Druhý den v cele...
„Není to tu tak hrozné, je tu světlo, poměrně prostor, jídlo dvakrát denně. Mohl jsem skončit daleko hůř. Vždy, když přinesou jídlo, otevřou ty mohutné ocelové dveře a mohu se podívat na zbytek vězení, nechápu, že se jim to vyplatí. Derren se snaží se mnou komunikovat, vymýšlí, co dělat, aby se nezbláznil úplně, opravdu jsem tak měkkej?" zamýšlel se klon Derrena.
Den čtvrtý...
„Jestli Derren nezavře hubu, zabiju buď jeho nebo sebe. Neustále něco žvaní. Nevydržím to s ním. Kdo by byl řekl, že nejtěžší na vězení bude pobyt sám se sebou? Jsem tu teprve tři, možná čtyři dny, počítám je podle oběda," skutečný Derren přerušil klon ze změti myšlenek, „Nechceš si zpívat?" prohlásil.
„Nah... proč ne?" odpověděl. „Alespoň tím zaženeme stráž, a budu tě moct přiškrtit," pomyslel si klon Derrena s úšklebkem.
Po chvíli uši drásajícího "zpěvu" se klon Derrena zeptal skutečného.
„Poslyš, jsi si jistý, že jsem tvůj klon?"
„Jasně, jak jsem řekl, jen máš potlačenou lidskost. Což je v téhle situaci výhodou. Nevadí ti nedostatek lidského kontaktu, a řekl bych, že tě i štve se mnou mluvit."
„Alespoň úplně blbej nejsem," zasmál se v duchu Derrenův klon.
Po domluvení si skutečný Derren začal zas něco mumlat.
„Poslyš, stejně zemřeme, tak mi můžeš říct, co jsi vlastně dělal u Consortia."
„Vždyť jsem ti to už říkal. Nahradili mě tebou, a tak jsem se chtěl pomstít, konec příběhu."
„Hmm... počkám si ještě pár dní, však on povolí a řekne mi víc," zamyslel se klon Derrena.
Den šestý...
„Už celý den se Derren snaží vyvolat ve mně šílenství historkami z jeho dětství a milostného života." „Počkat, co jsi to říkal na E?" tázal se klon.
„Eliss."
„Takže ty jsi něco měl s císařovnou?"
„Bylo to jen krátce. Než jsem se dozvěděl o tobě."
„Oh... Aha, tak to se omlouvám, že jsem Vám zkazil milostný život. Ale počkat, takže ta císařovna, to dítě je...?"
„Moje? Nevím, já... Nejspíš ne."
„Ale jsi jediný, kdo měl... takový vztah s císařovnou, ne?"
„Co já vím, to dítě může být i tvoje!"
„Pokud je tvoje, tak technicky vzato je i moje."
Skutečnému Derrenovi probleskl výraz znechucení.
„Na tom už stejně nezáleží! Ani jeden z nás ji nikdy neuvidí, nikdy," skutečný Derren se otočil na druhou stranu a zíral do zdi.
„Opravdu jsi ji miloval?" tázal se klon.
„Na to si můžeš odpovědět sám, ne?"
„Takže miloval..."
„Možná... že jsem reagoval přehnaně, koneckonců to ona byla hlavní zastánce zastavení klonování," řekl smutně skutečný Derren.
„A to bys opravdu zabil své dítě?"
„Nevěděl jsem, že je moje! Netušil jsem ani, že je opravdu Elissino, doufal jsem, že je to výmysl. Záminka, aby Consortská flotila všechny nevyvraždila, kdyby zvítězili."
„Takže nejsi úplně popravení hodný," zasmál se klon.
„Hmm... To rozhodnutí není na mně, škoda, možná bys o tom mohl rozhodnout i ty, kdyby ses nenechal zavřít."
„Nenechal? Ten tvůj bratr za to celé může! Kolik vás vůbec ještě je?" rozhněval se klon.
„Pokud vím, tak už snad nikdo," ušklíbl se skutečný Derren, užívající si hněv svého klonu.
„Vždyť tohle celý je úplně šílený!" křičel klon.
„Uklidni se, tvoji přátelé nás odsud určitě nějak dostanou. Kdo ví, třeba už jsou tady, protože někdo nechal otevřené hlavní dveře," pousmál se skutečný Derren.
„Třeba jen čekají na výměnu stráží," dodal klon.
„Ano, a ta kamera se také otočila od nás jen tak," znovu se zašklebil skutečný Derren.
„Neměl by ses radovat, jestli to jsou moji přátelé, pravděpodobně tě zabijí."
„A kdyby to byli nepřátelé?"
„Tak tě zabijí určitě," ukončil klon a otočil se od Derrena.
„Kdo z Vás je Derren?" přistoupil k cele muž v masce.
„Já!" oba zvolali.
„Nah, myslím klon."
„Já!" znovu oba odvětili.
„Drž hubu, ty bastarde!" Klon se vrhl na Derrena.
„Dost! Přestaňte! Derrene, to jsem přece já!" muž vběhl do cely a sundal si masku.
„Kdo... Collinsi? Jak ses sem sakra dostal?" zmateně odvětil klon.
„To je na dlouho, teď pojď, dělej."
„Jestli odejdete beze mě začnu tak řvát, že sem naběhnou všechny stráže," oznámil jim skutečný Derren.
„Mám ho...?" Collins naznačil.
„Ne, popravíme ho jinde. No tak dobrá pojď s námi," odpověděl klon.
„To nebyla zrovna odpověď, kterou bych chtěl slyšet, ale lepší, než umřít tady," zasmál se skutečný Derren.
Collins oběma nasadil pouta.
„Co to děláš?" zmateně se tázal skutečný Derren.
„Musí to přece působit věrohodně," odvětil mu Collins.
Došli k bráně na dvůr.
„Kam jdete?" tázal se agresivně strážce u brány.
„Přeprava vězňů, sám hlavní rada je chce vidět, nezdržujte mne prosím," s klidným hlasem řekl Collins.
„Převážíte tyhle dva sám?" podezřívavě se otázal strážce.
„Hah, samozřejmě, že ne. Za bránou na mě čeká jednotka," zasmál se Collins.
„A Vaše jméno?"
„Bertold Bauer, neumíte číst z jmenovky?" podivil se Collins.
Strážný se podíval do tabletu.
„Hmm... no dobrá, můžete jít," odvětil mu strážný a otevřel bránu.
Za ní na dvoře čekal transport vězeňské služby, a u něj celá Derrenova jednotka.
Všichni nastoupili a odletěli.
ns 15.158.61.12da2
