Domů, pokud to ovšem lze nazvat alespoň částečným domovem, se mi opravdu nechtělo. Cestou jsem si v obchodě koupila zero colu a něco k večeři, protože nehodlám pojít hlady. Jeremy na mě čekal v plné své kráse a šklebil se jak měsíček na hnoji. Oproti tomu má mizerná nálada vypadala, že se za chvíli rozpadnu na mikro částice. Aniž bych mu řekla slovo, hodila jsem batoh na gauč a zmizela v pokoji. Plácla jsem sebou na postel a nehodlala se zvedat příštích pár hodin. Jenomže zrzoun je zkrátka osina v zadku, a tak se ke mně začal téměř okamžitě dobývat. ,,Huuh nejsem tady!" Křikla jsem na něj otráveně, načež on odklopil poklop a vylezl nahoru. ,,To vidím, jak tu nejsi." Uchechtl se. ,,Co že bylo to jedno z pravidel.... Á už vím, nebudeš lézt do mého pokoje." Otočila jsem se na něj jedovatě. ,,Ale noták Evansová. Jen mě zajímá, jestli jsi v pořádku." Zazubil se a posadil se na okraj postele. ,,Naprosto a zcela." Broukla jsem. Zjevně se s mou odpovědí nespokojil, jelikož se ke mně přiblížil ještě víc. ,,Ježiš no jo! Nejsem v pohodě, nejsem no a co?!" Vyjekla jsem a prudce oddechovala. ,,Stalo se něco?" Změnil tón hlasu na něco přívětivější a já jen mávla rukou. ,,Nic důležitého. Škola." Zalhala jsem a vzápětí toho zalitovala. Jako vážně Evansová, škola? Ty a řešit školu? V sobotu odpoledne? Očividně to docvaklo i té nízko-inteligentní kreatuře, protože nadzvedl obě obočí a zadíval se na mě stylem ,,vyklop to". ,,Není to škola.... Osobní důvody." Povzdychla jsem si a raději změnila přístup. Posadila jsem se na pohodlný gauč a zapnula playstation.
,,Tak jo no." Broukl Jeremy a opět si ke mně přisedl. ,,Na." Podstrčila jsem mu ovladač, abychom si mohli zahrát.
Celý zbytek odpoledne jsme strávili u playstationu. Mohla jsem tak alespoň oslavit mé malé vítězství, protože Jeremy nebyl příliš silná konkurence. Večer se zrzoun uchýlil k televizi a mě tak zbyla chvilka pro sebe. Přemohla mě opět úzkost a strach ze ztráty milované osoby. Probírala jsem se hromadou starých videí a deptala se jimi. Z prachem prolezlé krabice jsem vyndala zažloutlou, otevřenou obálku a začetla se do řádků psaných rukopisem mé matky. Její písmo nebylo nijak úhledné, právě naopak. Často nějaké slovo přeškrtala, mnohokrát ho napsala gramaticky špatně a ruka se jí očividně třásla po nedostatku heroinu.
133Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡBpJrowMbaE
Drahý Lucasi, pokud tohle čteš, jsem už nejspíš pryč. Ptal ses mě proč utíkám, myslím, že bys to měl vědět. Jakmile se můj otec dozvěděl, že čekám dítě, s tebou, zuřil jako nikdy předtím. Nutil mě se svého dítěte vzdát a já mu nedokázala odporovat. Vyhrožoval mi, že mě pošle na odvykačku, pokud si ho nechám. Neměla jsem na výběr. Vím, že to nebereš jako pádný důvod k tomu tě opustit a opustit i naši dceru, ale já vím, že to nezvládnu. Nezvládnu se oprostit od drog, protože mě činí šťastnou. Otec si myslí, že to je ten nejlepší možný způsob, jak celou situaci vyřešit. Odjíždím do Japonska a nehodlám se vracet. Má rodina ti přenechává nějaké peníze na výchovu naší dcery. Pokud se na mne bude v budoucnu ptát, prosím, řekni jí, že jsem mrtvá. Bude to tak snažší. Doufám, že to chápeš a že mi odpouštíš.
133Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡ20qSdNdl1G
Naštvaně jsem dopis uložila zpátky do obálky a tu vrátila hluboko do krabice. Je mi z toho zle. Mwá matka je zrůda, která nedokázala napsat ani jeden stupidní dopis na rozloučenou. Ještě to napíše tak, aby z toho vyšla co nejlépe, prý abychom ji odpustili. To tam rovnou mohla napsat, že na nás kašle a ať se o sebe postaráme, jak chceme. Žádné slovo, žádná její ubohá výmluva by mne nepřesvědčila a nedonutila by mne ji přestat nenávidět. Doufám, že se v tom podělaným Japosnku předávkovala, protože to je to jediné, co si skutečně zaslouží. Ty peníze, které jsme údajně měli dostat byli tak mizivé, že by nevystačili ani na dvouměsíční nájem jedné garzonky. Díky bohu, že nám tetička Grace pomohla. Táta stejně musel přerušit studium a narukovat do armády, ale aspoň jsme neumřeli hlady. A tak jsme zůstali sami, jen táta a já. Ikdyž byl každou chvíli ve službě a o mě se starala chůva, nikdy jsem mu to neměla za zlé. Chtěl mě dát do té nejprestižnější školy, ale nakonec jsme si oba připustili, že bude lepší začlenit se do obyčejné základky a najít si nesnobské kamarády.
133Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡjPLGD0E5rB
Vzpomínky jsem utěsnila kamsi dozadu a vrhnula se raději na uklízení pokoje, jelikož tu mám pěkný svinčík. Já sice nesnáším uklízení a obecně netrpím potřebou mít vše řádně uloženo na svém místě, ale v tuhle chvíli jsem stejně neměla nic lepšího na práci. Zapnula jsem si písničky a pustila se do utírání prachu. Za necelou třičtvrtě hodinu jsem měla kompletně hotovo a opět se začala nudit. Nuda je jedna z nejhorších věcí, co se mi dějí. Nesnáším ji. Ale přesto se jí nemůžu zbavit. Na chvilku se pokaždé nějak zabavím, ale pak mě to stejně přestane bavit a jediné, co mě plně zaměstná je buď jídlo a nebo probírání se depresivní minulostí. Není to zrovna nejlepší způsob žití, ale jinak to neumím. Někdy mám pocit, že toho času mám neuvěřitelně málo a že nic nestíhám, například s tátou. Kdysi jsem si říkala, jak ten čas pomalu plyne a nyní bych dala cokoliv, abych se do té doby mohla vrátit a čas úplně zastavit. Jenže to nejde, překvapivě! Tak tu trčím věčně nespokojená v jednom baráku se zrzounem nebo tetou Sophií. Přemýšlím, kdo z nich je horší.
ns 15.158.61.6da2
