Před třemi lety, Antofagasta- Chille.
135Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡYl2Ea7eqD2
Flashback
135Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡqrgWAt3C42
Rychlými kroky sebíhám točené schody ze svého pokojíčku. Maria mě volá do obývacího pokoje a já běžím, abych ji nenechala čekat. Na rtech mi hraje šťastný úsměv, tváře mám zdravě růžové a v očích planoucí jiskřičky. Seskočím z posledního schodu a mířím za ní. Stojí naproti mně v černých uplých džínách a bílém tričku s krajkou, které nedávno dostala od táty, jako omluvu, že musel odjet na misi. Své husté tmavé vlasy má jako obvykle spletené do copu, na rtech rudou rtěnku a spoustu zlatých náramků kolem zápěstí, jako nosí vždy. Vše se zdá být normální a typické, až na její pleť. Ta místo snědé a pro Mariu velice okouzlující částí těla, je nyní smrtelně bledá, až nazelenalá. Úsměv mi z tváře rázem zmizí a nahradí ho starostlivý výraz. ,,Co se děje Mario, jsi v pořádku?'' Přistoupím k ní blíž a ustaraně ji pohladím po rameni, načež se ona zachvěje a dech se jí zrychlí. Vůbec to nechápu, snažím se si domyslit, co se jí mohlo stát, ale než cokoliv stihnu říci, přeruší mne. ,,Lu-lucas z-ze... Volali, vo-lali z-ze...'' Nebyla schopná utvořit smysluplnou větu a mezi jednotlivými slovy vzlykala. Oči, které jí jindy plály mládím a radostí, byly teď zalité slzami, které se nemilosrdně draly na povrch. ,,Ššš Mario, to bude v pořádku, řekni mi pomalu, co se stalo, dobře?'' Konejšivým hlasem jsem k ní promlouvala a šetrně ji usadila na pohovku. ,,J-já ne-ne-nemůžu.'' Zavzlykala a tvář si ukryla do dlaní. Celým jejím drobným tělem otřásaly vzlyky a pláč. Třásla se a já nevěděla, jak jí pomoci. Klekla jsem si na zem a jemně ji objala pažemi, nebránila se. Dlouhé minuty jsme setrvaly v objetí a já vyčkávala, dokud nebude chtít promluvit. V hlavě jsem se probírala všerůznými scénářemi, které se mohly udát. Rozešli se s tátou? Stalo se něco jejímu Jacobovi? Udeřili ho zase ti kluci z vyšší třídy? Ne, ne, ne tohle muselo být něco jiného. Proč by se s ní táta rocházel, navíc po telefonu, to by nikdy neudělal, vždyť ji měl moc rád. To přeci nedává žádný smysl, táta by jí nikdy neublížil. Říkala jsem si v hlavě, zatím co Maria ustavičně plakala. Zničeho nic se ode mne odtrhla a s prudkým nádechem se mi zadívala hluboko do očí. ,,Lucas je mrtvý.'' Vydala ze sebe slabým hlasem, div, že jsem ji slyšela a i hned na to se zhroutila. Svět jakoby se najednou zakalil. Již nebyl barevný a světlý, nyní v něm převládala temná oblaka, která zavalila celou mou mysl. Přes temnotu a slzy v očích jsem pořádně neviděla. Má hruď se nepravidelně zvedala, srdce mi bilo mnohonásobně rychleji, jakoby mi mělo vyskočit z těla. Ústa jsem měla vyprahlá, jako saharu a v krku se mi utvořil ohromný knedlík. Několikrát jsem zamrkala, snažila jsem se probudit a doufat, že tohle je jen hloupý sen a že se to ve skutečnosti neděje. Jenže tohle byla realita, tohle byla realita, které se nedalo nijak zabránit a udeřila mne vší silou. Přestala jsem vnímat svět okolo sebe, všechno se točilo a v hlavě mi promlouval nějaký neznámý hlas. ,,Mrtvý, mrtvý, mrtvý.'' Šeptal kdosi v mé hlavě, postupně hlasitěji a hlasitěji. ,,Mrtvý, mrtvý, mrtvý!'' Zakřičel a nepřestával. ,,Je mrtvý, mrtvý, mrtvý!'' Teď už přímo řval, hlava mi z toho třeštila, ale ten hlas neustával. ,,MRTVÝ!!!'' To už skoro neznělo lidsky. Chytila jsem se za hlavu a chaoticky se do ní mlátila rukama. ,,Ne, ne, ne!'' Křičela jsem. Zuby mi klepaly o sebe, dokud se nezařízly do rtu, který rázem prokously. Do pusy se mi téměř okamžitě dostala železná pachuť krve. Ret nepřestával krvácet, možná proto, že zuby v něm byly stále hluboko ponořené a nehodlaly přestat. Ruce mne neposlouchaly, už mě nebouchali do hlavy, nýbrž do hrudi. Bušily do místa, kde se nachází srdce a já nic necítila. Necítila jsem žádnou fyzickou bolest, za to té vniřní zde bylo nespočetně mnoho. Jakoby mě zevnitř probodávalo tisíce nožů a postupně se drásaly kůží. Z hrdla se mi draly bolestné nářky a prosby. Mohly uplynout minuty, hodiny, snad i dny, ale moje prosebné výkřiky neustaly. Nevnímala jsem okolí a co se právě dělo kolem mne. Nevnímala jsem, jak mě jeden ze záchranářů uchopil za zápěstí a oddálil ho od mého těla. Nebojovala jsem s ním, nechala jsem se pevně chytit za ruce a posadit na pohovku. Pořádně jsem neviděla nebo alespoň nevnímala na tolik, abych byla schopná zaznamenat, co se kolem mě právě odehrává. ,,Má panický záchvat měla by se za chvíli uklidnit.'' Promluvil jeden hlas. Nyní už to nebyl hlas v mé mysli, ne, tohe byl skutečný hlas tam zvenku. ,,Podle té ženy to trvá už dlouho, podívej se na ni, je úplně mimo, musíme jí píchnout trochu morfia.'' Odpovídal mu druhý hlas a já jen strnule seděla, bez sebemenšího pohybu. Ani jsem necítila, když to mě pronikla úzká jehla s neznámou látkou. Za pár okamžiků jsem přestala vnímat svět úplně. Upadla jsem do černo čermé tmy, která mne pohltila a nemínila pustit za světlem.
ns 15.158.61.10da2
