Princ Enric a Silvie šli po kopcovité krajině. Okolo nich se rozléhala spousta nevyužité travnaté půdy. Severní část Zeleného Háje je řídce obydlená a minimálně kultivovaná.
„Ehm... Mimochodem, vlastně jsme se neseznámili. Jsem Enric," prohlásil princ Enric.
„Oh, vážně? Nemám ti říkat princi, císaři, nebo vládče Impéria? No dobrá, já jsem Silvie."
„Hm.… pověz, jsi si jistá, že jsi udělala správnou věc?"
„Můj otec vždy říkával... Správné věci nejsou, jsou jen špatné a ještě horší."
"Hah, to jste všichni elfové tak negativní?"
„Víš, já..." Silvie ani nedořekla větu, když ji Enric přerušil.
„Pohleď! Vesnice!" zvolal a rozeběhl se z kopce ke shluku domků.
Celá vesnice byla na nohou, všichni brali vozíky, s čím se dalo, a odcházeli.
„Co se to tu děje?" tázal se princ jednoho z vojáků.
„Evak... p... princi Enricu? Ach, Vy žijete!" nadšeně křikl rytíř.
„Ovšem, že ano. Proč utíkáte? Tady přeci ještě Temní nejsou," tázal se princ Enric.
„Co je to tu za lelkování? Ah, princi Enricu!"
„Marcusi? Tys to přežil! Díky Svatým, ale jak?" Radoval se princ Enric při pohledu na kapitána své osobní stráže.
„Když napadli Glowpeak, byl jsem se svými rytíři na obchůzce po okolí. Temní... byli jako stíny, museli nás nějak obejít. Odpusťte, pane..." Marcus sklonil hlavu.
„To je v pořádku, Marcusi. Proti té přesile bys nic nezmohl ani ty a tví rytíři, jen byste zbytečně zemřeli, jako ostatní vojáci."
„Možná... pane, ale mám pro Vás ještě jednu zprávu... Paní Elizabeth... je mrtvá."
„Cože?! Ne, to není možné! Vždyť utekla přede mnou!" namítal princ Enric.
„Když začal útok, spěchali jsme k východní bráně a zahlédli ji, jak běží dál na východ, než jsme stihli dojít k ní... Vběhla před hlídku Temných a byla zasažena šípem, viděli jsme, jak se svalila z kopce a odnesla ji řeka. Hlídku jsme pobili, ale museli jsme se stáhnout. Nejspíš jste proklouznul, když jsme bojovali. Je mi to líto, pane."
„Nemohu tomu uvěřit... Musím se vzchopit, musím ochránit zbytek Impéria, tak by to chtěla."
„Pane, v okolí Glowpeaku se dějí podivné věci, krajina... jako by umírala, obloha ztemněla, i zvířata odtamtud utekla. Ztratili jsme kontrolu nad celým přilehlým územím," vysvětloval Marcus.
Jeden z Enricových rytířů si všiml jeho pořezaných dlaní. „Pane, Vaše ruka... tady máte obvaz.“
„Co budeme dělat teď, pane?" otázal se další z rytířů.
„Musíme najít spojence, vydáme se do Bouřných Skal, ale nejdřív..." zarazil se princ Enric, když viděl několik vojáků na koních, ženoucích se k nim.
Všichni seskočili z koní těsně před kapitánem Marcusem.
„Podejte hlášení o evakuaci, kapitáne," rozkázal mu jeden z vojáků.
„Vše je..." nedořekl Marcus.
„Počkat... To je princ Enric!" křikl voják.
„Ano jsem, děkuji za přivítání, ale teď musíme řešit..."
„Z rozkazu Imperátora Augusta Vás zatýkám za vlastizradu."
„Ehm... cože?" zmateně se otázal Enric.
„Půjdete s námi."
„To se nejdřív budete muset dostat přese mě." Postavila se před Enrica Silvie.
„A přes nás." Přidal se Marcus a jeho rytíři.
„Pcha... A co je tohle? Paktujete se s nečistou? Co vůbec jsi?" vysmíval se voják.
„Ještě slovo a zabiju ho," výhružně řekla Silvie.
„Hah, vždyť ani nemáš me...eeč!" zaječel voják, když ho Silvie odstrčila a meč mu vzala z pochvy, rázem všichni vytasili meče... a Enric dýku.
Marcusových rytířů bylo spolu s ním pět, vyzbrojeni tím nejlepším brněním z celého Impéria. Vojáci, kteří stáli proti nim, byli tři v lehkých zbrojích.
„Hah, chceš s námi bojovat s tím nožíkem?" smál se voják.
„Na tvoje nohsledy to nejspíš zabralo," zasmál se Marcus.
Voják se otočil a viděl, jak jeho spolubojovníci prchají rychlostí závodních koní.
