První hodina představovala nevyčíslitelné utrpení, neboť to měla být fyzika s profesorem Philipsem. Jeremy měl myslím biologii nebo tak něco a Hay laborky, takže jsem zůstala sama. S tichým zaúpěním dosednu do předposlední lavice u okna a z batohu si neochotně vyndám smačkaný sešit, pokreslený černou propiskou. Zazvoní, ale do třídy se nikdo nežene. Všichni v tichosti sedí na svých místech, protože nechtějí být vyvoláni k tabuly. Jenže Philips se už deset minut neukázal a já začínám silně pochybovat, že vůbec přijde. V duchu se škodolibě ušklíbnu, ale stále klidně sedím s rukama překříženýma na hrudi. Najednou se ozve školní rozhlas, ve kterém nám ředitel sděluje, že těm, co mají na první hodinu pana Philipse, odpadá. Skoro jsem zavýskala radostí a hnala se do knihovny, kde máme trávit odpadlé hodiny, abychom se netoulali po škole a nedělali bordel.
110Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡtyy6OzY9Rr
Naše knihovnice je naštěstí moc milá, ne jako zbytek zaměstnanců naší školy. Dokonce i někdy pořádá čajové dýchánky, snídaně a různé jiné akce, díky kterým se já někdy mohu ulít z hodiny. ,,Ahojte, drahoušci.'' Hnala se k nám s přívětivým úsměvem na tváři. Všimla jsem si jejího nového melíru na původně kudrnatých černých vlasech. Téměř automaticky jsem jí pochválila, protože Angela je asi jediný člověk v mé blízkosti, který si ty komplimenty skutečně zaslouží. Dnes jí to slušelo ještě víc než jindy. Na sobě měla modré úzké šaty se stříbrnou sponou, boty na vyšším podpadku a svůj každodenní make-up s výraznou rudou rtěnkou. Možná navenek nepůsobí příliš sympaticky, ale uvnitř je laskavá, ochotná a hodná. Mám ji ráda a ona mě zřejmě taky, jelikož se mě snaží omlouvat z každé hodiny fyziky, co jde.
110Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡXtUxvm3cLe
Usadila jsem se ke kulatému stolu a z police opodál vyhrabala nějakou knížku. Já sice moc nečtu a knihám se většinou vyhýbám jako satan kříži, ale potřebuju přečíst alespoň část povinné četby, abych z angličtiny nepropadla a neskončila na ulici s hematomem od tety Sophie. ,,Ježiš to je ale hovadina.'' Brblala jsem si pro sebe, jakmile jsem přečetla necelé čtyři stránky a knížku rychle zaklapla. By mě fakt zajímalo, který chytrolín něco takového byl schopný vyblít na papír. Otočím knížku čelem a přečtu si jméno na obálce. Ani mě nepřekvapí, že jsem to jméno v životě neslyšela. Na literaturu zrovna dvakrát nejsem. I přesto však dokážu určit, že tahle kniha je jedno velké klišé. Furt to ale nemá na Romea a Julii od Shakespeara.
110Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡjyu6SpArAH
Volná hodina bohužel uplynula příliš rychle a proto jsem se musela se zazvoněním zvonku zvednout a jít do učebny dějepisu. Jeremy zaujal místo pochopitelně, co nejblíž vedle toho mého. Nijak jsem to neřešila. On ví, že mě nesmí prudit. Prolétla mi v hlavě naše dohoda. ,,Ahoj." Pozdravil mne veselým mávnutím ruky, což jsem mu opětovala. Zanedlouho přišla učitelka a zahájila hodinu. Dnes to příliš zábavné nebylo, ale koukat na ty zoufalce, kteří neví ani slovo z probírané látky, mi trochu zvedlo náladu. ,,Neškleb se tak okatě, je tam vidět ta škodolibost." Vysmíval se mi Jeremy a já ho zpražila vražedným pohledem. ,,U takových pitomců nemohu odolat." Opáčila jsem se sladkým úsměvem na rtech a opřela se zády do nepohodlné dřevěné židle. Nesnáším ty staré lavice, kdo v nich má furt sedět, když se vám doslova rozpadají pod rukami. Zatlačila jsem kus neznámé gumy zpět do lavice, aby mě snad někdo nenařknul, že jsem to byla já, kdo to urval.
