Do tábora se vrátila císařova osobní stráž, vedoucí s sebou Deniu. „Pusť mě! Co si to dovolujete?!" Denia se vytrhla z rukou císařovy stráže.
„Kde jsi byla?" tázal se Císař Naross.
„Kde bych byla? Prohlížela jsem si Staré Impérium," odvětila Denia.
„A nevíš náhodou něco o té dívce, s kterou ses bavila? S tou zločinkou?" tázal se Císař Naross.
„O kom? Nebavím se se zločinci, otče. Co má tohle znamenat?" hněvala se Denia.
„Hmm... Jak myslíš. Vydáš se do Dun, pošlu tě jako diplomata. Navážeš tam vztahy s místními a zjistíš o nich, co se dá."
„Půjdu tam tedy jako diplomat nebo jako špeh?" zasmála se Denia.
„Na své spojence špehy neposíláme, Denio," zamračil se Císař Naross.
„Aha, odpusť. Nevěděla jsem, že máš nějaké zkušenosti v jednání se spojenci..." ironicky prohlásila Denia.
„Vyrazíš ihned. Poté, co to tady dokončím, se tam vydám také. Vyšlu s tebou svou stráž," odvětil Císař Naross.
„Půjdou se mnou, aby mě chránili, nebo hlídali?" tázala se Denia.
„Obojí. Teď běžte. Brzy se znovu shledáme," zakončil Císař Naross.
Skupina generála Milaela byla připravena vyrazit do lesa. Přidali se k nim vojáci v těžkých brněních, kteří nesli nádoby s hořlavinou. Do útoku se zapojila i skupina Vran.
„Proč s námi jdou Vrány?" tázal se Erik.
„Údajně mě chtějí chránit, mám sice své dozorce, ale Vrány odmítnout nemůžeš," zasmál se generál Milael.
Skupina vešla do lesa. Dlouho se nesetkávali s žádným odporem, až hlouběji v lese se střetli se skupinou zmateně pobíhajících elfů, které rychle pobili.
„U všech Svatých! Je tu tolik duší, všechny se nás snaží zastavit..." promluvil Samir.
„Tak půjdeme tam, kam nechtějí, abychom šli. Ukaž mi cestu, Samire," promluvil Erik ve své mysli.
Erik následně vedl skupinu. Zavedl je k mohutnému stromu.
„Zapalte ten strom!" křikl generál Milael.
Vojáci uložili nádoby ke stromu. Krátce poté na skupinu ze všech stran zaútočili elfští bojovníci ve zdobených brněních. Elfové, ačkoliv v přesile, neměli proti skupině generála Milaela šanci. Dozorci, Vrány a Erikova skupina byli očividně lépe vycvičeni k boji. Po poražení elfských bojovníků skupina zapálila strom.
„Teď vyjděte z lesa..." promluvil Samir.
„Ehm... Měli bychom teď odejít. Počkat, co se stane. Tohle je nejspíš vyprovokuje dostatečně..." prohlásil Erik.
Skupina se vrátila k Císaři. Imperiální legie poté zaujaly obranné štítové formace před lesem. Zanedlouho se z lesa začaly vynořovat shluky elfských válečníků.
„Pane, pravděpodobně jsme je vyprovokovali k útoku," oznámil generál Milael.
„Skvěle, teprve teď začne ta pravá zábava!" zasmál se Císař Naross.
„Můj pane, myslíte si, že je moudré vést válku proti všem rasám Alcrity?" otázal se Leran.
„Tohle není válka, Lerane. Válka by znamenala, že všechny strany mají šanci na vítězství. Tohle je čistka," odvětil Císař Naross.
„A co je jejím cílem, pane?" tázal se Ador.
„Haha... Přeci zbavení se zrádců, Adore. Všechna tahle odporná havěť musí být zničena, aby naše Říše mohla znovu povstat."
Skupiny elfských vojáků vybíhaly proti štítovým formacím imperiálních legií. Během několika minut byly elfské jednotky pobity.