„My se vrátíme! O to se nebojte!" křičel na ně, když nasedal na koně a prchal.
„Děkuji ti, Marcusi," řekl Enric s nadšením.
„Jsme věrni pouze Vám, můj pane," odvětil Marcus.
„Omlouvám se, že ruším vaši dojemnou chvilku, ale co budeme dělat teď?" tázala se Silvie.
„Ah... Marcusi, rytíři, tohle je Silvie. Přidala se ke mně v Ašnatonském lese. Plán se nemění, vyrazíme do Bouřných Skal, než se těch zbabělců vrátí mnohem víc."
„Ale co Váš strýc, pane? To mu necháte tohle projít?" tázal se jeden z rytířů.
„Edgare, jestli můj strýc zvládá něco lépe, než chlastat, je to organizování a vedení armády. Neříká se mi to snadno, ale pod jeho velením by se Impérium mělo udržet, než získáme posily, potom to vyřešíme," odvětil princ Enric, sebral meč a všichni nasedli na koně a vyrazili na sever k Bouřným Skalám.
„Co to sakra je?" Princ pohlédl na nebezpečně vypadající mrak, blížící se k nim od hor.
„To bude další z trpasličích experimentů, jsme blízko!" zvolala Silvie a vrhla se s koněm do temně modrého mraku.
„U všech Svatých, ta je šílená," zděsil se jeden z rytířů.
„Šíleně odvážná, Mericu," zasmál se princ Enric, a vrhl se za ní do mraku, postupně se k němu přidali i ostatní.
Když projeli mrakem, tyčily se před nimi mohutné hory. Mračna zakrývala jejich vrcholy. Teplota ovzduší mírně klesla a lehký vánek si pohrával s kamínky a prachem na pevné, kamenité zemi v okolí hor.
„Jsme tu, sesedat dál půjdeme pěšky," rozkázala Silvie.
„A kdo tobě dal velení?" otázal se Edgar.
„Chceš snad najet jako kavalérie do středu jejich území? Jak by reagovali lidé?" Otočila se na něj Silvie a poté vedla koně dál.
„Jak je možný, že se všude tak vyzná?" udivoval se Marcus.
„Je jiná než ostatní," krátce odvětil Enric, a také sesednul z koně a šel za ní.
„Obyvatelé Bouřných Skal, přicházíme Vás žádat o pomoc!" zvolala Silvie. Chvíli se nic nedělo.
„Jakou pomoc máte na mysli?" někdo promluvil pískavým hlasem.
„Huh, co to? Kde..." Rozhlížel se princ Enric.
„Eem... Tady dole," zazněl hlas.
Princ pohlédl pod sebe, kde stála banda mužíků, o hlavu a půl menší než on. Byli oděni v ucelených kabátcích různých barev, převládaly však tmavé odstíny.
„Eh, zdravím Vás, trpaslíci," odvětil princ Enric.
„Trpaslíci?! Narážíš tím snad na něco, člověče?" rozhněval se jeden z nich.
„Nemínil Vás urazit, pouze nezná způsoby, odpusťte, Hromci," uklidňovala je Silvie.
„Proč není nic jako z vyprávění?" s beznadějí v hlase se princ Enric stahoval z jejich dohledu.
„Hromci?" udivoval se Edgar.
„Hromoví vědci, hlupáku. Podle hory Hrom, pod kterou sídlíme," odvětil mu jeden z Hromců.
Rytíř Edgar předstoupil před jednoho z mužíků. „Cože? Tak my se máme chovat slušně a vy?!"
„Uklidni se, Edgare. Nezapomeň, proč jsme tady," zarazil ho Marcus.
„Nuže, co po nás žádáte?" tázal se Hromec s podezřívavým pohledem.
„Jsem princ Enric, přišel jsem Vás informovat o invazi Temných a požádat Vás o pomoc." Enric nabyl odvahy a vystoupil z řady.
„Huh... Temní, jen pohádka," zasmál se jeden z Hromců.
„Ujišťuji Vás, že to pohádka není. Pobili posádku jednoho z našich hradů a zavraždili mi snoubenku," odvětil Enric.
„Aha...hmm... i kdyby to byla pravda, co chcete od nás?"
„Doufali jsme, že nám proti nim můžete pomoci," řekla Silvie.
„To nebude možné," odsekl Hromec.
„Prosím, zaplatíme Vám," naléhal Enric.
Hromec procházel okolo skupiny a prohlížel si jejich vybavení. „Vaše měna je nám k ničemu, člověče, ale vlastně by tu něco bylo. Je to však extrémně nebezpečné."
„Ano, moc nebezpečné." Přidali se další Hromci.
„Co je to?" otázal se Marcus.
