Potom, co jsem Jeremyho porazila na sety 3:1 chtěli jsme se kouknout na film. V televizi nedávali nic moc zajímavého, takže se Jeremy rozhodl, že půjde ven. Respektive, on se rozhodl, že MY půjdeme ven. ,,Stejně nemáš nic důležitého na práci." Rozhodil doširoka rukama a já se zamračila. ,,Zaprvé jak to můžeš vědět a zadruhé no a?" Na to se pouze ušklíbl a otevřel střešní okno. ,,No tak Evansová, chci ti něco ukázat." Už se na mě zase zubil a já rezignovaně vydechla. ,,Fajn! Ale ať to není na dlouho." Zabručela jsem a ze skříně sundala longboard. Přeci nepůjdu pěšky. Kdo ví, kam mě to chce ta osina v zadku zatáhnout. ,,Ježíš, tak už pojď." Netrpělivě postával u okna, zatím co já si kontrolovala, že mám vše potřebné v kapsách. ,,Nepruď!" Zahučela jsem a opatrně vylezla z okna, tak jako vždy, protože se z domu vytrácím především jím a ne dveřmi, které teta Sophie hlídá, jako bachař ve věznici s nejpřísnější ostrahou.
Jela jsem ulicemi a Jeremy za mnou šel co nejrychleji, aby mi stačil. ,,Kudy teďka?" Křikla jsem za sebe, protože jsme se ocitli na rozcestí mezi luxusními vilami. ,,Nahoru." Opáčil nevině, já se zmateně rozhlížela se snahou pochopit, co tím myslel. ,,Tudy." Ukázal na menší zídku a vyskočil nahoru. ,,No to ne!" Zírala jsem na něj a on zas na mě. ,,Pojď, než někdo přijde." Popoháněl mě, načež jsem se tedy neochotně přehoupla přes zídku a dopadla na zelený trávník.
,,Tak a jsme tady!" Zvolal po chvíli, když jsme se ocitli na starém vrakovišti. ,,A co tady jako hodláš dělat?" Vydechla jsem zpruženě. ,,Nebuď suchar! Je to tu skvělý, protože je tu pár aut stále funkčních s plnou nádrží." Oči mu opět jiskřily nadšením, zatím co já jeho pocity rozhodně nesdílela. Příliš mě nenadchl fakt, že se tu nachází pár starověkých pojízdných rakví. Řidičák jsem sice měla již přes rok, ale rozhodně jsem se nehodlala zabít s Jeremym v autě, ještě za takových okolností.
Zrzek si prohlížel všechny různé modely, než u jednoho zůstal a radostně zvolal, že je to, to pravé. Otráveně jsem ho následovala a automaticky se malinko přikrčila, jakmile rozbil okénko a střepy se rozletěly kolem. ,,Nechodí sem náhodou hlídač?" Zeptala jsem se přiškrcený hlasem a obavami. ,,Klid, už měsíce to tu nikdo nekontroluje." Odvětil nezaujatě a dál se rýpal v kabelech pod volantem. Pár minut se tam vztekal, než se mu konečně podařilo nastartovat a rozjet se. ,,Kousek odtud je perfektní plácek na driftování." Připadám si tu jako s malým dítětem, ale co se dá dělat. Teď už mě stejně vystoupit nenechá. Buď tu umřu nebo se vysekáme, skončím v nemocnici a zabije mě teta. Skvělý, proč že jsem sem vlastně lezla?
,,Drž se." Uchechtl se zrzoun při pohledu na můj zkamenělý výraz a já se po něm ohnala rukou, aby sklapnul. ,,Klídek, Evansová, ať se nevysekáme hned na začátku." Vysmíval se mi. Však ono ho to vtipkování přejde, až bude ležet ve škarpě hlavou dolů. Pomyslela jsem si a raději se připoutala.
133Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡ7mu4F7CTdJ
Jeremy driftoval na tak malém asfaltovém plácku, jako šílený. Vůbec mu nevadil kouř a smrad ze spálených pneumatik nebo moje ječení, které se sem tak ozvalo, když málem nevybral zatáčku. ,,Panebože, panebože!'' Odříkávala jsem si sama pro sebe modlitbu, zatím co on se plně věnoval řízení. Auto se ořásalo a bylo na něm znát, že nejlepší časy už má dávno za sebou. Díkybohu mu taky rychle došla šťáva a zrzek byl donucen zastavit. S očima zavřenýma a rukama na hrudi se snahou zklidnit svůj přerývavý dech, jsem seděla zády zabořena hluboko do sedačky. Nabrala jsem pocit, jakoby se mi celý život míhal ve zkratce a rozhodně to nebylo nic příjemného. Zatím co já neklidně přecházela po svém myšlenkovém paláci, Jeremy byl dávno na nohou a nabádal mne, abych vylezla z auta. ,,Raději bych už šel, ať nás nechytí.'' Prohlásil a otevřel mi dveře. Já ovšem nebyla schopna slovní odpovědi, a tak jsem pouze kývla na souhlas. Zmetek jeden, tohle mu oplatím. Zamumlala jsem si v duchu a přemýšlela, co za ďábelský skutek mu provedu.
133Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡ0jwj42MchA
Procházeli jsme dlouhými, tichými a již ve tmě ponořenými ulicemi, dokud jsme se neocitli před tetiným domem. Zevnitř nepronikal jediný paprsek světla a já si říkala, že teta šla pravděpodobně spát. Tím lépe, alespoň nebudeme muset šplhat až na střechu. Ukazováčkem před ústy jsem Jeremymu naznačila, ať mlčí a potichu postupovala do domu. V hale jsme se oba dva několikrát přerazili, protože nebylo vidět na krok. ,,Jau, dávej sakra pozor.'' Zasyčela jsem, protože do mě vrazil. ,,Já se snažím, ale nevidím ani vlastí tělo natož to tvoje.'' Opáčil šeptem a pokračoval za mnou po schodech. I mně dělalo dost velké potíže proklouznou nepozorovaně a neslyšně do svého pokoje. Pomocí tyče jsem otevřela poklop a pak si uvědomila, kolik rámusu dělají ty schůdky, když se rozkládají. ,,Ty, Jeremy.'' Oslovila jsem zrzouna, který stál jen necelý krok ode mě. ,,Co se děje?'' Zašeptal tak blízko, až jsem cítila jeho horký dech na krku. Nepatrně jsem se otřásla a na krku se mi utvořila husí kůže. Co to blbneš Evansová, nic se nestalo. Okřiklo mě mé podvědomí posměšně. ,,Budeš mě muset vyzvednout nahoru, protože ty schůdky by byly slyšet.'' Nervózně jsem se ošila a rukou ukázala na otvor nad námi. ,,Dobře.'' Pronesl a nezdálo se, že by mu to nějak vadilo. Aniž by čekal na vyzvání, popadl mě za boky a opatrně mě nadzvedl. Překvapeně jsem zalapala po dechu, něco mě zašimralo v břiše a já, ačkoliv to trvalo jen pár setin, si nemyslela, že se té vzpomínky jen tak zbavím. Mé podvědomí na mne opět křičelo, ať se vzpamatuju. Naštěstí jsem tak rychle učinila, aby nás teta neslyšela. Jakmile jsem se ocitla na podlaze svého pokoje, podala jsem zrzkovi pomocnou ruku. On se mě jemně chytil a vyhoupl se nějakým záhadným způsobem nahoru. Obdivně jsem nad tím žasla a snažila se co nejtiššeji zaklapnout poklop.
133Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡOCJjNn7yIp
,,Uf, tak to bychom měli.'' Prolomil ticho zrzoun a já si taky úlevně oddychla. Přemístila jsem se na druhý konec místnosti a abych se mohla převléknout, zapnula jsem ledky. Otočila jsem se k němu zády s úmyslem převléknout se do pyžama, jenže ta zrzavá kreatura je natolik zpomalená, že jsem ho musela předem šeptem okřiknout, aby na mě nečuměl a taky se otočil, což urychleně provedl. Jakmile jsem byla převlečená, zaplula jsem pod peřinu a řekla zrzkovi, že už se může otočit zpátky. Sama jsem se přetočila na druhý bok, protože ho opravdu nehodlám pozorovat. Vzápětí mi nedošlo, že se na mém nočním stolku nachází malé zrcadlo a že tak mám perfektní výhled na Jeremyho pekáč buchet. Skoro jsem se zajíkla, když se naše pohledy střetly. V mžiku jsem zrcadlo překlopila směrem dolů a křečovitě sevřela víčka. Díkybohu nic neřekl, jen po chvíli ledky vypnul a pak už bylo jen slyšet, jak se na gauči převaluje.
ns 15.158.61.16da2
