48 hodin uteklo rychleji, než jsem čekala. Celý víkend jsem strávila doma, nudící se u telky nebo playstationu. Neměla jsem chuť cokoliv dělat. Hayley se mě sice snažila vytáhnout ven, ale já jaksi neměla náladu. Je neděle přesně šest hodin večer. Zatím co půlka školy, včetně mé kamarádky, tráví svůj čas na párty u jednoho ze zazobaných snobů, já opět sedím na gauči a tupě čumím do zhaslé obrazovky před sebou. Pokojem se rozléhá playlist od Cardi B, který však nevnímám ani z poloviny. Z nějakého nepochopitelného důvodu jsem nervní. Nohy mám složené v tureckém sedu a prsty mi neustále vyklepávají melodii jedné symfonie. Jako obvykle mám prokousnutý ret. To, že mi na jazyk stekla železná pachuť krve však opět nevnímám. Něco mě neodbytně nutí myslet na zrzka. Za poslední dva dny jsem na něj vůbec nenarazila. Dokonce se ani neproplížil ke mě do pokoje v noci. A tak mě začali přepadávat otázky typu ,,Je v pořádku? Nestalo se mu něco? Vrátil se snad k pěstounům? A proč se mi sakra neozval?'' je to horší než strávené odpoledne s tetou Sophií, protože ta aspoň někdy zmklne. Avšak mé hrizavé podvědomí nikoliv.
137Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡvvXVZRw1pr
Zničeho nic mi přijde oznámení. Bleskurychle zvednu mobil a odemknu ho. Projede mnou vlna zklamání, jakmile si přečtu, že mi snapchat přeje šťastné narozeniny. Frustrovaně protočím očima a mobil mrsknu zpět na pohovku. Naštvaně vydechnu a položím se na záda. Civím do stropu nejméně patnáct minut, když mi telefon opět zabzučí. Neochotně se zvednu do sedu a v duchu přísahám, že pokud to bude zas nějaké obecné oznámení, prohodím ten krám oknem. Skoro vyjeknu radostí, když se u Jeremyho chatu objeví píše. Netrpělivě poklepávám nohou a zírám do displeje jako na svatý obrázek. Asi po třiceti sekundách ta kolonka zase zmizí. Zamračím se a několikrát shodím okno s aplikací, abych se ujistila, že to je pravda. Přemýšlím jestli bych mu neměla napsat a zeptat se, co potřebuje, ale co když si jen spletl chat a já budu za debila. Co to vyvádíš Evansová. Teď už je to jistý, tobě fakt přeskočilo. Vysmívá se mi a zároveň mne kárá vnitřní hlas. ,,Agh zklapni.'' Řeknu nahlas a ihned se zarazím. Vážně teď konverzuji sama se sebou? ,,Nope, zdá se, že mi skutečně ruplo v bedně.'' Uchechtnu se sama nad sebou, což by se dalo brát jako další důkaz, že se můj mentální stav nepochybně podstatně zhoršil. Už, už chci mobil opět odložit a vrhnout se na cokoliv jiného, co by mě alespoň na okamžik zaměstnalo, abych se nemusela přemýšlet nad tou zrzavou kreaturou.
137Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡub9643aPwJ
Málem mi mobil vyletí z ruky, jak se leknu. Na displeji se zobrazuje Jeremyho kontakt i s fotkou, kterou jsem pořídila, když spal jako novorozeně. V duchu se nad tou vzpomínkou zasměju. Hovor s váháním přijmu a vydám ze sebe tiché ,,Ano?'' Zrzek se ozve téměř okamžitě. Zní zadýchaně, jakoby běžel. ,,Har-per? J-jsi to ty?'' Nechápavě se zamračím, než pokračuju. ,,Ano, jsem to já. Co potřebuješ?'' Na tváři se mi objeví znepokojivý výraz. ,,J-já p-potřebuju-'' Následuje odmlka, avšak ne přirozená. Jakoby ho snad někdo vyrušil nebo se přerušil hovor. ,,Ano? Co se děje? Jsi tam, Jeremy?!'' Jeho jméno vyřknu napjatě a zoufale. Převládá mnou strach a opět mě přepadá ten vrtkavý, nepřijemný pocit. ,,Prosím, po-moz mi, Harper.'' Ozve se náhle. Zní ustaraně, dýchá zprudka a jeho hlas je plný očekávání. ,,Kde jsi, přijdu hned teď. Jen mi proboha řekni, kde jsi!'' Konec věty zakřičím. Zmítají mnou emoce, které se raději ani nesnažím utlumit. Bylo by to zbytečné a nemožné. ,,J-jsem, t-tam u, u skladu.'' Vyřkne a i na dálku mohu cítit, jak moc je ve stresu. ,,Vydrž, hned jsem u tebe.'' Ujistím ho a bez prodlení se vrhnu z pokoje na chodbu. Celým domem otřásají mé hlasité kroky ze schodů. Doběhnu do předsíně, kde se třesoucíma se rukama snažím vyhrabat klíče od tetiného auta. Fakt, že mi vydrápá oči, pokud se dozví, že jsem si dovolila jejího červení toyoty vůbec dotknout, je mi najednou naprosto fuk. Jediné, co mi přelétá v hlavě, je gigantický nápis JEREMY POTŘEBUJE POMOC.
ns 15.158.61.6da2