„Poblíž, v jedné jeskyni, žije černokněžník. Usídlil se zrovna u velkého naleziště vzácného kamene, který potřebujeme pro náš výzkum. Bojíme se tam ale přiblížit, bojovníci, které jsme tam vyslali, se nevrátili."
„Tak tedy, toho černokněžníka zabijeme, a poté se vrátíme vyjednat vaši pomoc," odvětil jim Enric a vydali se k jeskyni.
„Mám takový zvláštní pocit. Nelíbí se mi to tu," prohlásil další z rytířů, Meric, když stáli u vchodu do jeskyně.
„Taky to nemá působit příjemně, bratříčku, přestaň se bát všeho, co neznáš," odvětil mu Edgar, a všichni se vydali do útrob jeskyně.
„Ty tu zůstaň, kdyby náhodou chtěl utéct," přikázal Marcus jednomu z rytířů.
V jeskyni byla jakási omamující mlha.
„Eh... co to je? Vůbec nic přes to nevidí..."
„K zemi!" přerušil rytíře Marcus. Ze stropu sletěl bodák a probodl rytíře skrz na skrz.
„Ahh, to ne!" naříkal Enric.
„Můj pane, musíme jít dál. Dávejte pozor, kam šlapete, a taky čeho se dotýkáte," řekl Marcus, a pokračovali dál, až došli před místnost.
„Počkejte. To vypadá jako past, půjdu tam já, aspoň nezemřu jako zbabělec," odhodlaně prohlásil Meric.
„A všechnu slávu budeš mít pro sebe, na to zapomeň, bratře. Jdu s tebou," zarazil ho Edgar a oba vstoupili do místnosti.
Začal se ozývat tichý, tajemný hlas, mluvící neznámým jazykem.
„Slyšíte to?" zarazil se Marcus.
„Edgare... Co se to děje... já..."
„Mericu, co to děláš?" tázal se ho Edgar.
Meric se začal celý třást a sahal po svém meči, jako kdyby se tomu snažil bránit.
„Bratře, přestaň!" křičel Edgar, když Meric tasil meč a šel proti němu.
„Tak a dost jdu..." Silvie Marcuse přitáhla zpátky, a masivní kamenné dveře spadly, a zablokovaly vchod do místnosti.
„Zatraceně, co se to děje?!" křičel Enric, a z chodby proti nim vybíhali ozbrojenci se sekyrami, oblečení v hnědých kožiších.
„Máme společnost!" zvolal Marcus.
Silvie po nich začala pálit šípy svým lukem a několik jich skolila, poté se na zbývající vrhl Marcus s Enricem. Po chvíli je pobili a pokračovali dál chodbou. Slyšeli chrastění mečů, Edgar s Mericem nejspíš opravdu bojovali. Doběhli až do místnosti, kde stál šeptající muž v hábitu s holí. Marcus na něj vyběhl s mečem, ale dostal zásah od jednoho z blesků, které čaroděj vystřeloval z rukou. Enric se proti němu rozběhl a i přes tlak blesků, které kryl svým mečem, se k němu přibližoval, nakonec ho probodl. Vše utichlo. Enric pomohl Marcusovi vstát a šli zpět. Místnost byla otevřena, Silvie našla páku, která spustila mechanismus dveří.
V místnosti Edgar klečel nad ležícím Mericem...
„Co se tu stalo?" zvolal přibíhající Marcus.
„Hehe...eh... vždy jsi byl s mečem lepší... bratře. Ve všem... jsi lepší." S úsměvem na rtech, probodnutý Meric pohlížel na Edgara.
„Odpusť... odpusť mi to prosím..." Edgar s pláčem držel svého bratra.
„Není co...m.…musel jsi, odpusť mi ty... mou slabomyslnost, nechal jsem se... ovládnout zlou mocí..."
„To je v pořádku, bratře. Nemluv, šetři síly, dostaneme tě odtud," uklidňoval ho, již také celý zakrvácený Edgar.
„Ne... zachraňte... Impérium." Meric chytil Edgara za rameno, a po vyslovení té věty, zemřel. „Ne, ne! Nesmíš mi umřít! Nepovažuj se mě tady nechat, ty zbabělče..." S narůstajícím pláčem si Edgar Merica tiskl k hrudi.
„Je mi to moc líto, Edgare. Není to tvá vina, to ten černokněžník. Musel ho nějak ovládnout. Ale dostali jsme ho," utěšoval ho Enric.
Všichni vyšli ven z jeskyně.
„Pane, nechte mě tu. Musím bratrovi vykopat hrob," prosil Edgar Marcuse.
„Dobře, až budeš připraven, najdeš nás u Hromců," odvětil mu Marcus a vydali se zpět k nim.
ns 15.158.61.20da2