„Ach, tak tohle je všechno? To je vše, co ti hrdí elfové dokážou?! Tohle přeci nemůžou myslet vážně... Velegenerále, zastavte trebuchety a dejte povel k útoku. Tímhle ponižují i naše vojáky, čím dříve tohle ukončíme, tím lépe pro nás všechny!" rozkázal Císař Naross, a vydal se do první linie.
Legie vyrazily kupředu. Cestou vojáci masakrovali všechny elfy, které potkali. Císař Naross se skupinou došel do středu lesa, kde hořel mohutný strom. Před ním stál elf v bílé róbě.
„Hlupáci... Nemáte ponětí, co jste udělali!" křikl elf.
„Hmm... Můžeš nám to vysvětlit v zemi mrtvých, elfe!" zvolal Císař Naross a tasil meč.
„Vážně si myslíš, že můžeš porazit pána lesa? Navíc přímo v jeho lese? Tvá arogance bude tvou smrtí, člověče..." prohlásil elf.
Poté se stromy začaly hýbat a útočit kořeny a větvemi na vojáky impéria. Zároveň z podzemních úkrytů vyběhly oddíly elfských válečníků, v daleko větším počtu, než ti, kteří na legie zaútočili před lesem. Erikova skupina obestoupila Císaře Narosse, aby ho chránila před útočícími válečníky a stromy. Caden se snažil svou mocí odrážet útoky stromů, ale v nehlídaném momentu nechal jeden ze stromů spadnout přímo na skupinu, strom však nedopadl. Císař Naross odrazil strom mohutnou vlnou energie, která odhodila všechny elfy, a vzlétl do vzduchu. Křídla, která se mu zjevila, měla barvu krve, jenž přecházela do temné, až černé barvy.
„Tak už dost!" křikl Císař Naross, jeho křídla se jako kopí zarazila do těl elfských válečníků.
„Ty odporný démone! Zhyň v posvátném světle!" zvolal pán lesa a z rukou mu vyšlehl proud oslepujícího světla.
Císař Naross jej však svým křídlem odrazil, přilétl k pánovi lesa a probodl ho mečem. „Jsi příliš slabý, elfe. Alcrita patří silným," zašeptal Císař Naross a odhodil pána lesa na zem.
Stromy se rázem přestaly hýbat, namísto toho započaly ztrácet tvar a měnit se na tekutou látku, která pozvolna zaplavovala celý prostor lesa.
„Ústup! Všichni pryč z lesa!" rozkázal Císař Naross, když jeho křídla zmizela a on dopadl na zem.
Vojáci impéria a císařova skupina urychleně opustili prostor lesa. Zanedlouho z něj zbylo jen jezero plné podivného kovu, který pomalu tuhl. Téměř všichni imperiální vojáci byli tímto kovem zašpiněni.
„Pane, myslím, že jsme zvítězili," prohlásil velegenerál Dornius.
„To se ještě uvidí, Dorne. Překvapilo by mě, kdyby nikdo z elfů neutekl," odvětil Císař Naross.
„Elfové jsou moc hrdí na to, aby utekli, můj pane. Předpokládám, že raději zemřeli," přidal se generál Milael.
„Před osmdesáti lety možná, Milaeli. Ale mohli se za tu dobu změnit," usmál se Císař Naross.
„Pokud si to přejete, pane, tak vyrazím se svými vojáky na sever a pokusím se najít nějaké ty elfy, kteří mohli utéct," navrhl velegenerál Dornius.
„Dobrá. Poté můžeš pokračovat na jihovýchod ke Zdi Smutku. Vezmi si tolik legií, kolik jen potřebuješ. My vyrazíme proti Hromcům," odvětil Císař Naross.
Císařova skupina se poté se zbytkem armády vydala do Bouřných Skal. K císařovu očividnému zklamání se však nesetkali s žádným odporem. Dorazili až před samotnou horu Hrom. V ní byl vytesán tunel. Na konci tunelu byla vidět ocelová brána.
„Zatraceně... Můj pane, navrhuji tu postavit tábor a poslat jednotky pro dřevo na beranidlo," prohlásil generál Milael.
„To nebude nutné. Cadene? Mohl bys tu bránu vytrhnout? Pokus se těmi kusy projet kraje tunelu," otázal se Císař Naross.
