,,Á jestli pak to není má drzá a arogantní praneteř!'' Zubila se na mě od kulatého stolu, kde seděla společně s ostatními důchodci. ,,Koukám, že zrak ti furt slouží i přes tvůj mrtvolný věk.'' Opáčila jsem s kamenou tváří, načež jsme se obě dvě rozesmáli. Batoh jsem odložila na zem a šla ji obejmout. ,,Doufám, že s sebou máš meiji sušenky.'' Přivřela na mě oči a já se stejnou grimasou vytáhla krabici sušenek i se šachovnicí. ,,Máš štěstí! Bille, odškrtni jí to z dluhu.'' Na její příkaz Bill odněkud vytáhl několikrát přeložený papír a smazal jednu čárku. ,,To činí ještě 14 krabic Meiji.'' Pronesl bývalý účetní a papír zase schoval. ,,Po dnešku jí to tam stejně přibyde.'' Uchechtla se teta a zakousla se do kulaté sušenky. ,,Kdepak, dneska tě porazím.'' Odpověděla jsem jí opráskle a rozložila šachy. ,,Ale podívejme se, kdo je tu náš malý egoista.'' Zasmála se a otřela si vrásčité ruce do ubrousku.
,,To není fér, podvádíš." Rozmáchla jsem frustrovaně rukama do prostoru. ,,To je šach mat, ne podvod ty trubko." Vysmívala se mi a dojedla poslední sušenku v balení. Zamračenýma očima jsem skenovala šachovnici, nic mě, ale nenapadlo, a tak jsem rezignovaně zvedla ruce. ,,Slečno?" Zaklepala mi jedna ze sestřiček na rameno a já se za ní tázavě otočila. ,,Mohla byste na chvilku? Pan Lington by s Vámi chtěl mluvit." Zpozorněla jsem a zvedla se ze židle. Lington je totiž zdravotník pečující o mou tetu. ,,Vydržíš tu beze mne chvíli, že jo?" Prohodila jsem k ní, jako k malému dítěti. ,,Co bez tebe budu těch 10 minut dělat?" Odpověděla dramaticky, načež jsme se obě dvě usmály. ,,Bille, máš ji na starost." Pověřila jsem usmívajícího se dědu a následovala drobnou sestřičku.
,,Dobrý den slečno Evansová, prosím posaďte se." Usmál se pan Lington starostlivě a ukázal na černé křeslo naproti jeho stolu. ,,Co se děje, proč se mnou chcete mluvit?" Vychrlila jsem na něj téměř okamžitě a nervózně poklepávala nohou. ,,Jde o zdravotní stav Vaší pratety..." Odmlčel se a pak pokračoval. ,,Nevede si poslední dobou zrovna nejlépe." ,,O čem to mluvíte, před chvílí jsem s ní mluvila, vypadala, že je v naprostém pořádku." Netuším, co se mi tu snaží nakecat, ale nemám z toho zrovna dobrý pocit. ,,Slečno-" následovala krátká odmlka za které jsme si několikrát vyměnili pohledy. ,,Obávám se, že..." ,,Že co?! Tak mluvte ksakru! Je přeci na čekačce, už se jen čeká na vhodného dárce." Vychrlila jsem na něj vztekle a nevrle se v křesle zavrtěla. ,,O to právě jde, slečno. Jak to říci... Vaše prateta už není nejmladší, nemocnice se snaží poskytnout šanci mladším pacientům, kteří transplantaci potřebují." ,,A ona snad ne? Chcete říct, že když jí není pětadvacet necháte ji zemřít? Co je to za nesmysl?!" Srdce mi v hrudi bylo čím dál tím rychleji. Po zádech se mi linuly krůpěje potu a na spánku mi vyběhla žíla. Byla jsem šokována, zhnusena systémem a především zdrcena, protože mi v podstatě sdělili, že teta umírá.
Vyběhla jsem z jeho kanceláře rychlostí světla. Cestou jsem se snažila, co nejvíce se uklidnit. ..Musím před tetičkou vypadat v pořádku." Proběhlo mi v hlavě.
S chabou výmluvou a falešným úsměvem na rtech jsem se s ní a ostatními rozloučila. Nechtěla jsem na tom depresivním místě setrvat ani o chvíli déle.
ns 15.158.61.8da2
