazovat. Tady mě nic nedrží, půjdu s tebou."
A tak se princ Enric se Silvií vydali směrem na západ.
ns 15.158.61.21da2