„Pokusím se..." Caden si stoupl před vchod do tunelu, a svou mocí vytrhl bránu.
„Skvěle! Milaeli, teď dejte povel k rozbití tábora. Já, má osobní stráž a Erikova skupina se vydáme dovnitř," prohlásil Císař Naross.
„Můj pane, nemůžete tam přeci jít..." nedořekl generál Milael.
„Vím, co dělám, Milaeli. Dočasně tu přebíráte velení. Kdybychom se do zítřejšího rána nevrátili, můžete tam vběhnout a všechny zabít," odvětil Císař Naross, a vydal se se svou skupinou do hlubin hory Hrom.
Caden cestou vyrazil ještě několik menších ocelových bran. Ta poslední je dostala do obrovského podzemního města. Před nimi stála celá armáda Hromců, připravená k boji. Hromci byli očividně zmateni z počtu císařovy stráže.
„Buďte pozdraveni, obyvatelé hory Hrom! Já jsem Císař Naross Moranor, vládce Říše lidí. Předstupuji k Vám s návrhem!" zvolal Císař Naross.
„Jakým návrhem, člověče?" křikl jeden z Hromců.
„Elfská rasa nám byla k ničemu, nyní už neexistuje. U Vás to však neplatí. Přidejte se k nám! Vaše vynalézavost naši novou říši posune do nových výšin!" zvolal Císař Naross.
„Nebudeme se klanět lidským vrahům!" zaznělo ze zástupu Hromců.
„Hahaa... Nežádám Vás, abyste se nám klaněli, nebo byli našimi otroky. Žádám Vás o spojenectví. Každý z Vás má volbu. Kdokoliv, kdo se k nám přidá, dostane výměnou za své služby právo usídlit se kdekoliv na území Říše. Stane se také právoplatným obyvatelem naší Říše," prohlásil Císař Naross.
„A co když se nepřidáme?" ozvalo se.
„Tak mi nezbyde nic jiného, než Vás popravit za zradu," odvětil Císař Naross.
„Máte čas do příští noci. Mezitím můžete poslat své zvědy k tomu, co zbylo z Ašnatonského lesa, pokud mi nevěříte. Cestou se mohou pokochat velikostí naší armády, možná Vás překvapí, že je to jen čtvrtina z celku," zasmál se Císař Naross, poté se skupinou odešel do již rozbudovaného tábora.
„Pošlete někoho, ať ty zvědy Hromců doprovází," rozkázal Císař Naross.
„Jaký je další plán, pane? Nečekaný útok?" tázal se Ador.
„Ach, Adore, dal jsem jim své slovo. Budeme čekat na jejich rozhodnutí," odvětil Císař Naross.
„Pane, dobývat tu horu bude obtížné. Každou minutou jsou Hromci lépe připraveni na obranu, pokud nezaútočíme hned..." namítal generál Gorm.
„Obléhání se může velmi prodloužit, to chápu, generále Gorme. Nezapomínejte na kodex a čest!" oponoval Císař Naross.
„Pokud povedu útok já, tak Vaše čest nebude ohrožena," navrhl generál Gorm.
„Takhle to přeci nefunguje, Gorme. Pokud se do zítřejší noci nevzdají, nechám vás vést útok. Pokud si to ovšem stále budete přát, generále," usmál se Císař Naross.
„Samozřejmě, pane. Za Vaši čest položím život!" prohlásil Gorm.
„Doufám, že to nebude nutné, generále. Ale měli bychom být připraveni na každou možnou situaci. Připravte armádu k útoku," rozkázal Císař Naross.
„S radostí, pane," generál Gorm se uklonil a odešel.
Druhý den ráno do tábora přišel posel Hromců. Všichni Hromci se vzdávají Říši, požadují však, aby jejich kapitulaci vyslechl přímo Císař Naross osobně.
„Tohle je do očí bijící past, pane. Půjdu s Vámi!" prohlásil generál Milael.
„Také půjdeme," přidal se Erik.
„To je od vás šlechetné, ale to jednání zvládnu sám. Generál Gorm se postará o zbytek. Měli byste se vrátit do Císařského Města, nebudu vás již potřebovat," odvětil Císař Naross.
