,,Sakra, sakra, sakra. Ne do prdele, tohle nechci. Zasranej vrak tohleto!'' Rozčíleně mlátím do volantu a snažím se nastartovat. Když se mi to po chvíle vztekání se povede, rozjedu se směrem ke skladu. Díkybohu jsem ulice naprosto vylidněné, protože jinak by to skončilo katastrofou. Jakmile se ocitnu na hlavní silnici, sešlápnu plyn a bez přemýšlení nad následky se řítím osmdesátkou po ulici. Naštěstí je to dost dlouhá ulice, takže se nemůže stát, že bych jen tak vrazila do zdi, či vyletěla ze zatáčky. Pomocí siri už vytáčím Jeremyho číslo, načež to on zvedá s prosebnou otázkou, kde právě teď jsem. ,,Hlavně mi řekni, kde jsi ty, zrzoune! Já jsem pár metrů od těch kontejnerů.'' Tělem mi koluje adrenalin, ale i přes to jsem plná strachu. ,,J-já jsem tady...'' Zničeho nic se hovor přeruší. Několikrát na telefon zařvu, ale marně. Jeremyho hlas se neozývá. Zpomalím, dokud se auto plně nezastaví. Pár metrů ode mě běží postava. No ,,běží'' je asi silné slovo, jelikož ta postava se spíš kolísá. Je vidět, že dotyčný běží z posledních sil. Najednou si všimnu mikiny, co má na sobě. Šokovaně vyvylím oči, načež zařadím zpátečku a jedu směrem k němu. Zastavím se až úplně u něj a čekám, dokud si nenastoupí. Když se po pár sekudnách nic neděje, podívám se do zrcátka, kde s těží vidím, jak se opírá o střechu auta a motá se. Vystřelím jako raketa a oběhnu toyotu rychlostí světla. Na poslední chvíli se mi podaří ho zachytit, než spadl na asfalt. S námahou ho nasáčkuju do auta a sama se posadím za volant.
154Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡEr2igRLMxF
Cesta domů není o moc poklidnější, než cesta tam. Díkybohu v tuhle dobu zde nejsou žádní policajti, takže bez jakéhokoliv problému zastavím před domem. Jeremy se sice ještě pořádně neprobral, ale už se zmateně rozhlíží kolem sebe. ,,Pomalu, ať zas neomdlíš.'' Mírním ho, když mu pomáhám vyhrabat se z auta. Vypadá, že není schopen slova, a tak ho jen v tichosti podpírám až dovnitř, kde ho opatrně posadím na gauč. Klíčky od auta vrátím na své místo a zamknu dveře od domu. ,,D-děkuju, Harper já- nevím, co by se mnou bylo, kdybys tam nebyla.'' Hledí na mne jako štěně, kterému odebrali mámu. Zároveň se třese jako osika, což je u něj opravdu nezvyk. Vždy kolem sebe má jakousi sebevědomou auru, ale nyní vypadá naprosto bezmocně.
154Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡYdYNTLb3q5
Dojdu k němu a neslyšně se posadím před něj na zem. ,,V pořádku, nic se něděje.'' Uklidňuju ho, když si všimnu, jak si v klíně hraje s roztřesenýma rukama. Chytnu ho za hřbet ruky a nejistě utlumím třas. Zrzek se najednou přerývavě nadechne a dech se mu znepravidelní. Nadechuje se postupně čím dál tím rychleji a přerývavěji. S obavami mu pohlédnu do oči, kde se značí čirá panika. Moc dobře vím, co se děje. Mně se to stalo nespočetně krát. Postupně jsem přišla na některé metody, jak se podobným atakům vyhnout nebo je alespoň zmírnit. Už poslední rok a půl se mi nic takového nepřihodilo, dokonce ani když byla Grace v nemocnici.
154Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡO7nMSYZoqJ
,,Ššš Jeremy. To nic, nic se neděje. Už jsi v pořádku, ano?'' Co nejvlídněji k němu promlouvám a šetrně ho uchopím za obě ruce. On ovšem nevypadá, jakoby se měl v nejbližší chvíli uklidnit. Spíš naopak, zdá se, že vyšiluje ještě víc. Bez váhání se zvednu ze země a pevně ho obejmu. Natlačím ho až na okraj pohovky a silně ho k sobě tisknu. Najednou se přestane tak klepat a zarazí se. Stále ho pevně držím kolem krku. Nedbám toho, jak mě bolí nohy, či že je to můj největší fyzický kontakt s člověkem za posledních pár let. Jen tu tak odhodlaně setrvám v objetí, dokud se Jeremy úplně nezklidní. Jakmile se tak stane, k mému překvapení mne váhavě vyzvedne a posadí mě na sebe. Neodtáhnu se, ale uvolním stisk svých paží. On mi naopak objetí začne opětovat a své dlouhé ruce ovine kolem mého těla. Sedíme tam tak dlouhé minuty, ne-li hodinu. Vlastně nevím jak dlouho to je, protože se mi začínají klížit víčka a já se po tíže vyčerpání oddám spánku.
ns 15.158.61.23da2
