,,Kam, že mám dát tu ruku sakra?!" Snažila jsem se Jeremyho zpacifikovat, zatím co on nehnutě postával na místě. ,,Řekl bych, že sem má jít pravá." Uvažoval společně se mnou a snažil se mi co nejlépe nastavit, abych mohla ten podivný chvat uskutečnit. Při podkopávání jeho nohou jsem však nějak ztratila stabilitu a složili jsme se jako domino. Zrzoun bolestně sykl, když jsem mu omylem zaryla loket do hrudi ve snaze z něj slézt. ,,Promiň." Špitla jsem omluvně a v hlavě mi začala kolovat otázka, od kdy se mu sakra za něco omlouvám?! ,,Jo, v pohodě." Odvětil s námahou a já mu podala pomocnou ruku, aby se zvedl. ,,Ták, jak to jde vám?" Přilezl za námi jakýsi chlapík ve vestě pro mentory. ,,Skvěle." Usmála jsem se sarkasticky, což on ovšem nerozpoznal. ,,Ukažte mi, jak byste předvedli situaci tři." Pokynul nám a já se horlivě snažila vzpomenout, co byla situace číslo tři. ,,Ehhh j-jistě ehm." Chytla jsem Jeremyho za triko a nenápadně mu pošeptala: ,,Co že to mám vlastně dělat?" ,,Útok s nožem." Zašeptal nazpátek a já po něm hodila zděšený pohled. ,,Dobře, tak můžete?" Popoháněl nás opět ten chlapík a já měla sto chutí mu něco nehezkého odpovědět.
Váhavě jsem zaujala bojovou pozici a zrzoun si vzal falešnou kudlu. ,,Do toho!" Zaskřehotal mentor a já najednou pocítila veškeré pohledy na sobě. Polkla jsem ohromný knedlík v krku, který se mi tam během chvíle utvořil. Jeremy rty naznačil ,,promiň", načež se po mně vrhl. Jen tak, tak jsem uskočila a naprosto zapomněla, jak mám reagovat. Ve chvíli kdy mi Jeremy hrozil nožem přímo před krkem, neudržela jsem se a nechtěně mu dala pěstí. ,,Ježiš Kriste!" Vyhrkla jsem a okamžitě mu pomáhala ze země. ,,Promiň, to fakt nebylo v plánu." Rukou jsem mu nevědomky přejížděla po rameni. S hrůzou jsem kontrolovala jeho nos, ze kterého se řinula krev. ,,Jsem v pohodě, všechno dobrý!" Zavolal, aby ostatní uklidnil a na mě se jen rozpačitě pousmál. ,,Já- fakt se omlouv-" Zasekl mě v půlce věty mávnutím ruky. ,,Nic se nestalo Evansová, myslim, že sebeobranu zvládáš na výbornou." Uchechtl se a s rukou před tváří se vyškrábal na nohy.
Nevím, zda-li bych se měla divit, či po těch letech už nikoliv, ale po téměř zlomení Jeremyho nosu jsem neměla skoro žádné výčitky. Teda, cítila jsem se poněkud blbě, jak na mě čučela polovina třídy, ale rychle mě to přešlo. Sama sobě jsem si řekla, že Jeremy mnohokrát způsobil mou téměř-smrt, takže já si nemám, co vyčítat.
Ihned po tomto incidentu jsem zrzka odvedla na ošetřovnu, kde měl zůstat pro jistotu ještě půl hodiny, aby neomdlel. Do hodiny se mi už rozhodně nechtělo vracet, a tak jsem přesvědčila doktorku, že jsem jeho psychická podpora, tudíž s ním musím setrvat. ,,Kdybych věděl, jakou máš ránu, šel bych do dvojce s Addison." Vysmíval se mi. Zaujala jsem výraz ala právě jsem snědla ten nejkyselejší citrón a ignorovala ho.
Zbytek školních hodin díkybohu utekl rychle. Při chemických laborkách jsme s Jeremym sice málem způsobili výbuch plynového kahanu, ale jinak to šlo dobře. Po škole jsem jela rovnou do nemocnice, doufala jsem, že mě pustí za Grace, abych ji konečně mohla vidět. Jestli něco nenávidím víc, než důchoďák jsou to právě nemocnice. Nesnáším ten odpudivý zápach dezinfekce a depresivní chodby vymalované tou nejlevnější barvou. Spousta starých lidí, co na mě shlížejí s odporem a ne zrovna milé sestřičky. Mně se naštěstí podařilo zastavit jednu mladou, která se usmívala na všechny strany.
,,Dobrý den, hledám paní Evansovou, řekli mi, že jste ji sem převezli." Vychrlila jsem na ni, načež ona párkrát rychle zamrkala svými umělými řasami. ,,A-a vy jste...?" Zakoktala se. ,,Její pra-neteř. Harper Evansová." Netrpělivě jsem si prsty vyťukávala jakousi skladbu, co hraju na klavír. Dělám to vždy, když jsem nervózní nebo nevím co s rukami. ,,Ah ano, samozřejmě. Je v pokoji 301, druhé patro, levé křídlo." Nasměrovala mne a já se vydala na cestu.
Jemně jsem zaťukala na ušmudlané dveře s číslem 301 a čekala, dokud se někdo neozve. Když se tak nestalo dobrých pár chvil, otevřela jsem dveře a vstoupila do místnosti.
ns 15.158.61.36da2
