Do tváře mě udeřilo ostré světlo, které mne nutilo zamžourat a rukou si přikrýt oči. Jakmile jsem se vzpamatovala, zavřela jsem za sebou tiše dveře a porozhlédla se po nemocničním pokoji. Na první posteli ležela nějaká paní, co měla nohu a ruku v sádře. Naproti ní seděla asi její kamarádka a obě se něčemu smály. Zamířila jsem proto za závěs, kde měla ležet Grace. Co nejopatrněji jsem zaplula dovnitř a vzápětí zůstala v šoku stát. Grace ležela na posteli obklopena různými kanylami a přístroji. Barvou v obličeji splývala s bílým povlečením a pod očima měla velké tmavé kruhy. Spala, ale pochybuji, že klidně a přirozeně. Do očí se mi nahrnuly slzy, které jsem se vší silou snažila potlačit, marně...
Rukou jsem si přikryla ústa, abych tak utlumila hlasité vzlyky, které se mi linuly hrdlem. Byla jsem alespoň minimálně vděčná, že mě v takovém stavu nevidí. Grace vždy vše brala s humorem, což já do jisté míry taky, ale jakmile došlo na její zdravotní stav, všechno podobající se humoru mne přešlo. V tichosti jsem usedla na židli vedle jejího lůžka. Jemně jsem ji uchopila za ruku a snažila se usmívat. Seděla jsem tam tak nejméně půl druhé hodiny a kdesi v koutku hlavy doufala, že se probudí a budu s ní moci mluvit, jenže ona se neprobírala a já ji nemínila budit. Proto jsem ji pouze pozorovala, jak nehnutě leží a dýchá za ní přístroj.
Doma na mě už čekal Jeremy. Teta Sophie stále zařizovala něco ohledně práce, takže byl v domě klid. Ani jsem se nepokoušela skrýt svou mizernou náladu. Neměla jsem na to chuť, ani sílu. Proč taky, stejně mě zrzek podobně vídá neustále. Přeci jen si však všiml, že něco není v pořádku. Každou chvíli jsem ho přistihla, jak na mě zírá. Díkybohu nic neřekl, za což jsem byla fakt ráda.
,,Evansová?!" Zakřičel odněkud z obýváku a já se po něm automaticky ohlédla. ,,Co je?" Vzápětí ukázal na okno, ve kterém se mihla ženská postava, co mířila přímo k naším dveřím. Nemohla to být teta, to bych slyšela auto, navíc ona má naprosto jiný styl chůze. Ne, tohle byl někdo jiný. Po chodníku táhla malý kufřík a na vysokých podpatcích si to štrádovala k nám. ,,Kdo to je?" Přerušil mé zamyšlení zrzoun, zatím co já se nepřestávala mračit na osobu za oknem. ,,Netuším, v životě jsem ji neviděla." ,,Měl bych j-" Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou a hnala se ke dveřím, protože dotyčná už se na nás dobývala.
129Please respect copyright.ＰＥＮＡＮＡCfpaYsXCR4
Prudce jsem otevřela dveře a nepřestávala zírat na člověka před sebou. Někoho mi děsně připomínala, ta podoba byla neskutečná, ale za boha jsem si nedokázala vzpomenout kdo by to mohl být. ,,Přejete si?" Broukla jsem a ona se nastavila jako modelka, což si vysloužilo mé ještě větší zmatení. ,,Hledám Harper Evansovou." Promluvila a poupravila si sluneční brýle na nose. ,,A co mi chcete?" Opřela jsem se o rám dveří a blokovala jí tak vstup. ,,Ty jsi ták vyrostla." Spráskla ruce a začala se nade mnou rozplývat, já si raději držela odstup a snažila se si rozpomenout, kdo by to ksakru mohl být. ,,Prosím? Asi jste na špatné adrese, v životě jsem Vás neviděla." Odbyla jsem ji nekompromisně a ohlédla se po Jeremym, který mi nakukoval přes rameno. ,,Ale viděla, když jsem tě chovala v náručí, tákle malinkou." Rukama naznačila pochování a mně v hlavě koloval jeden velký nápis ,,?''. ,,Jmenuji se Zoe, Zoe Williamsová." Krve by se ve mně nedořezal. Ztuhla jsem na místě, neschopna slova. Chvíli jsme tam tak všichni tři stáli a zírali na sebe. Po pár sekundách ona našpulila rty a pokusila se skrze mě dostat dovnitř. Zarazila jsem ji rukou položeno na jejím rameni a ledovým hlasem promluvila. ,,Vypadni... vypadni a už mi nikdy nelez na oči!" Konec věty jsem skoro zaječela a krev mi v tepnách opět vřela. Tik v oku téměř okamžitě naskočil a já měla co dělat, abych ji jednu nevrazila. ,,Ale- dceru-" ,,Řekla jsem vypadni!" Utnula jsem ji v půlce věty a prudce zabouchla dveře, jí přímo před nosem.
Prudce jsem se otočila a čelila tak Jeremyho překvapeného výrazu ve tváři. Prošla jsem kolem něj a vytočená do běla kopla to první věci, co mi přišla pod nohu. Rose Williamsová... Ani ve snu by mne nenapadlo, že by se zde někdy odvážila ukázat. Navíc, po téměř osmnácti letech. Musela se nějak dozvědět, že táta umřel, protože jinak by mě nikdy nenašla. Takže když táta umřel, já se musela přestěhovat k tetě Sophii a ztratila tak veškerou motivaci k životu, ona nic neudělala. Co hůř, ještě měla tu drzost sem přijít a ničit mi život znovu.
ns 18.68.41.177da2
