Erik otevřel oči.
„U všech Svatých! Ty žiješ!" zvolal Tern sedící u postele.
„Co se stalo?" zmateně se tázal Erik.
Do místnosti vstoupil lékař. „Tak vy už jste vzhůru? Jste skutečně silný, poručíku."
„Položilo mne bodnutí dýkou, neříkal bych tomu zrovna síla…" odvětil s nechutí Erik.
„Haha, nemusíte mít strach. Bodnutí nebylo to, co Vás porazilo. Byl to jed, celkem dost silný jed," zasmál se lékař.
„Byl tu i tvůj otec, ale odvolali ho k něčemu důležitému," usmál se Tern.
„Nelži mi, Terne... A co Carn?" odvětil Erik.
„Ten šel pro něco k jídlu. Opravdu tu byl... na chvíli."
Carn vstoupil do místnosti. „Mám všechno. Něco sladkého, maso, pečivo, ovoce... Ah, Eriku, už jsi vzhůru?"
„Hm... Máte skutečně oddané přátele. Vypadá to, že mou pozornost již nevyžadujete. Najezte se a pak se na Vás znovu přijdu podívat," řekl lékař a odešel z místnosti.
Pak však vstoupil i někdo další... Tern i Carn se postavili do pozoru. Erik, právě zavalen jídlem, se pokusil vstát z postele.
„V pořádku, poručíku, jen ležte," zazněl potemnělý hlas.
K Erikovi přistoupil muž v kápi. Z jeho přítomnosti všem tuhla krev v žilách.
„Naše společenství doufá, že se brzy uzdravíte. Přišel jsem Vám za všechny poděkovat za Vaši odvahu, poručíku. Znovu se setkáme, až budete mimo tuto budovu. A Vaši přátelé... Vás mohou doprovázet," muž v kápi poté opustil místnost.
Všichni hlasitě vydechli.
„Svatí... Jestli tohle bylo přátelské setkání... Opravdu bych nechtěl být jejich nepřítel," povzdechl Carn.
„Tak se k nim přeci jen dostaneš, jinou cestou, ale ano. Nemůžu se dočkat, až budu mít strach s tebou promluvit!" zasmál se Tern.
„To ještě není jisté. Nevím přesně, co budou chtít," odvětil Erik.
„Co jsi vlastně udělal?" otázal se Carn.
„Svou práci, Carne," rázně odpověděl Erik.
Druhý den byl Erik propuštěn z nemocnice. Zamířil rovnou na strážnici.
„Eriku? Ty už jsi tady? Měl bys odpočívat," řekl zděšeně muž sedící ve výklenku v hlavní chodbě.
„V pořádku, Garone. Je tu nějaká práce?"
„Vlastně ne. Byl tu jen jeden zvláštní chlápek... Nechal ti tu dopis," Garon Erikovi předal dopis s pečetí, kterou už dobře znal.
Byla to pečeť Vran. Erik se usadil do křesla na chodbě a otevřel dopis. Stálo v něm: "V 8 hodin večer na severní louce."
Po běžné obchůzce městem se Erik vydal na místo setkání. Měsíc ozařoval louku, bylo nezvyklé ticho a chladno. Ze tmy se najednou vynořilo několik lidí v kápích, „Takže jsi přišel sám?" prohlásil s úsměvem již známý muž z nemocnice.
„Ano, pane," odvětil Erik. Erik stál vzpřímeně s hlavou vztyčenou. Neměl strach, cítil k nim respekt a zároveň odpor. Na tento pocit si však již dávno zvykl.
„Nevypadáš vyděšeně. Překvapuješ mě."
„Člověk loajální Impériu přeci nemá důvod bát se jiného člověka loajálního Impériu, nemám pravdu?" odvětil Erik.
„To máš naprostou pravdu!" zasmál se muž.
„Velice jsi nám pomohl, chtěli bychom ti to oplatit," řekl další.
„Hmm... A máte na mysli něco konkrétního?" otázal se Erik.
„Víme, že by ses rád stal jedním z nás. Mohli bychom..."
„Raději bych tu pozici získal díky svým schopnostem, než konexím, pane," hrdě odvětil Erik.
„Haha... Musím říct, že tohle jsem nečekal," zasmál se muž.
„Vidím ale, že ty už na to schopnosti máš, Eriku. Už jsi to zkoušel?" tázal se další.
„Ano, pane, ale ještě nejsem hoden."
„Nechápu, kdo by odmítl někoho, jako jsi ty..."
„Můj otec, pane," odvětil Erik.
„Cože...? Takže ty jsi ještě k tomu..."
„Ano, pane."
„To tvá matka musela být velmi odvážná," zvážněl jeden z mužů.
„To nejspíš byla."
„Zvláštní... Tak co bychom pro tebe mohli udělat, zkrvavený?"
„Nejlépe, přestat mi tak říkat," rozhněval se Erik.
„Odpusť, ostatní jako ty si ten titul cení," zamračil se muž.
„Já ale ne, nevybral jsem si to," Erik opětoval zamračení.
„Nejsi za to snad rád? Lidí jako jsi ty, je velmi málo. Měl bys být hrdý na oběť, kterou tvá matka podstoupila za zrod nové, dokonalé rasy."
„Tomuhle říkáte dokonalost? Já bych to tak nenazýval," namítl Erik.
Všichni na něj nechápavě pohlíželi. „Zpět k věci, stále ti jsme dlužní... Tak řekni, co bys chtěl?"
Erik se zamyslel. „Ta výprava do Starého Impéria... Rád bych tam byl," odvětil po rozvaze.
„Předpoklady k tomu již máš. Dobrá, uvidíme, co se s tím dá dělat," kývl muž, a než Erik mrkl, všichni byli pryč.
„Eriku? Co tu děláš?" přistoupil k němu Tern.
„A co tu děláš ty?"
„Nechal jsi ten dopis u Garona."
„Ty mi čteš dopisy?"
„Ne, jen tenhle. Oba jsme se o tebe báli... Promiň mi to."
„Ach, to je v pořádku, Terne. Cos myslel, že by mi udělali?"
„To právě nevím..."
„Hmm... Raději pojďme zpátky do města, Terne," prohlásil Erik, a oba se tam vydali.
„Co po tobě vlastně chtěli?" tázal se Tern.
„Jen mi předat odměnu."
„Vážně? A jakou?"
„To ještě uvidí, Terne," usmál se Erik.
Oba se identifikovali u vojáků, a prošli obrovskou bránou do města.
„Tak, teď se asi rozdělíme, co?" prohlásil Tern.
„Ano, je mi z toho všeho celkem chladno," odvětil Erik a oklepal se.
„Tak zas zítra. Měj se Eriku!" loučil se Tern.
„Ty také... A Terne?"
„Ano?"
„Děkuji ti," zvolal Erik.
Tern se jen pousmál a kráčel dál po ducha prázdné, široké ulici. Erik šel do svého domu492Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡnTy8ZgnHBu
