,,Ale já nelžu Evansová, fakt jsem tě o to chtěl poprosit.'' Přiznal se přiškrceným hlasem a já prudce oddechovala. ,,Teď už si fakt děláš prdel Frasere!'' Zasmála jsem se ironicky. ,,Já vím, že toho chci hodně, ale vážně nemám kam jít.'' Zase na mě zkoušel ty štěněčí oči, dokud jsem mu na to nekývla. ,,Ale budeš uklízet celej barák, nebudeš strkat nos do mých věcí a běda ti, jestli tu něco rozbiješ!'' Varovala jsem ho a příštích patnáct minut mu vyjmenovávala, co všechno nesmí a musí dělat, a co se stane, když poruší nějaké pravidlo.
137Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡomq3IdxtWy
137Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡft8gBZ9bdO
,,No dobře, dobře pochopil jsem, nemusíš tu sepisovat celý řád.'' Zaúpěl a svalil se na gauč. ,,Už půjdu k sobě, věci tu máš, tak se měj.'' Uzavřela jsem celou koncerzaci a vydala se nahoru. Jeremy mi jen tiše broukl ,,dobrou noc'' a nic nenamítal. Asi už byl taky značně vysílený. Vylezla jsem po žebříku do pokoje a místo lustru zapnula letky. V ponurém světle jsem se převlékla do čehosi, co používám jako pyžamo a lehla si do postele. Už se mi nechtělo cokoliv jiného dělat, takže jsem prostě usnula.
137Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡpUpTfcuYO5
Ráno bylo stejně ponuré, jako předešlý den. Venku po dešti zbyl jen mokrý asfalt a pár kaluží. Byla celkem zima a mně se nechtělo nikam jít. A když říkám nikam, myslím tím to, že mě dalo sakra námahu vyhrabat se jen z postele a proměnit se v alespoň polovičního člověka. Ještě jsem si říkala, zda-li není na vstávání příliš brzo, když je teprve třičtvrtě na deset. Pravdou je, že za normálních okolností bych spala klidně do dvanácti, ale dnes můj spánek nestál za nic. Neustále se mi v hlavě přemítaly staré nehezké vzpomínky, potom se mi zdála noční můra a ještě jsem se podvědomě musela strachovat, protože tu byl zrzavec.
137Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡQpzShLugCB
,,Bré ráno.'' Pozdravil mě čilý Jeremy a uvolnil mi místo na baru. ,,Mhm dobré.'' Zívla jsem a rukou si prohrábla vlasy. ,,Tady máš, snad ti budou chutnat.'' Postavil přede mne talíř s lívanečky a javorovým sirupem. Vypadalo to božsky a já si uvědomila, že naposledy jsem lívance měla s taťkou. ,,Jsou dobré.'' Vidličkou jsem na ně ukázala a do pusy si cpala další sousto. Jeremy se překvapivě mile usmál, namísto nějaké egoistické poznámky. Dokonce naložil špinavé nádobí do myčky. ,,Promiň, musím si dneska něco vyřídit, vrátím se později.'' Tohle jeho prohlášení mě na okamžik zaskočilo, copak jsem kněz, že se mi tu tak zpovídá? ,,Mhm dobře, já si taky musím jít něco zařídit.'' Odvětila jsem. Dneska chci navštívit Grace, už delší dobu jsem za ní nebyla. Sice se mi v takhle hnusném počasí opravdu jít nechce, ale je to Grace a za tou bych šla i kdyby padaly kroupy a byla vychřice. ,,Dobře, tak se asi uvidíme později.'' Pousmál se, posbíral si věci a byl na odchodu. ,,Počkej!'' Vystřelila jsem z barové židle a hnala se k němu. ,,Nemáš klíče, na.'' Podala jsem mu náhradní z věšáku a on tiše poděkoval.
137Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡEp73GhncAL
Jakmile jsem dojedla poslední skutečně výtečný lívanec, zabalila jsem si věci do batohu a mohla vyrazit. Naštěstí jsem měla jedny sušenky do zásoby, takže jsem se nemusela někde zastavovat a jet přímým autobusem do domu pro seniory. Autobusák byl nějakej cholerik, protože celou cestu nadával na provoz, až jsem se bála, že se ten idiot i se mnou vyseká. Nakonec autobus dorazil v celku a relativně na čas. Musela jsem ještě několik metrů jít pěšky, abych se tam vůbec dostala. Recepční si jako obvykle lakovala své dlouhé červené nehty a trvalo ji asi dvě minuty, než si mě vůbec všimla. Už jsem začala být poněkud nevrlá.
Šla jsem dlouho chodbou a potkávala spoustu důchodců, kteří zřejmě čekali na terapie. ,,Slečinko, nevíte, kde tu mají banány?" Zatahala mě za ruku jedna postarší paní, očividně měla demenci. ,,Promiňte, ale tady nemají banány." Sundala jsem její ruku a křikla na sestru, aby si ji odvedla.
Nemám ráda nemocnice, ani domy pro seniory. Všude to smrdí a je to asi druhé nejdepresivnější místo, co znám. Samozřejmě až domu tety Sophie. Pamatuji si, jak tátu vždy kárala za to, že nežijeme na nějakém poklidném místě a že bychom se měli usadit, tak jako ona. Prý je Coquitlam naprosto vhodné místo pro rodiny s dětmi. My jsme to tu nesnášeli, proto jsme sem jezdili tak málo a tetě Sophii se vyhýbali nanejvýš širokým obloukem.
Jakmile jsem přišla do prostorné haly, uvítal mě Bill, co seděl jako obvykle u kulatého stolu u okna a hrál s ostatními pokr. Rozhlížela jsem se po Grace, ale nemohla jsem ji nikde najít. ,,Ahoj, nevíte kde je teta?" Zeptala jsem se jich a oni se na mě soucitně zadívali. ,,Vzali si ji na pozorování, stav jejích plicí se prý podstatně zhoršil." Najednou mi vyschlo v krku a po zádech mi přejel mráz. To se mi jen zdá, je to špatný sen, Grace je v pořádku.
,,Nevím, jestli tě za ní pustí Harper." Pokračoval lítostně a ukázal na jednu ze sestřiček postávající opodál. ,,Ale támhle Margaret by ti mohla pomoct." Podívala jsem se na mladou sestřičku s přívětivým úsměvem. ,,Promiňte, zdravím eh." ,,Ahoj, co potřebuješ." Usmála se a já se nervózně ošila. ,,Prý jste převezli mou pratetu na pozorování, má nemocné plíce. Myslíte, že bych ji mohla navštívit?" Najednou se sestřička zamračila a úsměv z tváře jí rázem zmizel. ,,Drahoušku, to je mi moc líto, ale teď tě k ní nemůžeme pustit. Ty jsi Harper že? Tvá teta je v nemocnici, její stav se výrazně zhoršil, musí být připojená na přístrojích." Musí být připojená na přístrojích. Ta věta mi v hlavě kolovala stále dokola. Po zádech mi přejel mráz a potily se mi dlaně. Ne, ne, ne, Grace přeci neumře, nemůže mi umřít.
,,Jsi v pořádku zlato?" Položila mi ruku na rameno, zatím co já stála nehybně na místě a koukala do zdi. ,,J-já, a-ano. Navštívím ji, až jí bude lépe." Pokusila jsem se o roztřesený úsměv a přikyvovala hlavou. ,,D-děkuju." Vydala jsem ze sebe jako poslední a pádila pryč.
Zachvátil mě strach a zoufalství, nedovedu si představit, že bych ztratila toho posledního člověka, komu na mně záleželo. Ne potom, co se stalo tátovi. Už by mi nezbyl nikdo a nic, pro co bych ještě měla bojovat.
Vydala jsem se na staré hřiště a usadila se na jednu z prolézaček. Široko daleko nikdo nebyl a já se potichu začala modlit. Odmala mě táta vychovával v lásce k bohu, byl to protestant a já byla dlouhou dobu také. Když zemřel, zanevřela jsem boha a proklínala ho za to, co mi udělal. Jenže teď mi nezbývá už nic jiného než planá slova k někomu, kdo mě pravděpodobně tam nahoře ani nevyslyší.
ns 15.158.61.36da2