Zadumaně jsem hleděla z okna a prohlížela si nově opravené parkoviště naší školy. Stálo na něm pár drahých aut od studentů z vyšších zazobaných vrstev a pak větší část těch levnějších, která patřila buď studentům, jako jsem já nebo učitelům. Už jsem chtěla odtrhnout svůj zrak, ale na poslední chvíli mě zaujal pár dvou studentů, stojících u červeného Porsche. Holka měla výrazně blond střižené vlasy na mikádo a kluk věčně zamračený výraz ve tváři. Taky měl tetování snad po celém těle, bylo vcelku snadné rozpoznat o koho se jedná. Chloe Andersonová a Adam Rainner vskutku rozkošný páreček. Až na to, že Chloe pokud vím, chodí s kapitánem fotbalového školního týmu Nathanem. Asi už chápu, proč se zde scházejí tak ,,tajně". Chvíli jsem se ještě držela myšlenky, že to třeba není tak, jak to vypadá, ale jakmile ji Rainner narazil na dveře auta a začali si vyměňovat sliny, zavrhla jsem možnost jejich pouhého kamarádství. Znechuceně jsem odtrhla zrak od těch hrdliček a raději se věnovala kreslení různých malůvek do sešitu. ,,Hele není to náhodou Andersonová s Rainneremq?" Zašeptal ke mně Jeremy a já otráveně přitakala. ,,Jo a nemyslím si, že se stihla rozejít s Ethanem." Jeremy na mě vyvalil oči a dožadoval se podrobností, jak holka... Prolétlo mi v hlavě a já se musela uchechtnout.
Následoval tělocvik neboli muka a utrpení všech studentek. Ze skříňky jsem neochotně vytáhla vak s oblečením a namířila si to do šaten, kde na mě už čekala Hayley. ,,Prosím, neříkej mi, že zas hrajem volejbal." Zaúpěla jsem a odhodila vak na lavičku. ,,Díkybohu ne, čeká nás nějaká přednáška o sebeobraně." ,,Přemýšlím, co je horší." Prskla jsem jedovatě a ona si zkousla ret. ,,Jsme spojení s klukama." Dodala a já myslela, že mě trefí šlak. ,,S-s klu-kama. Jakože já mam být ve dvojici s těma expertama, co nepoznají ani levou a pravou stranu?!" Zasyčela jsem snad ještě pobouřeněji, načež ona soustrastně přikývla. ,,Panebože." Sepjala jsem prosebně ruce nad hlavou a přála si, aby to byl jen sen. Jenže ono ne...
,,Tak děvčata! Teď si utvořte dvojice s chlapci, je nás sudý počet, mělo by to vycházet." S mučednickým výrazem ve tváři, vydala jsem se neznámo kam. Asi bych jen postávala v rohu a doufala, že hodina brzy skončí nebo bych se šla schovat na záchod, nebýt té rezavé kreatury, co si mě samozřejmě našla. ,,Hej Evansová!" Zavolal na mne, načež jsem protočila oči v sloup. Chtě, nechtě musela jsem se po něm ohlédnout. Stál pár metrů ode mne, okolo sebe měl minimálně čtyři holky z naší skupiny, které se na něj nalepily, aby ho získaly do dvojce. ,,Co je?!" Rozhodila jsem frustrovaně rukama. Když tam má tolik nápadnic, ať si řekne jedné z nich, ne?!
,,Budeš moje dvojce?" Zazubil se a namířil si to ke mně. ,,Já? Zapo-" Zasekla jsem se v půlce slova, jelikož jsem postřehla, jak se na mne ty nány dívají. ,,Ale samozřejmě, proč ne, že jo?" Potměšile jsem se usmála a rukou ukázala na lavičku, kam si měli sednout ti, co už dvojici měli. Pohled těch krav byl k nezaplacení.
ns 15.158.61.54da2