„To byl rozkaz, pane?" tázal se generál Milael.
„Věřím, že jinak bych vás odejít nepřinutil. Dozorci musí být připraveni podpořit velegenerála Dorna hned, jakmile se dostane ke Zdi Smutku. Nemám tušení, jakou rychlostí se k ní dostává, možná už tam je," prohlásil Císař Naross.
„A co my, pane?" otázal se Ador.
„Vy si musíte odpočinout. Poté se připojíte k Milaelovi, tehdy bych tu už měl být hotov. Všichni se poté setkáme u Zdi Smutku, ale nikdo jí nepřekročí bez mého svolení!" rozkázal Císař Naross.
„Okamžitě tedy vyšlu posla se zprávou. Doufejme, že Dornius uposlechne váš rozkaz..." odvětil generál Milael.
„Dornius je sice horlivý, Milaeli. Ale o jeho loajalitě jsem ani na vteřinu nezapochyboval. Můj přímý rozkaz splní," uraženě odvětil Císař Naross.
„Tak jsem to nemyslel, pane. Pro každého by bylo zastavit tak zdánlivě snadný postup armády těžké, zvláště pro něho..." odvětil generál Milael.
Vrány, které dosud chránily Císaře Narosse, opustily tábor. Krátce na to tábor opustila i Milaelova skupina. Poté, co dorazili do Císařského Města, začali s přípravou armády. Generál Milael nechal svolat své dozorce na náměstí, kde bylo vybudováno provizorní velitelství. Dozorci nyní měli k dispozici i magahoundy, středně velké psy, kteří jsou speciálně vycvičeni k lovení a hledání mágů.
K Erikovi přistoupil jeden z členů Vran a vzal si ho stranou. „Eriku, máme pro tebe důležitou zprávu od Císaře, ale musíme ti to říct v soukromí. Hned, jakmile budeš moci, přijď do hlavního sálu Císařského Paláce," zašeptal člen Vran, a odešel.
Mezitím Cadena napadl jeden z magahoundů, dozorci ho po několika minutách snažení odtrhli.
„Odpusť, Cadene. Nejspíš z tebe cítí silnou energii, až ho to donutilo zaútočit. Ještě úplně nechápeme, jak magahoundi reagují na temné mágy," prohlásil generál Milael.
„Dovoluji si tvrdit, že teď už to víte, generále," zasmál se Caden.
Erik se vydal do Císařského Paláce, aby se setkal s Vranami. Jakmile vešel dovnitř, zmocnil se ho zvláštní pocit, jako kdyby cítil nervozitu s mírnou příměsí strachu. Bránu do Císařského Paláce zavřely Vrány. Poté Erika obestoupily a tasily meče.
„Co má tohle znamenat?!" křikl Erik.
„Předávám ti dar od Císaře, Eriku..." zasmál se velitel Vran.
Vrány na Erika začaly útočit, většina jejich útoků byla směřována do spodní části Erikova těla a do zad. Ačkoliv se Erik snažil ze všech sil bránit se, nebyl schopen žádného ze členů Vran zabít. Několikrát se mu podařilo bodnout je do hrudi, nemělo to však žádný vliv na jejich další konání. Vrány Erika několikrát bodnuly, nesčetné rány ho nakonec skolily na kolena.
„Hmm... Škoda, věřil jsem, že dokážeš víc!" zvolal velitel Vran, když přistoupil k Erikovi a chystal se ho podříznout mečem.
Erik se dostal do stavu, který by se dal popsat, jako záchvat zoufalství. Hlasitě křikl, a Vrány okolo něj rázem srazila vlna podivné, rudé energie. Paprsky této energie začaly odhazovat útočící Vrány.
„Tak už dost!" křikl velitel Vran.
Jeden z členů Vran střelil Erika jednoruční kuší do zad. Erik se rozeběhl proti veliteli Vran. Vrány do něj několikrát vystřelily kušemi. Těsně před velitelem Vran Erik padl k zemi a ztratil vědomí441Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡ8xQ5vjtaXr
